KAREL SÝS

V bibli se praví o Betlému: „Nikoli nejsi nejmenší mezi městečky judskými…“

Brilantním způsobem to dosvědčil historik Petr Jirák knihou TOVAČOV V OBDOBÍ PROTEKTORÁTU (Petr Brázda – vydavatelství ve spolupráci s městem Tovačov).

Hrůz a smutku bylo za války víc než dost. Dnes je zvykem na ně zapomínat a jen letmo se zmínit v čase příslušného výročí. A ovšem pokud možno vynechat viníky!

Také tato kniha je plná smutných událostí, o to smutnějších, že postihly malé město, jež se samozřejmě hůře vzpamatovává z utrpěných ran než zpyšnělá Praha. A proto připomenu z knihy epizody nepostrádající humor, byť je mnohdy velice černý.

Tovačovský obecní strážník Kristián Škobrtal (1898–1979) byl spoluobčany považován za jejich Švejka. Sabotoval okupační nařízení po svém.

Jeho úkolem bylo vybubnovávat usnesení městské rady po městě. 19. dubna 1939 například rozhlašoval: „Obchodní grémium oznamuje, že ve čtvrtek 20. dubna v den narození svůdce a říšského kance Adolfa Hitlera zůstanou obchody po celý den uzavřeny. Dále se občané upozorňují, aby v tento den vyzdobili své domy prapory a vlajkami. Nechť není jediného občana, který by tak učinil!“ To se ještě smělo bubnovat česky. Od roku 1940 nejprve německy a pak teprve česky. Škobrtal oznámil městské radě, že „germánsky“ neumí. Rada tedy vymyslela, že německo-české vyhlášky budou umísťovány do čtrnácti vývěsních skříněk. Škobrtal učinil povinnosti zadost a pak zabubnoval: „Kundmachung – vyhláška!“

Toho se chytili školáci a doprovázeli ho po městě, vykřikujíce poněkud zkomolenou hlášku, takže Škobrtal jen doplnil slovo „vyhláška“.

Tovačovem projížděl německý válečný korespondent wehrmachtu a tento zvláštní průvod si vyfotografoval a uveřejnil na důkaz, jak se moravská mládež pilně učí němčině. Přání bylo zase jednou otce myšlenky.

V roce 1943 si tovačovští pořídili městský rozhlas s dvěma reproduktory na věži. A tak Škobrtal ještě odbubnoval svou labutí hlášku: „Rolníci a chovatelé slepic se žádají, aby svá vejce odevzdali, neboť při nesplnění dodávky by byli skrz vejce popotahováni, ale i pokutováni.“ A protože rozhlas obsluhoval, začínal znělkou „Tovačov, Tovačov, tovačovský zámek“, po níž následovalo: „Hier städtische Rundfunk Tobischau – zde městský rozhlas.“ Když úřady nařídily kontrolu stavu hovězího dobytka a vepřů, pustil spoluobčanům desku „Já mám koně, vraný koně“. Kontrolu drůbeže ohlašoval písničkou „Andulko šafářová, husičky nemáš doma“.

Škobrtal však nezůstal jen u vtípků – navázal platnou spolupráci se sokolským odbojem Obrana národa. Pod svícnem tentokrát opravdu naštěstí byla tma.

Tovačovský sokol Bohuslav Novák vymyslel trefný verš: „Mnoga ljeta žijó, Češi Němce živijó.“

Problémem často reflektovaným byl nedostatek potravin. Našli se keťasové, ale i lidumilové. Místní obchodník s dobytkem Karel Husička konal černé porážky pro blaho obyvatelstva. Maso vozil až do Olomouce a Prostějova. Nápomocen mu byl autodopravce Rudolf Indrák – vystrojil své auto, aby vypadalo jako vyzdobené ke svatební hostině!

Karel Husička zaplatil svou činnost životem. Byl sice 8. 5. 1942 odsouzen „jen“ na tři a půl roku do káznice v Briegu, ale sadistický dozorce vzal spravedlnost do ruky. Při vycházce shodil Husičkovi čepici a když se pro ni vězeň rozběhl, zastřelil ho.

Mimochodem, Evropská unie vyhlásil prasečí diktát. Referoval o tom Protiproud 9. 6. 2020:

„Případ nenahlášeného prasete: EU obnovila protektorát Böhmen und Mähren. Chrání vepře GDPR? Tohle si nedovolili ani za totáče. Kancléř není sám. Maličkost? Jen zdánlivá. Z tisíců takových jsou zdi vězení národů.

Advokát Zdeněk Koudelka marně přemýšlí nad tím, proč Evropská unie potřebuje evidovat každé prase – dokonce i takové, které není určeno na porážku – a probírá se při tom nařízeními německého protektorátu nad Čechy a Moravou.

