STANISLAV KUČEROVÁ

Jedním z volitelných témat maturitních písemek na státních gymnáziích r. 1947 byl rozbor básně Jana Čarka Hořká řeč. Báseň je z roku 1925. Brzy bude 100 let stará. Ale nepřestává znít a rozechvívá naše duše dnes jako kdysi.

Básník tu voní k rodné řeči, chutná ji i hladí. Vzpomíná na všechno, co řeč představuje, na sosnové lesy a smrčiny, na řeky s rybami, na odlétající ptáky, na zrající hrušky a narudlou pšenici, na rozpoutané živly, na píseň nad kolébkou

Co všechno kouzlí představu rodné země, po které se mu tolik stýská? To nespočítáš.

Ale i z knih, napsaných naší mateřštinou, stoupají vůně. Vůně naší domoviny, vůně rodného kraje.

Mateřská řeč tu zní smutně i vesele, něžně i opojně, velebně i drsně. Ale vždycky krásně.

A tak básník končí výzvou, aby mateřština dál zněla v písních i modlitbách, v neštěstí i v radosti.

„A proto, krásná řeči naše, třeba řeči chudých a pokorných, jako kadidla kouř modlitbami našimi se viň, naříkej, plač, volej a zpívej, mlhami soumraků rozléhej se a v kolébkách, jimiž kývají báby, se ozývej věčně, řeči má hořká.

Můj národ mluví krásnou a ohebnou řečí, jež svítí a tančí v peřejích rytmu a vůně.

Miluji svou zemi, perlu, jež vroucně se leskne v půlnoční čelence světa.“

A nám nezbývá než končit spolu s básníkem slovy lásky a úcty k vlasti a rodné řeči. A s novým odhodláním nevzdat se a nepřestat hájit a chránit rodnou řeč, nejdražší klenot a dědictví otců.