ZDENĚK HRABICA

Málokdy se vracíme ke stránkám zašlých fotografii, abychom jim vrátili jejich tehdejší barvu. Historik a novinář Dan Jones, žijící v Surrey a brazilská umělkyně Marina Amaralová, specializující se na kolorování historických fotografií připravili novodobé dějiny světa v kolorovaných fotografiích pod jménem Barvy času. Pro českého i slovenského čtenáře je vydala brněnská JOTA.

Jsem takřka již zcela odpuzován ponorem veškerého dění do politických šarvátek, tendenčním ostrakizováním a posíláním každého na hnojiště doby, která minula.

Sám jsem nedávno získal velké zkušenosti ze spolupráce a z editace fotografické knihy Zhiyi Cai – Zdeněk Hrabica Člověk – fotoportréty.

Sotva kniha spatřila světlo světa, odstartovala nečekaný humbuk.

V knize jsou portréty v době fotografování skoro stoletého posledního žijícího studentského vězně koncentračního tábora Sachsenhausen Vojmíra Srdečného, malířky Heleny Hruškové-Slavíkové se siluetou Vyšehradu, kováře Petra Fischera, arciopata Petra Prokopa Siostrzonka, exprezidenta Václava Klause, profesora MUDr. Jana Pirka, předsedy Jazzového fóra Karla Srpa, básníka Karla Sýse, spisovatele Arnošta Tabáška, ak. mal. Josefa Velčovského, básníka Jiřího Žáčka, basbarytonisty Adama Plachetky, muzikanta Felixe Slováčka, kosmonauta-kandidáta Oldřicha Pelčáka, veterána gastronomie kuchaře Jiřího Eichnera, předsedkyně Akademie věd prof. Evy Zažímalové, prof. JUDr. Václava Pavlíčka, porodníka prof. Antonína Doležala, sedláka Františka Čuby, truhláře Vojtěcha Kubíka, výtvarnice z Austrálie Svatavu Niall nebo sběratele dýmek Josefa Stanislava… Celkem je v knize devětadevadesát tváří.

Nechybí v ní ani portrét prezidenta Miloše Zemana.

V kotli se vařil eintopf. Proč ten a ne onen, proč já a proč ne ten.

Již zmíněná kniha kolorovaných fotografií Barvy času podobnou štvanici nedovoluje. Mark Twain, Fidel Castro a Che Guevara, Benito Mussolini, Adolf Hitler, Karl Marx, Sedící býk či Winston Churchill podobné rozmíšky nepřipouštějí. Ani editoři k tomu nezavdali žádné propagandistické důvody, jaké jsou příznačné zejména pro české prostředí. Nejde jenom o portréty, ale i o autentické fotozáběry ze stavby Eiffelovky, o sochu Svobody, válečné dokumenty z oslavy vítězství nad japonským imperialismem. O celý náš dlouhý život a velmi rozmanitý svět. O vítězství u Stalingradu. O Maďarsko 1956. Jde i o Maa a Ču Te! Jde i o Portfiria Díaze.

Sláva bohu na výsostech, že nová kniha nevznikla v zemi pod Řípem, komentáře ke kolorovaným fotografiím Karla Marxe či Adolfa Hitlera nebo Fidela Castra by byly zcela určitě třídně principiální. Tedy hodně podjaté, až pitoreskní. Jakými jsme denně živeni a vykrmováni. Aniž kdokoliv dbá, že máme ještě i vlastní mozek.