IVO FENCL

22. srpna 2020, den jako každý jiný. A přece ne. 100 let by žil Ray Bradbury.

Jeho povídka Usher II z Marťanské kroniky umocnila Poea na devátou a jde o 451 stupňů Fahrenheita v malém i o Bradburyho v kostce. „Přijdou vám spálit dům, že sníte? Sníte je.“ Tak ji lze shrnout pro dítě, ale Bradbury si oči dítěte ponechal dospělý a jeho hrůza laská.

Stendahl, pán domu „Usher II“, vyznává knihy v poušti bez knih. Miluje zakázaného Poea a ničitelé jeho „viru“ přicházejí. Asi jako dav, když intuitivně vraždí vlastní kulturní nadstavbu. A jindy nechal Bradbury vstát z hrobu Poeovy psavé druhy Machena a Bierce, aby se rozplynuli teprve poté, co jejich díla dočetl poslední romantik. Jinde Ray uctí autora, nad životem kterého zapadlo Slunce, aniž byl pochopen (Melville). Nechce barbarství, plochost, diktát, Inkvizici, Osvětim, umrtvení, tupost, šeď, plamennou očistu.

Bylo mu pět let a matka jej brala do biografu na Zvoníka od Matky Boží. Rozkoš z děsu v něm znásobily cirky, mágové, hrdinný John Carter z Marsu, Havran. A nezhrdl – na rozdíl od spolužáků – kreslenými seriály, takže sice svrhl do odpadu Bucka Rogerse, když mu začal připadat dětinský, ale obratem jej vylovil a nechal si jej v hlavě navždy, jak vzpomíná. Dospíváním si nenechal sebrat nic. V Kalifornii v osmnácti ukončil vzdělání a překypoval. Anarchii, agresi, ba vraždu zaklel do umného psaní. Učil se urputným přepisováním. S budoucí chotí se potkal v nakladatelství, kde jinde, a brali se roku 1947, kdy debutoval Temným karnevalem. Štěstí měl i na kritika Isherwooda; v padesátých letech už byl klasik. Slunce. Instituce. Objekt analýz. Již roku 1952 připravil William Nolan Revue Raye Bradburyho a roku 1977, kdy mi bylo třináct, jsme ho měli v čítankách. Edgar Slusser přišel s Bradburyho kronikou, Martin Greenberg se roku 1980 stal editorem sebraných esejů o něm a podrobné životopisy psali David Morgan (1986), Wayne Johnson (1988), William Touponce (1989). Knižní Poznámky k 451 Fahrenheitům dodal Joseph Blakey (1974), knižní studii o tom klíčovém románu Samuel Umland (1994) a dík Walteru Millerovi vznikla publikace – kritický komentář k Marťanské kronice (1987). Práce o Bradburym-dramatikovi (1977, 1989) má na svědomí Ben Indick. I Bradbury učinil fantastiku a horor opravdovou literaturou – a v jeho díle snad postrádáme jen prvky humoru. Sentiment mu naopak byl vlastní a píše… Průzračně. Vedle bezpočtu scénářů pro televizi napsal deset filmů včetně Hustonova Moby Dicka (1956), roku 1959 též adaptoval pro kina román Petera Viertela Bílý lovec, černé srdce o africké posedlosti téhož režiséra. Snímek Příšera z hloubi dvacet tisíc sáhů (1952) podle jeho povídky inspiroval první Godzillu (1954) a skrze ni celý žánr s podobnými monstry. Próza Meteor stojí zase za klasickou sci-fi let padesátých Přišlo to z vesmíru (1953) – a Truffaut se ujal režie 451 stupňů Fahrenheita (1967), příběhu o dobrovolném odcizení lidí ve světě bez imaginace. Bradbury se stal už zaživa ikonou a za „nesrovnatelný příspěvek americké literatuře“ převzal Národní medaili za umění.

„Lidé se ptají: Kde berete svoje nápady? Je to všechno tady; tady o ně nikdy nebudu mít nouzi!“ uváděl Bradbury z obrazovky vlastnoručně sepsaný seriál rekonstruující nejlepší jeho povídky. „Tohle je divadlo Raye Bradburyho!“ A jeho povídka Zástup? Inspirovala ji zlovolná uhrančivost dopravních nehod – a písní Poznávám vás ji u nás učinil okolo roku 1974 Petr Novotný: „Už je všechny dobře znám! Patří ke všem nehodám! Jsou vždycky tam, kde brzdy řvou na poplach. Poznávám vás! Už jste tu zas! Jen spad‘zvířený prach! A ve tvářích vidím úsměv: Jsem bezejmenný dav.“