Kancléř prezidenta republiky dostal pokutu, protože úředně neoznámil, že má prase. Jeho odpůrci se zaradovali. Nejde o jednoho člověka, ale o množství lidí, kteří mají v chlívku pašíka a nikam to nehlásí. Nemuseli to hlásit ani za komunistů, nemuseli to hlásit ani po roce 1989. Tedy až do 25. ledna 2019. Tehdy jsme dle příkazu Komise Evropské unie zrušili výjimku, kdy se registrace nevztahovala na chovatele jednoho prasete pro domácí zabijačku. Za války platila evidence prasat zavedená Němci pro podchycení všech zdrojů potravin v době válečného hospodářství. Komunisté ji částečně převzali, byla zrušena 1. 1. 1969. Bylo jen veterinární vyšetření bez centrální evidence, i to bylo později opuštěno. Venkovské záhumenky a chlívky se neregulovaly. To až nyní a evropsky jednotně.

V Čechách, na Moravě a ve Slezsku tisíce lidí chovající jedno prase na jitrnice a nevědí, že jsme se vrátili do evidenční povinnosti z dob Protektorátu Čechy a Morava. Snad je teď veterinární správa nezačne hromadně vyhledávat a pokutovat pro ohrožení zájmů Evropské unie.“

Inu, Evropská unie náš vzor!

Tovačov proslul i neblaze – rodákem z blízkých Uhřičic, zakladatelem „Zelených hákových křížů“ – Národně socialistické dělnické a rolnické strany Františkem Mlčochem. Vyloučen z kroměřížského gymnázia absolvoval vojenskou akademii ve Vídni. Po krátkém románku s tanečnicí se živil jako metař. Na ruské frontě vstoupil do legií a pak do ruské armády coby Nikolaj Kekušev. V roce 1919 je už v Československu a od roku 1938 se stal stoupencem nacismu. Zelení křižáci se zdravili „Rodu zdar“.

Holdovali alkoholu natolik, že budili u obyvatelstva zbytečné naděje. Pamětník Bohumír Štéger vyprávěl: „Místní ‚zelenáči‘ pili a hulákali po městě, že nás jednou stařenka budila slovy: ‚Honem vstávejte všeci, už je po vojně, už lidi křičijó na ulici!‘ Ono zatím po vojně ještě nebylo a křik pocházel od opilých zelenáčů, kteří pořádali čtvernožky závody v běhu od Paní domu až k radnici. Již před pěti sty lety běhali naši předkové závod o ‚vuol krmný‘, za reichu jejich nehodní potomci běhali sami jako hovádka po čtyřech.“

Trestné bylo i nošení německých uniforem osobami, jež k tomu neměly oprávnění. Zločinu se dopustil v roce 1942 Heřman (Hermann) Colledani z Tovačova – vydával se před občany za úřední osobu SS a SA a vyhrožoval jim. Gestapo ho zprvu jen varovalo.

Colledani měl v nošení uniforem praxi, zřejmě po nich neodolatelně toužil. V r. 1940 se totiž přihlásil k německému námořnictvu. Plavil se jako nosič uhlí, topič a mazač. Ve Warnemünde si naběhl na vidle. V přístavu si koupil u vetešníka kabát uniformy s distinkcemi nadporučíka námořnictva. Hájil se, že ho chtěl předat krejčímu, ale při návratu na loď začalo pršet a tak si kabát oblékl. Vyfasoval čtyři měsíce za neoprávněné nošení uniformy.

Vrátil se do Tovačova a hledal práci. Spočívala hlavně ve slídění a udávání za černé porážky. Když však udal místního německého hodnostáře, narazil. Za soustavné udávání Čechů se po válce dostal před soud, byl odsouzen k smrti, ale podařilo se mu uprchnout do Německa a v roce 1953 byl naším soudem prohlášen za mrtvého. Podle pozdějších zpráv však zemřel teprve v roce 1967.

Pamětníci zaznamenali i trefný výrok rolníka Františka Pelce, jímž reagoval v hospodě na Colledaniho nadávky na Čechy: „Heydrich u nás nebyl policejně přihlášen, takže neměl v Praze co dělat.“

V Tovačově se 9. 6. 1898 narodila Marie Navarová, rozená Strážnická. Její manžel Oldřich Navara byl od roku 1921 lékařem vězeňské nemocnice na Pankráci. Marie tam pracovala s ním jako sestra.

