Ze sbírky Až jednou

IVAN DOROVSKÝ

Rodná země

Chtěl bych splynout

s tebou

jako kapky deště

s vodou jezera

Jako obzor s horou

pozdě za šera

Jako stružka s říčkou

říčka s Dunajem

Jako Dunaj s Černým mořem

jako moje touha s hořem

chtěl bych splynout

s tebou

moje rodná země

 

Vítr ve vlasech

Stačí

když mám ve vlasech

jižní vítr

když pod prsty svých bosých nohou

cítím

jak pálí prach země

Co potřebuji více?

Balkán koluje v mé krvi

 

Vzpomínka

Po letech navštívil jsem vísku

kde jsem se narodil

Všude jsem potkával vzpomínky

Mezi dvěma skalami

mezi čtyřmi návršími

mezi ruinami domů

mezi rudými máky

mezi ohořelými stromy

A náhle jsem si uvědomil –

jen obzor přetrvává

 

Hledám

Hledal jsem to,

co jsem potřeboval,

nevěděl jsem však,

co to je.

Chodil jsem

od člověka k člověku

a viděl jsem,

že všichni dohromady

mají méně

než já,

který nemám nic.

U každého z nich

zanechal jsem trochu z toho,

co nemám

a co hledám.

 

Otec

Když odešel za prací,

bílý domek i chlívky

tiše zanaříkaly.

Zalkaly po něm

základy,

sloupky,

schůdky

i střecha.

Jakoby tušily,

že se již nikdy nevrátí.

Bílý domek –

to byla jeho svatyně.

Jediný chrám, v němž se modlil

a k němuž vzhlížel.

Vrátil se na chvíli po dvaačtyřiceti letech.

Stál před rozvalinami svého chrámu,

zarostlými travou a křovím,

a nahlas zaplakal.

Anděl odletěl

a neměl se kam vrátit.

Neměl kde se pomodlit.

Pouze jeho děti

mohou vytušit

tu obrovskou bolest

v jeho nitru.

 

Maminka

Když mě již za tmy

před mým odchodem

doprovázela

k návsi

kde byl sraz

na poslední chvíli

dala mi do ruky

(a tajně)

zlatý prsten

Až budeš v nouzi

možná ti pomůže synku

řekla mi

políbila mě na čelo

a se slzami v očích

vrátila se domů

Prsten jsem opatroval

celých osm let

Převážně v sevřené dlani

Až na studentských kolejích v Brně

na Gorkého ulici

mi jej ukradl cynický medik

který studoval stomatologii

Toužil jsem jej mamince vrátit

a poprosit ji

aby mi o něm vyprávěla

jak o svém osudu

Odpusť mi maminko

 

Domov

Lásku ti nevyznám velkými slovy, domove.

Má slova jsou malá, skromná a neslyšná,

stokrát v ústech zobracená, poslušná,

neurážejí, nešokují, neponižují, nelísají se,

slova obyčejná, která každý zná.

Neprovokují, nekompromitují,

pokládám je jako polní kvítí k tvým obětem

a tiše se modlím.

Chodím po tvých polích, prosáklých krví,

po tvých spáleništích a hrobech a mlčím.

Jen v mysli vzdávám čest tvým živým i těm v hrobě.

Nevztyčuji ti žádné prapory,

lásku nevytrubuji žádnými fanfárami,

nevyvolávám hesla o věrnosti k tobě.

Stačí malý praporek v mém nitru a to,

co láskou k tobě z nitra vyvěrá.

 

Mlčení

V krajině

mezi dvěma slovy,

mezi slzou,

vzlykotem a mlčením,

slyším burácivá slova,

jež vycházejí z ruin

otcova domku

a z mých tichých vzpomínek.

Stojím mlčky a opakuji slova,

jež mi řekla maminka

při odchodu, jenž měl být dočasný,

zůstal však bez návratu.

Slova sladká,

hodná,

lahodná,

laskavá melodická slova

v mém rodném jazyce.

Osvětlovala

moje místo narození.

 

Mamince

Po celý život zůstal jsem ti věrný.

S tebou a s babičkou jsem jedl chleba černý.

S vámi jsem prožil roky poplachů a válek

na kopcích, v lese, ve skalách,

s vámi jsem nikdy neměl strach,

když bomby na nás padaly až z velkých dálek.

Teď vím, že kámen do mozaiky rodné Čuky

dovalím až z druhé vlasti.

A uložím jej s tíhou v srdci.

