ALEXANDR SCHÖNFELD

Báseň, které jsem nepřišel na jméno

Tak nečesaně rozprostřené tóny!

 

Kvartální opilec na zájezdu

upřímně a neurvale

lije do sebe vodku

 

Tak, jako policajt, přesměrujíce

veškerý okolní traffic

do svého chamtivého hrdla

 

Zrubaný Američan v Paříži

 

Nakonec stejně nadšeně

zhluboka bude zvracet

do vozíku zelináře

 

Ach, ty barvy!

 

Světélko nárožní lampy

doteď se bláznivě

zachvívá smíchy.

Jo, v tomhle městě

naučíš se svatému přijímání

dobrého spolu se zlým,

co naplat.

 

A to piáno!

Piáno!!!

 

Obkroužilo náměstí

po kočičích hlavách

z extra čínské žuly

Tučné černé nožky

v ebenových punčochách

mosazný pedál

semtam drnkne o pangejt

 

Slyšel jsi už někdy

zrána po flámu

takhle vyhrávat město na klavír?

 

Zapomenutý havran

od zimy namodrale lesklý

obezřetně za klavírem kráčí

přes ten veselý Masaryk Square

Řemeslník vzletů

pěvec krákorání

zvědavě ponáší

svá křídla za křídlem

 

Otáčím hlavu do boku

ostřím jedno z oček

(abych tě lépe viděla)

zobák vždy připraven

co je to za hluk?

 

Tušil jsem to!

 

bernsteini s ravely,

košťata opřená o podstavce soch,

zmastili morový sloup ferblem,

to aby nepískal nahatou novotou.

Předloni slavnostně ztopořen

na paměť roku Páně 1702.

Takhle je to tady se vším

pěšky jako za vozem

 

Potřeboval bych nutně

na pár let umřít

ať mne doženete věkem

a blbostí stáří.

Až zase jednou

nebude celé město

jedna nekuřácká hospoda,

nadechnu zhluboka

modré dýmy tabáčku

vyfouknu nosem

poodejdu.

 

Už jsem dnes viděl dost!

 

Paříž

Seděla v koutě kavárny

krásná jak zákon káže

na první pohled laciná

Naštěstí ani nehlesla

 

Mít moc cestovatele v čase

navždy jí zavřu ústa

přikážu na dírované punčochy

obléci šaty umazané od charlestonu

 

Dále jen žádná poezie!

 

Naprosto naposled

Marianu Vargovi

 

Samotný slepý hudebník

přichází ulicí

plnou plášťů do deště

 

Nachomýtl jsem se k tomu

stejně náhodou, jako ke všemu

důležitému, co tě za život potrefí

 

Vzácná dlažba, slitá přívalem

do jediného Jacksonova plátna

zcákaná krví, potem a slzami

 

Jen na rohu pošta

stále pořád zelená,

až hanba

 

Nakonec jako obyčejně nezbude

nežli obléci plášť do deště

 

ulicí odejít

 

doznít.

 

Zvonobití

Oddal jsem se bití zvonů

Oddal jsem se zcela zvonobití

jako kočka, když si krysu chytí

a pyšně ji nese domů

 

Ptáš se, nač ty skopičiny

Muže přece zdobí činy

Takže rozevlátý na lůžku

které málokdy už stelem

v malém domku pod kostelem

sčítám, kolik zvonů bylo bito

 

Nestačí to?

 

Na cestu

Mnoho těch básníků

kteří se zdržují

hloupým a zmateně

nepřesným skládáním

zbytečných zpovědí

prostě jen

žádá o čas

 

To aby sebrali

spletité myšlenky

střelené nápady

blátivé výrazy

odvahu fušovat

ptákům do průletu…

 

Někteří prosí jen

o týden hájení

Jiní zas o léta

sbíreček na zkoušku

Nejčastěj chtěli by

bianko šek na věčnost

 

Sestavit verše, jež

posvítí na cestu

a v cizí mysli se

rozbolí jak starý hřích

 

Jsem jedním z nich

 

Město - neměsto

Procházím pomalu

městem - neměstem

 

A kdyby právě neprobíhala

pustina nedělního odpoledne

narážel bych snad

do lidí - nelidí

 

Jak jen se proměnila

tvá tetování -

trvalé připomínky

dočasných pominutí smyslů

 

Jak jen lapají po životě

tvé nové dopravní tepny -

sotva postavené

už zkornatělé

 

Každý další zoufalý

pokus o sblížení

jasně hlásí:

 

Nepatříš mi

Nepatřím ti

 

Desatero

Přikázání první:

Nepěstujte bídu.

Že chudoba cti netratí

je názor škarohlídů

 

Přikázání druhé:

Jen nebuďte skromní

Skromnost upřímná je

jak prodavač podomní

 

Přikázání třetí:

Žádná politika!

Čí jsou jména na všech sloupích

marně se neříká.

 

Přikázání čtvrté:

Požadujte příliš.

Kdo chce málo, tomu málo,

jakkoli se čílíš.

 

Přikázání páté:

Smilněte si v Pánu.

Čekej v koutě že najdou tě –

nedáš ani ránu.

 

Přikázání šesté:

Vzývej zlaté tele

V ideji a osvícení

hledej nepřítele.

 

Přikázání sedmé:

Ve své hrdlo lžete.

Ať si pravda sama v hlíně

osaměle kvete.

 

Přikázání osmé:

Otce i svou matku

nejlíp někam zavřít,

i těch pár svých spratků

 

Paragraf devátý:

Boha měňte, klucí

zásadně vždy podle

výše restitucí.

 

Naposledy hleďte

té poslední spásy:

začněte si všívat

do rubáše kapsy