JIŘÍ JÍROVEC

Bylo nebylo, tak začínávají pohádky.

Ta naše je o bezduché dvojici na lavičce.

Dráb dvojici osloví: „Are you OK?“ a když nepřijde odpověď, vytáhne telefon.

Děj se totiž odehrává v moderní době.

Dráb podá hlášení a přivolá sanitku.

Nastává okamžik, kdy se příběh překlápí z reality do fantazie.

U města jsou, jaká to shoda, laboratoře, které se specializují na nebezpečné látky. Možnost, že dvojice požila drogy či whisky ve větším než malém množství, bere obrat.

Objeví se postavy v ochranných oblecích a před přihlížejícím nechráněným drábem cosi hledají.

A juž vládní bubeníci přinášejí světu chmurnou zvěst: „Dvojice byla otrávena novičokem.“

Bubny znovu zavíří a přijde doplnění: „Vězte, že jed ten umějí připravit jen v Rusku.“

To, že stopa vede k Putinovi a Kremlu, je tedy jasné i nejochablejším mozkům.

Muž z lavičky býval tajným agentem, ale potřeboval si přivydělat. To víte, ruské platy nejsou nic moc.

Jenže na melouch se přišlo a k devizám přibylo deset let v lapáku, lochu neboli v ťurmě.

Muž dvojího poslání i tváře se uchýlil do království, jemuž na půl úvazku sloužil.

Mnoho vody proteklo Temží, než si Putin na zrádce vzpomněl a novičok mordýřům vydal.

Vládci od řeky „T“ zloducha vyzvali, aby se přiznal a hlavně vysvětlil, jak vše narafičil.

Spřátelená království se k výzvě přidala, protože jejich vůdcové občas drží pohromadě.

Kdysi dávno se drby v krčmách šířily, leč doba post-pravdivá či prolhaná má sociální sítě. Tak se stává, že pohádky jsou vyvracovány rychleji, než rádcové stačí vybubnovat nové.

Hned se našli zrádcové, kteří vyzradili, že novičok je relativně snadno připravitelná látka.

Byli tací, kteří vykecali, že složení již dávno v alchymistických listech popsáno bylo. Přípravu prý zvládne i bakalář zručný v manipulaci s tyglíky a křivulemi.

Zde do pohádky vstupuje další postava, mstivý a zrádný netvor ze zámku „L“. Ten, místo aby držel basu se spoluvládci, udeřil veřejně na nejtajnějšh dráby. „Pošlete na zámek hlášení, co o jedu víte,“ tak zněl příkaz.

Málo bylo vyzrazeno, ale i tak vešlo ve známost, že Putin není jediný, kdo novičok má. Měli ho i Němci, kteří se o jeho vzorek získaný od uprchlého ruského chemika podělili s přáteli. Potvrdil to sám Helmuth Kohl.

Katastrofu se podařilo zmírnit žonglováním důležitých slov „připravit“ a „vyrábět“.

Ale i tak to zrádce ze zámku „L“ od nepřátel schytal, že pes by od něj kůrku nevzal.

Přístup k jedu přestal hrát roli, protože spřátelená království lidi nezabíjejí, ledaže to je nutné. Záludná smrt vždy přichází jen z nepřátelské východní říše, jenže ta se odmítá přiznat.

Rádcům nezbylo, než aby spekulovali, teoreticky ovšem, jak by si jako vrazi jedem počínali.

A měli to: Kdyby měli být vrahouny, pomazali by jedem kliku domu dvojitého agenta. Chlap za ni vezme a fertig, neboli done. Rozkaz bude splněn a vrazi odfrčí do Moskvy pro odměnu.

Vždyť létat po světě je tak snadné.

Jenže chlap s dcerou a tlapami od jedu ještě nějakou dobu šmejdí po městě, než zkolabuje.

Může jít o socialistický šlendrián: kapitalismus tam budují, ale zabíjet se ještě nenaučili.

Verze potřené kliky byla vyfutrována i nálezem mrtvé kočky v domě.

Pohleďte, znělo implicitně světem: Putin se nezastavil ani před němou tváří.

Jakýsi spolek pro ochranu zvířat vše pokazil prohlášením, že kočka pošla žízní a hladem.

Zachytit natěračskou práci se nepodařilo, protože zrovna nefungovaly kamery na ulicích.

A tak, kde se vzali, tu se vzali, vstoupili do pohádky, jako deus ex machina, dva chlápkové. Odkudsi přiletěli, kdesi cosi kutili a pak po anglicku zmizeli.

Byli tady, dokazují fotografie z letiště, jenže zase se vloudila chyba. Chlápkové vycházejí po jednom z letiště, znám je i čas. Ale co čert nechtěl, letištní hodiny ukazuji na vteřinu shodný čas. Photoshop je holt sviňa, protože nabízí tolik možností, že se lehce přehlédne detail.

Posléze se ukázalo, že ani nemohli být tam, kde měli škodit a tak vystoupili z děje.

Dvojí agent i dcera se mezitím zázračně uzdravili a byli skryti tak, aby je již nikdo nespatřil.

Dobro se v pohádkách vždy střídá se zlem a tak zachráněné životy vystřídá smrt.

Obětí je jakási žena, která po způsobu bezdomovců prohrabuje v parku koš na odpadky. Bylo to věrohodné, protože se tam bezdomovci často zdržují, když nemají kam jít. V koši našla lahvičku, či snad dokonce flakón. S pocitem štěstí, že jde o kosmetiku, se čímsi postříkala a byl konec.

Lze předpokládat, že se umrlí bezdomovci nacpou do pytle a spálí v krematoriu. Smrt této ženy ovšem vzbudila pozornost, protože jedem byl novičok. Odhodit zbytek novičoku v parku je méně nápadné než házet předmět do řeky.

Děj se tedy utěšeně větví, novičok je dočasně zpátky, ale událost mizí do minulosti.

A tu se stane, že Rus stojící proti Putinovi zkolabuje a skončí v ruské nemocnici.

Neuvěřitelné se stane skutkem, protože Kreml přijme riziko obviňování. Povolí, aby byl pacient převezen do říše německé.

Novičok, novičok, novičok zvěstují média a opět je vše při starém, jako přes kopírák.

Říše a okolní království spustí bandurskou: „Přiznejte se a řekněte, jak jste ho otrávili.“

Podříšští vazalové se horlivě přidávají a volají po sankcích.

Netroufnou si pomyslet, že jméno Novičok je součástí vyšší hry, při níž na lidech nesejde. Nečtou básně a nevědí, že i královstvím placený básník si dovolí proniknout pod povrch věci.

Básník Laureate, Andrew Motion, to udělal v básni Causa Belli věnovanou Iráku:

Čtou a citují dobré knihy

ale nikdy se nenaučí jinou řeč

než řev odpalovaných raket

zato naše řeč je přímá a pevná:

volby, peníze, říše, nafta a tatínek.

O mnoho let později ji lze použít jako pomlčku, protože naše pohádka bude pokračovat. Stačí vyměnit naftu za plyn a jede se dál močálem černým kolem bílých skal.