Dopoledne 27. 5. 1942 se ocitla řízením osudu v tramvaji, jež projížděla v nesprávném čase místem atentátu. V letech 1945 a 1946 dvakrát vypovídala:

„Dne 27. května 1942 v dopoledních hodinách jela jsem ke svému strýci Josefu Douděrovi do Větrušic pro aprovizaci. Když jsem jela tramvají číslo 3 k Bulovce, byla jsem shodou okolností svědkem atentátu na Heydricha. Když došlo k výbuchu třaskavin a vůz elektrické dráhy zastavil, vyběhla jsem z tramvaje na chodník přímo k autu Heydricha a viděla jsem, že jest Heydrich raněn a ten na mě volal německy ‚Wagen‘. Proto jsem zastavila nejbližší auto, které jelo v té chvíli okolo, jelikož Heydrich táhl za sebou nohu, pomohla jsem mu do vozu přivolaného mnou auta tím, že držela jsem ho za ruku a šoférovi jsem řekla, aby ho zavezl do nemocnice na Bulovku. Což se také stalo. Popírám, že jsem mu jinou pomoc poskytla jen tuto, jak uvádím. A ihned jsem se z místa atentátu ztratila a nikde jsem se nehlásila. Když jsem přišla domů do svého bytu, hlásila jsem to svému muži, co se přihodilo. Když po 2 dny byla rozhlasem žádána dáma blondýna, která poskytla po atentátu Herydrichovi pomoc, aby se ihned hlásila na gestapu. Poznamenávám, že touto blondýnou jsem byla já. Můj muž z obavy, abych nebyla vyzrazena, sám to hlásil Soppovi, že jsem to byla já, proto Soppa ihned telefonoval na gestapo, že se jedná o moji osobu. Na to gestapo pro mě přijelo s autem a zavezli mě do Pečkova pláce k výslechu, kde jsem byla po 3 dny vyslýchána a byla jsem dokonce v podezření, že jsem ve spojení s atentátníky, že jsem se hned nepřihlásila. Gestapo na mě vynucovalo, abych jim sdělila přesný popis pachatelů. Přes to, že jsem mohla udati přesný popis pachatelů, protože jsem celý tento boj dobře viděla, zúmyslně jsem udávala docela jiné popisy mužů. Když tito hrdinové byli mě již mrtví ukázáni v patologickém ústavě německém a gestapo znovu mě donucovalo, abych označila, který z těchto mužů to byl, odpověděla jsem klidně, že z těchto mužů nikoho nepoznávám a omlouvala jsem se, že jsem silně krátkozraká. Tím byla celá moje svědectví skončena. Když gestapo vydávalo odměny, byla jsem znovu volána na gestapo, kde měli též pro mě odměnu, avšak já jsem jim přímo na gestapu prohlásila, že žádnou odměnu nežádám, že to jsem pomohla jen z povinnosti. Když jsem tuto odměnu pod nátlakem gestapa musela přijmout, věnovala jsem tuto odměnu na humánní účely. Prohlašuji, že jsem dobrou Češkou a vlastenkou, nikdy jsem nesympatizovala s německými okupanty a pomáhala jsem v době okupace uvězněným českým lidem, co bylo v mých silách a odvaze společně s mým manželem až do té doby, kdy nám na to gestapo přišlo, a nás oba zatkli a dali do koncentračního tábora v Terezíně, kde jsme byli společně s mužem od 19. 4. 1944 až do osvobození spojeneckým vojskem.“

Petr Jirák její výpověď cituje z knihy Vojtěcha Šustka Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava.

V roce 1948 byla Marie Navarová odsouzena na osm let do žaláře a k deseti letům ztráty občanské cti a ztrátě jmění ve prospěch státu za pomoc Heydrichovi a za identifikaci mrtvých parašutistů. Přiznala pouze pomoc Heydrichovi s tím, že je ošetřovatelkou. Propuštěna byla v roce 1953, to už její muž nežil. Zemřela v roce 1966. „Zahrála“ si také ve Vávrově filmu Sokolovo z roku 1974, kde herečka – blondýna hystericky německy křičí, že byl právě spáchán atentát.

Němci byli neuvěřitelně podezřívaví. 73letá výměnkářka z Tovačova napsala na podzim 1940 dopis synu Karlovi, který pracoval v cukrovaru v Íránu. Gestapo dopis zabavilo, neboť v něm objevilo šifrovaný vzkaz: „PJJMSPAVPSTMPCO.“ Výslechem zjistili, že vzkaz zní: „Posílám ještě jednou mnoho srdečných pozdravů a vřelých políbení sbohem, tvá matka, pán bůh tě opatruj.“ Konec sice úplně nesouhlasí, ale „aféra“ byla uzavřena.

Život tropí nejen hlouposti, občas vsadí na symboliku.

Rekvírování zvonů v Tovačově mělo vskutku symbolický průběh. Dne 19. 3. 1942 naposledy zazvonil umíráček a poté byly zvony spuštěny a odvezeny k roztavení.

Pak se lidé dozvídali o mrtvých z červených vyhlášek.

Na závěr nikoli perličku, nýbrž technickou perlu:

Za okupace byl nedostatek medu. Včelaři odhalili jednu z příčin: křižující letadla měnila dráhu včel, které tak nemohly najít oblíbené květy.

Luftwaffe to však bylo šumafuk! A Spojencům jakbysmet!