LUDVÍK DIVIŠ

Tak levice je prý vlastně bezcitná. Nad tímhle tvrzením si před časem povzdechla na stránkách A2LARMu Saša Uhlová. Její texty čtu rád a tenhle nebyl první, který mě přiměl k zamyšlení.

Úvodní věta již jistě nejednoho čtenáře stačila nadzvednout ze židle. Bezcitná levice? Tak kdo se tu vlastně jeden a půl století bil za to, aby lidé neumírali hlady, aby se děti nemusely sdírat v práci, kdo se bral za elementární zdravotní a sociální pojištění, osmihodinovou pracovní dobu i za všeobecné právo volební? S takovým rozhořčením naprosto souhlasím a pojďme si společně posvítit na to, jaký že špinavý trik na nás prolhaní pravicoví propagandisté vytáhli tentokrát.

Jde o trik s příběhem. Nejdříve novináři některého známého listu vyšťárají nějakého bezdomovce či matku samoživitelku s hromadou exekucí na krku. To nešťastné stvoření musí ovšem mít nějakou zajímavou životní historii, neboť je tato pak na stránkách listu dojemně vylíčena, načež jsou čtenáři požádání o finanční pomoc. Když je shromážděn dostatek peněz, udělá se druhé kolo a v další reportáži se čtenáři dozví, kterak se život toho člověka díky finančním darům změnil k lepšímu. A co to všechno má, u všech všudy, společného s údajnou bezcitností levice, ptáte se teď jistě? Argumentační faul funguje takhle: Podívejte! My (pravičáci) se zajímáme o konkrétní příběhy a pak konkrétním lidem pomáháme. To zato vy (levičáci), vy jen nadáváte na systém.

Sama myšlenka veřejné sbírky na základě příběhu je docela zajímavá a časem z ní nějaká chytrá hlava v některé komerční televizi jistě udělá parádní reality show. Otrhaní bezdomovci se budou měnit na řádné občany s nažehlenými kravatami jeden kus za měsíc, vše podle perfektního scénáře, a dojatí maloměšťáci budou před zapnutými bednami ronit potoky krokodýlích slz (přímo do sklínek Chardonnay a opulentních mís s chlebíčky na konferenčních stolcích, pochopitelně). V přestávkách pro reklamu pak budou zavařovat chytré mobily dárcovskými SMSkami. Možná i speciální tarif na to někdo vymyslí. Jenže…

První námitka je nabíledni a Saša Uhlová ji v původním článku promptně uvedla. Těch bezdomovců jsou jenom v naší malé zemičce desítky tisíc a obětí exekučního byznysu je ještě nejméně o řád víc. To by byla setsakra náhodička, kdyby všichni do posledního byli opravdu jen nezodpovědní lemplové, jak v hospodských debatách rádi vykřikují pravičáci. To by v Německu měli zemětřesení, jak by se zakladatel statistiky C. F. Gauss obracel v hrobě. To bude daleko spíš něco shnilého v celém státě (nejen) dánském. Za druhé toho těch pár kapek z líbivé mediální show tohle moře stejně nepřelije. Aby se cokoliv změnilo, musela by se přeorat řada zákonů, které nejrůznějším šmejdům buď rovnou nahrávají, nebo jejich lumpárny alespoň dostatečně nepostihují a dost pravděpodobně by se muselo jít ještě mnohem hlouběji. Přesně takové změny ovšem mocní tohoto světa připouštějí většinou jen s velkou nevolí a bez poprasku, proti kterému jsou Žluté vesty neškodným ochotnickým spolkem, vsaďte se, nepohnou vůbec.

Dalo by se jít i dál tímhle směrem, to bychom ale úplně přeskočili samotné „téma příběh“ a to by byla škoda. To je totiž záležitost vpravdě archetypální a nic na tom nemění ani smutný fakt, že jsou současné příběhy často utopeny v moři banalit, zkomercionalizovány až na samou dřeň či zcela instrumentalizovány, jako ty v úvodu článku. Zkusme se tedy teď vydat alespoň kousek proti proudu, k pramenům. Pojďme si pár inspirací vypůjčit ze světa kvalitní literatury a připomeňme si, že dobrý příběh je mnohem víc než sentimentální telenovela. A hlavně, snažme se upamatovat, o kolik je pero silnější než meč.

