MILAN BLAHYNKA

Už na tom asi moc nedokážu změnit. Z celé přírody mám nejraději archivy a knihovny. Líbí se mi ovšem živá příroda na velké obrazovce nebo na zastávkách při cestách po horách nebo přímořských krajinách, ale vydávat se hlouběji do ní nebo v ní dokonce spát, to ani náhodou. A tak se mi zdá, že Lydie Romanská svou prozatím poslední a možná nejlepší knihu DVEŘE DO ZAHRADY (Bondy, Praha 2020; grafika a obálka Petr Novák, fotografie autorky na obálce Antonín Bosák, doslov Přírodopis podle Lydie Václav Větvička, 127 s.) napsala přímo pro mne.

Své minipříběhy stejně jako velkou část svých veršů i próz vytěžila ze zahrady, kde v prastarém a zmodernizovaném stavení uprostřed ní celý život žije. Vzdáleně připomínají Demlovy Moje přátele a také laskavé stránky silně empatických veršů a próz, jaké psal i u nás hojně překládaný Francis Jammes, ale jsou originální a objevné. Objevují přírodu nejnenápadnější, přízemní, nejvýš do koruny stromů, přírodu plnou života, po němž bezmyšlenkově šlapeme, přírodu drobného ptactva do vzrůstu zatoulaného bažanta, a psíků do velikosti podvraťáčků. Ta příroda naléhá, vráží do skleněných dveří, skrze něž autorka pozoruje jejich „pracovní den“, rození i umírání, jemuž, ze dveří vybíhajíc, aktivně pomáhá. A jde až k porozumění pro hmyz, třeba i pro mravence nebo pro vosy, které neodhání, natož aby jim brala život, a komunikuje s nimi a ony ji nebodají.

Pohádka? Dveře Romanské jsou brána do pohádkové zahrady, v níž nejsou a hned jsou a zase nejsou stromy, ale je v ní – v rozměru bonsají – celá kolotající příroda.

Dveře do zahrady jsou často pootevřené a do obytné kuchyně vnikají a po ní létají dotěrné mouchy, tak rády sedající na nos, po nichž neradno, jak to známe se semaforské písničky o Škrholovi, ohánět se sukovicí. Ostatně Jiří Suchý zdědil po V+W+J nejen humor a výsostné básnické řemeslo, ale taky laskavý pohled na obtěžující malou havěť, na mravence i jepice. „Přejte život chudé štěnici / neutopte blechu na lžíci / co když má rendezvous s jepicí…“, a také dává na radu Osvobozených brát „si příklad ze zvířat“. To Romanská bezděky domýšlí: makrele, kterou u pláže zachránila, radí dát si „pozor nejen na směr plavby, ale také na háčky, na sítě, na harpuny“, neboť „člověk je zvíře ze všech nejnebezpečnější“.

Romanská je taky zatraceně mazaná. Mouchu, které se zalíbilo pobývat s ní v interiéru a která sedá návštěvám na nos i na talíř, pojmenovala si Rachel, nikoli Taťána nebo Olga. Bytost, byť moucha pouhá, pojmenovaná jménem původně hebrejským, je přece po hrůzách holocaustu chráněná, nepronásledovatelná, nevyhnutelná.

Z nejhlubších příběhů v knížce je vyprávění o nevykořenitelném karhátu pod rybízovým keřem na téma Co máme společného s plevelem. I když jinak nevyplenitelný za sucha odumřel a ztratil se, jen co vydatněji zapršelo, zase, zčásti zhnědlý, vyrazil a díky „podzemní, hustě rozlezlé bílé mafii“ kořenů už zase bují, houževnatě trvá, „plní své globální úkoly“.

No, zas už mířím do knihovny, ale cestou si dávám pozor, abych nezašlápl brouka, který vylezl ze škvíry mezi dlaždicemi a po jedné z nich si to štráduje do jiné, lepší škvíry.

Jak to napsal Zdeněk Borovec a v Trháku zpíval Kukura: „Hleďme na tu havěť drobnou / myška muška bleška šváb / tu si trousí tu si zobnou / špína chlap kdo na ně šláp / máš je ctít //Nech brouka žít…“ Vzpomínám si, jak si tu písničku rád broukal básník Josef Peterka a v jeho podání to znělo tak, že nejde jenom o brouka. Málem protestsong. Ani Romanské Dveře do zahrady nejsou vlastně o drobné zahradní fauně a flóře, ale o lidech, domýšlejících se, že jsou pány světa.