 

Život

Lásky a nelásky

bolesti a slasti

snění a zapomnění

smích navenek

a v duši pláč

Na jeden život

málo to není

Jeden život –

to je příliš málo

na to všechno

co se mi stalo

 

Fialky

Zůstane-li ti někdy v kapse

pouhá desetikoruna

za polovinu kup si chleba

Zbytek dej květinářce

na rohu České

K fialkám přidá ti

kousek svého úsměvu

jenž naplní tě nadějí

Bude ti náhle do zpěvu

 

Dny a noci

Vzpomínky jsou zrcadla bez amalgámu,

jsou v nich dálky,

k nimž nikdy nedojdu,

ženy, které nikdy neobejmu,

řeky, které nikdy nepřekročím.

Kdo se dnes vzrušuje vzpomínkami,

když může kdykoliv zapnout

televizor nebo tablet?

Jsem asi jeden z mála těch staromódních,

jenž má své dny a noci.

 

Poezie

Odcházím ze světa, měním se ve verše.

Sedím na jazýčku ohně

a spaluji sám sebe.

Ukládám do svého nitra

modrou oblohu.

Kolem jen les, stromy, slunce.

Poezii potkávám i ve spánku.

Je to můj sen.

Je v barvách obrázků,

jež mě obklopují.

Je v hudbě, jež se rozeznívá.

Slyším ji, vidím ji,

svléká přede mnou svůj závoj,

nabízí mi úsměv,

její oči nejsou nic než světlo.

Nikdy nejsem sám

když na stromech se pohupuje listí

a já si pískám,

když bezejmenný brouk

usedá na květinu,

když mne navštěvuje hlemýžď

a potok odráží svit luny,

když měřím hloubku kapky,

která se skutálela z lístku na mou dlaň

Poezie je rozpínavá rostlina.

Nejčastěji se rozevírá,

když slunce zavírá svůj krámek.

 

Vlaky

Na nádraží vždy někdo někoho čeká

a někdo někoho vyprovází.

Když jsem na nádraží,

v duchu se ptám přítomných:

Kde je ten vlak,

co jede na náš Jih?

Můj vlak však nikdy nepřijede,

ačkoliv kolem projíždí celý svět.

 

Slunce

Maminka vstávala po třetím kuropění,

ještě dlouho před východem slunce,

aby sklidila první paprsky,

jež nahlížely na naši vesničku

z okolních kopců.

Tak bylo v našem domku

vždy plno slunce.

 

Za trochou klidu

Za trochou klidu šel jsem do neznáma.

Pěšky, nikoliv na oslu či na koni.

Štěstí na cestu popřála mi máma

a pomodlila se. Lásku jsem tedy měl, Emile Frído.

Prošel jsem obce, města, státy,

na konci cesty mě objalo obrovské srdce země,

v níž našel jsem své hnízdo jak opuštěné ptáče.

Dal bych jí všechny rodné kopce a skály,

které jsem zanechal na jihu v dáli,

abych se jí aspoň trochu odvděčil.

 

Přání

Přál bych si,

aby má paměť vadla tak,

jako vadne květ růže.

Abych nemohl snadno zapomenout

na dunění děl,

na pláč žen v černém,

na useknuté hlavy statečných mužů,

na všechna neštěstí.

Nechtěl bych ztratit paměť

rychle a bezbolestně.

Kéž by vadla tak jako růže.

Lísteček po lístečku.

 

Ivan DOROVSKÝ, nar. 18. května 1935 v Řecku. Básník, literární historik a kritik, překladatel, vysokoškolský pedagog, akademik. Začal tvořit již za studií na brněnské filozofické fakultě. Na začátku tvůrčí dráhy psal verše makedonsky a česky. Knižně debutoval sbírkou Stesk po jihu (1985). Cestopisné reportáže ze dvou cest do Austrálie vyšly pod názvem Odjíždím do Austrálie, neoplakávejte mne (1985-1986). Dosud vydal ještě sbírku vzkazů, veršů a lístečků adresovaných manželce Ty a já (2005), výběr ze zralé lyriky obojího domova (makedonsko-českého) Kořeny (2005), dvojsbírku Souznění (2010), v níž polovinu tvoří básně jeho manželky Dagmar. Společná je rovněž česko-makedonská sbírka Město, voda, lidé, Gradot, vodata, luneto (2013), v níž je každý zastoupen stejným počtem česky psaných básní, které přeložil domakedonštiny. Jeho manželka uspořádala výbor jeho básní Hledám slova (2013).