Ze sbírky Až jednou
IVAN DOROVSKÝ
Rodná země
Chtěl bych splynout
s tebou
jako kapky deště
s vodou jezera
Jako obzor s horou
pozdě za šera
Jako stružka s říčkou
říčka s Dunajem
Jako Dunaj s Černým mořem
jako moje touha s hořem
chtěl bych splynout
s tebou
moje rodná země
Vítr ve vlasech
Stačí
když mám ve vlasech
jižní vítr
když pod prsty svých bosých nohou
cítím
jak pálí prach země
Co potřebuji více?
Balkán koluje v mé krvi
Vzpomínka
Po letech navštívil jsem vísku
kde jsem se narodil
Všude jsem potkával vzpomínky
Mezi dvěma skalami
mezi čtyřmi návršími
mezi ruinami domů
mezi rudými máky
mezi ohořelými stromy
A náhle jsem si uvědomil –
jen obzor přetrvává
Hledám
Hledal jsem to,
co jsem potřeboval,
nevěděl jsem však,
co to je.
Chodil jsem
od člověka k člověku
a viděl jsem,
že všichni dohromady
mají méně
než já,
který nemám nic.
U každého z nich
zanechal jsem trochu z toho,
co nemám
a co hledám.
Otec
Když odešel za prací,
bílý domek i chlívky
tiše zanaříkaly.
Zalkaly po něm
základy,
sloupky,
schůdky
i střecha.
Jakoby tušily,
že se již nikdy nevrátí.
Bílý domek –
to byla jeho svatyně.
Jediný chrám, v němž se modlil
a k němuž vzhlížel.
Vrátil se na chvíli po dvaačtyřiceti letech.
Stál před rozvalinami svého chrámu,
zarostlými travou a křovím,
a nahlas zaplakal.
Anděl odletěl
a neměl se kam vrátit.
Neměl kde se pomodlit.
Pouze jeho děti
mohou vytušit
tu obrovskou bolest
v jeho nitru.
Maminka
Když mě již za tmy
před mým odchodem
doprovázela
k návsi
kde byl sraz
na poslední chvíli
dala mi do ruky
(a tajně)
zlatý prsten
Až budeš v nouzi
možná ti pomůže synku
řekla mi
políbila mě na čelo
a se slzami v očích
vrátila se domů
Prsten jsem opatroval
celých osm let
Převážně v sevřené dlani
Až na studentských kolejích v Brně
na Gorkého ulici
mi jej ukradl cynický medik
který studoval stomatologii
Toužil jsem jej mamince vrátit
a poprosit ji
aby mi o něm vyprávěla
jak o svém osudu
Odpusť mi maminko
Domov
Lásku ti nevyznám velkými slovy, domove.
Má slova jsou malá, skromná a neslyšná,
stokrát v ústech zobracená, poslušná,
neurážejí, nešokují, neponižují, nelísají se,
slova obyčejná, která každý zná.
Neprovokují, nekompromitují,
pokládám je jako polní kvítí k tvým obětem
a tiše se modlím.
Chodím po tvých polích, prosáklých krví,
po tvých spáleništích a hrobech a mlčím.
Jen v mysli vzdávám čest tvým živým i těm v hrobě.
Nevztyčuji ti žádné prapory,
lásku nevytrubuji žádnými fanfárami,
nevyvolávám hesla o věrnosti k tobě.
Stačí malý praporek v mém nitru a to,
co láskou k tobě z nitra vyvěrá.
Mlčení
V krajině
mezi dvěma slovy,
mezi slzou,
vzlykotem a mlčením,
slyším burácivá slova,
jež vycházejí z ruin
otcova domku
a z mých tichých vzpomínek.
Stojím mlčky a opakuji slova,
jež mi řekla maminka
při odchodu, jenž měl být dočasný,
zůstal však bez návratu.
Slova sladká,
hodná,
lahodná,
laskavá melodická slova
v mém rodném jazyce.
Osvětlovala
moje místo narození.
Mamince
Po celý život zůstal jsem ti věrný.
S tebou a s babičkou jsem jedl chleba černý.
S vámi jsem prožil roky poplachů a válek
na kopcích, v lese, ve skalách,
s vámi jsem nikdy neměl strach,
když bomby na nás padaly až z velkých dálek.
Teď vím, že kámen do mozaiky rodné Čuky
dovalím až z druhé vlasti.
A uložím jej s tíhou v srdci.
