FRANTIŠEK UHER

K + M + B. Občas tu zkratku někde zahlédneme. Značná část lidí, zejména těch z mladších generací, již nezná její původní význam, ale když odcházíme z domova nebo opouštíme rekreační objekt, říkáme si rutinně „Klíče, mobil, brýle!“ To je běžné jako pozdravení, které někomu věnujeme. Spisovatel Václav Franc toho využil a umístil slogan do poněkud odlišného prostředí a v běžné hovorové podobě: KLÍČE, MOBIL, BREJLE! (Epika, 2020, 116 stran).

Úvodní povídka vyniká bystrými postřehy, je to však něco víc než lehce mrazivý humor, třebaže výstižný. Je to realita, s níž prostě nic nesvedeme. Žijeme v době, kdy morální hodnoty nahrazuje honba za penězi, majetkem, kariérou. Ti, kteří by měli být vzorem svým vystupováním a jednáním se často až vulgárně dovolávají demokracie, hrubě pomíjejíce její základní principy. Republika zavlečená do područí velmocenských struktur posluhuje, jsou přijímána absurdní opatření a jedinci se neštítí poškozovat pověst vlasti kalením vody ve vlastním jezírku, jen když uloví nějakou napůl leklou rybku jako pochybný politický kapitál. Národní hrdost se vytrácí, s ní mizí hrdost na vlastní charakter, jehož snad ani není třeba, jeho zjevná absence nikomu nevadí.

Tohle všechno najdeme pod průhledným pláštíkem humorně laděných Francových povídek, z nichž „Jak se stará Macháčková stala strojvedoucí“ patří k nejlepšímu, co bylo během posledních desetiletí v oblasti humorné či aspoň úsměvné české literatury napsáno. Je jí vlastní shovívavě kritický humorný náhled na (žel – jen částečně) absurdní děj, až filigránsky přesné postřehy a co především – pravda! Pravda jako zlatá zrnka rozsetá v hlušině. Alegorie, která má trny a hladí zároveň. Pro starší generace je vlak bez průvodčího skutečně stále poněkud absurdní představou.

V knize najdeme také čtyři Francovy rozhlasové hry. Divadelní i rozhlasová hra, stejně jako filmový scénář, jsou polotovary, zaleží na realizačním pojetí a interpretaci. Řečeno s jistou nadsázkou, Hamleta lze hrát pod přitažlivým původním názvem, ale bez titulní postavy. Nad čtvrtou Francovou rozhlasovou hrou se čtenář zajisté pobaví, ale představa jejího převedení na rozhlasové vlny přece jenom donutí k zamyšlení. Jako kdyby platilo, že čeho je hodně, toho je příliš.

Nebývá tomu často, aby čtenáře zaujal obsah knihy a nadchl precizní doslov. Je skutečností, že mnozí čtenáři předmluvy a doslovy ani nečtou. Upřímně: Nejednou se nelze divit. A stává se, že po přečtení předmluvy je čtení knihy vlastně zbytečné. Pod názvem „Poklona čtenářky“ připravila doslov k Francově knize spisovatelka a v posledních letech i humoristka Marcella Marboe. Její výstižný text je velice sugestivní drobnou literární perlou.

Sáhněte po Francově knize a přesvědčte se sami.