ALEXANDR SCHÖNFELD
Báseň, které jsem nepřišel na jméno
Tak nečesaně rozprostřené tóny!
Kvartální opilec na zájezdu
upřímně a neurvale
lije do sebe vodku
Tak, jako policajt, přesměrujíce
veškerý okolní traffic
do svého chamtivého hrdla
Zrubaný Američan v Paříži
Nakonec stejně nadšeně
zhluboka bude zvracet
do vozíku zelináře
Ach, ty barvy!
Světélko nárožní lampy
doteď se bláznivě
zachvívá smíchy.
Jo, v tomhle městě
naučíš se svatému přijímání
dobrého spolu se zlým,
co naplat.
A to piáno!
Piáno!!!
Obkroužilo náměstí
po kočičích hlavách
z extra čínské žuly
Tučné černé nožky
v ebenových punčochách
mosazný pedál
semtam drnkne o pangejt
Slyšel jsi už někdy
zrána po flámu
takhle vyhrávat město na klavír?
Zapomenutý havran
od zimy namodrale lesklý
obezřetně za klavírem kráčí
přes ten veselý Masaryk Square
Řemeslník vzletů
pěvec krákorání
zvědavě ponáší
svá křídla za křídlem
Otáčím hlavu do boku
ostřím jedno z oček
(abych tě lépe viděla)
zobák vždy připraven
co je to za hluk?
Tušil jsem to!
bernsteini s ravely,
košťata opřená o podstavce soch,
zmastili morový sloup ferblem,
to aby nepískal nahatou novotou.
Předloni slavnostně ztopořen
na paměť roku Páně 1702.
Takhle je to tady se vším
pěšky jako za vozem
Potřeboval bych nutně
na pár let umřít
ať mne doženete věkem
a blbostí stáří.
Až zase jednou
nebude celé město
jedna nekuřácká hospoda,
nadechnu zhluboka
modré dýmy tabáčku
vyfouknu nosem
poodejdu.
Už jsem dnes viděl dost!
Paříž
Seděla v koutě kavárny
krásná jak zákon káže
na první pohled laciná
Naštěstí ani nehlesla
Mít moc cestovatele v čase
navždy jí zavřu ústa
přikážu na dírované punčochy
obléci šaty umazané od charlestonu
Dále jen žádná poezie!
Naprosto naposled
Marianu Vargovi
Samotný slepý hudebník
přichází ulicí
plnou plášťů do deště
Nachomýtl jsem se k tomu
stejně náhodou, jako ke všemu
důležitému, co tě za život potrefí
Vzácná dlažba, slitá přívalem
do jediného Jacksonova plátna
zcákaná krví, potem a slzami
Jen na rohu pošta
stále pořád zelená,
až hanba
Nakonec jako obyčejně nezbude
nežli obléci plášť do deště
ulicí odejít
doznít.
Zvonobití
Oddal jsem se bití zvonů
Oddal jsem se zcela zvonobití
jako kočka, když si krysu chytí
a pyšně ji nese domů
Ptáš se, nač ty skopičiny
Muže přece zdobí činy
Takže rozevlátý na lůžku
které málokdy už stelem
v malém domku pod kostelem
sčítám, kolik zvonů bylo bito
Nestačí to?
Na cestu
Mnoho těch básníků
kteří se zdržují
hloupým a zmateně
nepřesným skládáním
zbytečných zpovědí
prostě jen
žádá o čas
To aby sebrali
spletité myšlenky
střelené nápady
blátivé výrazy
odvahu fušovat
ptákům do průletu…
Někteří prosí jen
o týden hájení
Jiní zas o léta
sbíreček na zkoušku
Nejčastěj chtěli by
bianko šek na věčnost
Sestavit verše, jež
posvítí na cestu
a v cizí mysli se
rozbolí jak starý hřích
Jsem jedním z nich
Město - neměsto
Procházím pomalu
městem - neměstem
A kdyby právě neprobíhala
pustina nedělního odpoledne
narážel bych snad
do lidí - nelidí
Jak jen se proměnila
tvá tetování -
trvalé připomínky
dočasných pominutí smyslů
Jak jen lapají po životě
tvé nové dopravní tepny -
sotva postavené
už zkornatělé
Každý další zoufalý
pokus o sblížení
jasně hlásí:
Nepatříš mi
Nepatřím ti
Desatero
Přikázání první:
Nepěstujte bídu.
Že chudoba cti netratí
je názor škarohlídů
Přikázání druhé:
Jen nebuďte skromní
Skromnost upřímná je
jak prodavač podomní
Přikázání třetí:
Žádná politika!
Čí jsou jména na všech sloupích
marně se neříká.
Přikázání čtvrté:
Požadujte příliš.
Kdo chce málo, tomu málo,
jakkoli se čílíš.
Přikázání páté:
Smilněte si v Pánu.
Čekej v koutě že najdou tě –
nedáš ani ránu.
Přikázání šesté:
Vzývej zlaté tele
V ideji a osvícení
hledej nepřítele.
Přikázání sedmé:
Ve své hrdlo lžete.
Ať si pravda sama v hlíně
osaměle kvete.
Přikázání osmé:
Otce i svou matku
nejlíp někam zavřít,
i těch pár svých spratků
Paragraf devátý:
Boha měňte, klucí
zásadně vždy podle
výše restitucí.
Naposledy hleďte
té poslední spásy:
začněte si všívat
do rubáše kapsy