Život
Lásky a nelásky
bolesti a slasti
snění a zapomnění
smích navenek
a v duši pláč
Na jeden život
málo to není
Jeden život –
to je příliš málo
na to všechno
co se mi stalo
Fialky
Zůstane-li ti někdy v kapse
pouhá desetikoruna
za polovinu kup si chleba
Zbytek dej květinářce
na rohu České
K fialkám přidá ti
kousek svého úsměvu
jenž naplní tě nadějí
Bude ti náhle do zpěvu
Dny a noci
Vzpomínky jsou zrcadla bez amalgámu,
jsou v nich dálky,
k nimž nikdy nedojdu,
ženy, které nikdy neobejmu,
řeky, které nikdy nepřekročím.
Kdo se dnes vzrušuje vzpomínkami,
když může kdykoliv zapnout
televizor nebo tablet?
Jsem asi jeden z mála těch staromódních,
jenž má své dny a noci.
Poezie
Odcházím ze světa, měním se ve verše.
Sedím na jazýčku ohně
a spaluji sám sebe.
Ukládám do svého nitra
modrou oblohu.
Kolem jen les, stromy, slunce.
Poezii potkávám i ve spánku.
Je to můj sen.
Je v barvách obrázků,
jež mě obklopují.
Je v hudbě, jež se rozeznívá.
Slyším ji, vidím ji,
svléká přede mnou svůj závoj,
nabízí mi úsměv,
její oči nejsou nic než světlo.
Nikdy nejsem sám
když na stromech se pohupuje listí
a já si pískám,
když bezejmenný brouk
usedá na květinu,
když mne navštěvuje hlemýžď
a potok odráží svit luny,
když měřím hloubku kapky,
která se skutálela z lístku na mou dlaň
Poezie je rozpínavá rostlina.
Nejčastěji se rozevírá,
když slunce zavírá svůj krámek.
Vlaky
Na nádraží vždy někdo někoho čeká
a někdo někoho vyprovází.
Když jsem na nádraží,
v duchu se ptám přítomných:
Kde je ten vlak,
co jede na náš Jih?
Můj vlak však nikdy nepřijede,
ačkoliv kolem projíždí celý svět.
Slunce
Maminka vstávala po třetím kuropění,
ještě dlouho před východem slunce,
aby sklidila první paprsky,
jež nahlížely na naši vesničku
z okolních kopců.
Tak bylo v našem domku
vždy plno slunce.
Za trochou klidu
Za trochou klidu šel jsem do neznáma.
Pěšky, nikoliv na oslu či na koni.
Štěstí na cestu popřála mi máma
a pomodlila se. Lásku jsem tedy měl, Emile Frído.
Prošel jsem obce, města, státy,
na konci cesty mě objalo obrovské srdce země,
v níž našel jsem své hnízdo jak opuštěné ptáče.
Dal bych jí všechny rodné kopce a skály,
které jsem zanechal na jihu v dáli,
abych se jí aspoň trochu odvděčil.
Přání
Přál bych si,
aby má paměť vadla tak,
jako vadne květ růže.
Abych nemohl snadno zapomenout
na dunění děl,
na pláč žen v černém,
na useknuté hlavy statečných mužů,
na všechna neštěstí.
Nechtěl bych ztratit paměť
rychle a bezbolestně.
Kéž by vadla tak jako růže.
Lísteček po lístečku.
Ivan DOROVSKÝ, nar. 18. května 1935 v Řecku. Básník, literární historik a kritik, překladatel, vysokoškolský pedagog, akademik. Začal tvořit již za studií na brněnské filozofické fakultě. Na začátku tvůrčí dráhy psal verše makedonsky a česky. Knižně debutoval sbírkou Stesk po jihu (1985). Cestopisné reportáže ze dvou cest do Austrálie vyšly pod názvem Odjíždím do Austrálie, neoplakávejte mne (1985-1986). Dosud vydal ještě sbírku vzkazů, veršů a lístečků adresovaných manželce Ty a já (2005), výběr ze zralé lyriky obojího domova (makedonsko-českého) Kořeny (2005), dvojsbírku Souznění (2010), v níž polovinu tvoří básně jeho manželky Dagmar. Společná je rovněž česko-makedonská sbírka Město, voda, lidé, Gradot, vodata, luneto (2013), v níž je každý zastoupen stejným počtem česky psaných básní, které přeložil domakedonštiny. Jeho manželka uspořádala výbor jeho básní Hledám slova (2013).