G. F. Hegel někde vyjádřil názor, že syntéza umělecká – dobrý román například – stojí v hierarchii lidského poznání ještě nad syntézou vědeckou. Klasikové marxismu tento názor jistě vzali za svůj, ve svých textech citovali z krásné literatury, z Balzaca zvláště, docela často. Rovněž v moderní době se tím směrem vydal nejeden sociolog, připomeňme si tu alespoň našeho Jana Kellera a jeho na literárních dílech postavenou práci Odsouzeni k modernitě. Konečně najdeme v dějinách literatury nejeden román, který svými čtenáři zatřásl natolik, že je vyburcoval k razantní politické akci. Za všechny jmenujme alespoň Chaloupku strýčka Toma od Harriet Beecher-Stoweové, která stála na počátku kampaně za zrušení otroctví a Steinbeckovy Hrozny hněvu, které v první polovině tohoto století zburcovaly Ameriku k nápravě dramatických sociálních problémů.

Jak takový literární příběh vlastně burcuje? Inu čtenáři se musí ve svých hrdinech doopravdy „najít“. A jakže se v těch svých hrdinech nalézají? Odpověď má dvě části. Zaprvé platí ono slavné: „Pověz mi, co čteš/na co se díváš, a já ti řeknu, kdo jsi.“ (Dobře živený maloměšťák před bednou bučící laciné seriály a béčkové krváky se uráží, ještě než jsem dopsal větu.) Jako přípravu na druhou část odpovědi si pak musíme oživit něco málo z dějin literatury 19. stol. Jmenovitě jde o rozdíl mezi romantickým a realistickým hrdinou.

Na tomhle místě by mohlo začít svítat většině těch, kteří měli češtinu alespoň tak rádi jako já a přípravu na maturu příliš neflákali. Romantický hrdina je individualista. Stojí proti světu a protlouká se v něm na vlastní pěst. (Podobnost s počítačovými ego-střílečkami nebude zcela náhodná.) Realistický hrdina pak funguje podstatně jinak. Je integrální součástí svého světa a, co je ještě důležitější, je mnohem více než pouhou individualitou. Pokud se autorovi doopravdy podaří, stává se prototypickým představitelem celé své sociální skupiny/třídy (a miláčkem nás, co jsme, když už, hrávali zásadně strategie). F. M. Dostojevský to ve svém slavném Idiotovi v jedné odbočce vyjadřuje vskutku nádherně: „Nehodláme se však pouštět do hlubšího rozboru a pouze podotýkáme, že ve skutečném životě bývá typičnost osob jakoby rozředěna a všichni ti Dandinové a Podkolesinové opravdu existují, denně se kolem nás hemží a pobíhají, jenže v poněkud zředěné podobě. (díl 4., kapitola 1) Spisovatelské mistrovství tkví pak právě v tom, vše za stálého míchání řádně zahustit tak, aby to s čtenářem pořádně zalomcovalo. Zahustit, ale nepřipálit!

A teď se ještě jednou vrátím k Saše Uhlové. Její studie Hrdinové kapitalistické práce z roku 2017, série velmi konkrétních reportáží z prostředí prekarizované práce, je podle mě nejzdařilejším systémově kritickým počinem posledního desetiletí. Počinem, který dobře cílil na bolavý nerv. Počinem ve stopách někdejších „muckrakerů“ (Sinclairova Jatka z roku 1906 byla další z knih, které dokázaly změnit poměry – a na počátku taky stála „jen“ série reportáží), počinem, za kterým bylo cítit hluboké pochopení pro sílu příběhu. Když tehdy po vydání téhle studie konzervativní filosof Daniel Kroupa rozhořčeně prskal „jak je dobře, když si buržoazní panička zkusí práci za minimální mzdu“, tak to se, páni, ozvala potrefená husa.

Teď už nám chybí jen ten poslední stupínek – ta umělecká syntéza. Syntéza, která by vivisekci pokřivených poměrů dotáhla až do samého konce a která by nadevše přesvědčivě ukázala, kdo že je tady doopravdy bezcitný, vykreslivši je tak, že by od něj toulavý pes kůrku nevzal. A hlavně syntéza, která by čtenáře neodolatelně chytla za srdce, neboť by se v ní našel se všemi svými trápeními s tímhle pomateným světem. I s takovými, o kterých se zatím neodvážil říci ani nejlepším přátelům.

Když byla levice na výši, měla za sebou vždycky literární avantgardu, ať už to byl náš Devětsil mezi válkami nebo německá Gruppe 47 po nich. Dalších příkladů je celá řada. Ujme se toho někdo znovu tady a teď? Máme už doopravdy nejvyšší čas! Tuhle zbraň nesmíme přenechat svým nepřátelům, byť ji používají jen ve značně pokleslé podobě!