JIŘÍ TUŠL

Dlouho jsem přemýšlel o titulku této stati, respektive o sousloví „přesvědčený komunista“, kterým našeho geniálního básníka 1. poloviny minulého století, jímž Nezval bezpochyby byl, charakterizuji. Kdybych je vynechal, dopustil bych se nepravdy. Kořeny toho jsou v jeho silném sociálním cítění. Zažil bídu doprovázející poslední roky 1. světové války jako chlapec na Českomoravské vysočině, pak jako gymnazista v Třebíči, městě se silnou tradicí dělnického hnutí. A to jej formovalo po celý život. Většina jeho přátel v Devětsilu s ním v tomto smyslu souzněla a mnozí z nich, u nichž bychom to dnes nečekali, například Nezvalův přítel Jiří Wolker, byli rovněž členy KSČ.

Pravdou je, že Nezval zůstal straně věrný i po roce 1948 až do své smrti v r. 1958, tedy do doby, v níž někteří už „prohlédli“. Vzpomeňme na P. Kohouta, M. Kunderu, L. Vaculíka a mohl bych jmenovat další z umělců o generaci mladších, i z Nezvalových vrstevníků. V něčem byl naprosto apolitický a zcela svůj. Totiž ve své tvorbě. V r. 1949 vydal sice dlouhou báseň Stalin, ale v té době jsme ještě o „kultu osobnosti“ neměli ani ponětí. Vše, co psal, psal z přesvědčení a nenechal si radit, natož diktovat. A to ve svém období poetistickém, surrealistickém, předválečném i poválečném, stejně jako v éře tzv. socialistického realismu. Ten termín navíc neuznával. Dovolte mi v této souvislosti historku z pamětí filmového režiséra Otakara Vávry, která se ostatně objevuje i ve vzpomínkách J. Seiferta Všecky krásy světa. A tím končím tuto apologetiku. Nezval ji totiž nepotřebuje.

„Vzpomínám si, jak nás pozval předseda vlády Antonín Zápotocký do Kolovratského paláce na diskusi o budoucí tváři československé kultury, kde byl také přítomen sovětský ministr kultury. Debata přešla samozřejmě na socialistický realismus jako jedině přípustnou metodu umělecké tvorby. Nezval, který seděl v druhém čele stolu proti Zápotockému, na ta slova vyskočil a prohlásil, že má pod jazykem nitroglycerin (to byla pravda, protože už tenkrát měl anginu pectoris), a když uslyší termín socialistický realismus, že vybuchne. Zápotocký ho mírně pokáral, ale Nezval se nedal, prohlásil, že je to blbost, a oba se začali hádat, Zápotocký vytkl Nezvalovi, že byl dadaista a surrealista, ale Nezval namítl zcela nelogicky Zápotockému, že byl ale vždycky komunista a nikdy sociální demokrat, což byla narážka na Zápotockého. Všichni ztuhli, Jaroslav Průcha a Josef Skupa utekli z místnosti, sovětský ministr, kterému tu hádku přestali překládat, byl v trapných rozpacích a celá diskuse neslavně skončila.“

Dětství a studia

Vítězslav Nezval se narodil 26. května 1900 v moravských Biskoupkách. Vyrůstal v harmonickém prostředí ve vesničce Šamíkovice, kde otec učil od r. 1903 na jednotřídce. Byl, jako tehdy téměř každý venkovský kantor, také hudebně vzdělán a syna, který dostal jméno po básníkovi Večerních písní Vítězslavu Hálkovi, už od malička zasvěcoval do hry na klavír a housle. Maminka Emilie (1875-1951) byla, podle Nezvala, praktická a energická žena. První dítě Nezvalových, dcera Boženka, umřela hned po porodu, druhým dítětem byl Vítězslav a přibyla ještě o tři roky mladší sestra Vlasta. Na idylické prostředí, v němž vyrůstal, zavzpomínal Nezval v knížce Kouzelná říše dětství (vyšla v r. 1962).

Studia na gymnáziu v Třebíči byla poznamenána válečnou atmosférou a mladý Nezval ji citlivě vnímal. Později se na filozofické fakultě seznámil s učením ruského anarchisty Kropotkina a zcela mu propadl.

Na gymnáziu patřil k aktivním studentům, hrál ve školním orchestru, pokoušel se i komponovat. Napsal několik písní na verše Svatopluka Čecha z Písní otroka a zhudebnil také Hálkův text Tvé oko, krásné jezero. Angažoval se ve studentských divadelních aktivitách, které v dospělosti přerostly v dramatickou tvorbu. Nezvalův další život ovlivnil konec války. 15. března 1918 musel narukovat do Jihlavy a tam, později i ve Znojmě, kam byl převelen, dělal všechno možné, aby dokázal, že má chatrné zdraví. V květnu byl vyreklamován na polní práce k dědečkovi a do kasáren se už nevrátil. Po převratu ho od vojny uchránilo studium a v roce 1926, kdy měl konečně nastoupit vojenskou službu, mu lékařskými vysvědčeními pomohli přátelé MUDr. Vladislav Vančura a otec Jiřího, kamaráda z filozofických studií, MUDr. Svoboda.

Ale vraťme se na třebíčské gymnázium. V posledních ročnících začal Nezval psát verše a poprvé je publikoval v roce 1917 ve studentském časopise Svítání (jehož název vymyslel). Maturoval v červnu 1919 a zapsal se v Brně na práva. Po prvním semestru zjistil, že právničina není pro něj a odešel do Prahy na filozofickou fakultu. Jedním z oborů, kterému se intenzívně věnoval, byla francouzština a francouzská literatura. Na fakultě jej zaujali profesoři F. X. Šalda a Z. Nejedlý jako muzikolog. Brzy si získal nové kamarády, Konstantina Biebla, Jiřího Wolkera, krajana Jiřího Svobodu a další, s nimiž jej spojovalo pozdější členství v Devětsilu. Napsal disertační práci o moderním básníkovi a prozaiku Charlesi-Louisovi Philippovi, ale nepřihlásil ji k obhajobě. Fakultu tudíž nedokončil.

Devětsil

Nově založený Umělecký svaz kultury Devětsil, který byl pro mladého Nezvala útočištěm a prostředím, v němž postupně získával pražské kontakty, díky nimž se začal se prosazovat, vznikl 5. října 1920. Jeho duchovním otcem byl teoretik slovesného umění Karel Teige a mladičký Jaroslav Seifert. Členy byli mladí, socialisticky zaměření umělci, kteří se znali z gymnázia v Křemencově ulici a ze Žižkova: básník, překladatel, divadelní a filmový kritik Artuš Černík (později vedl brněnskou pobočku), básník a novinář Josef Frič, spisovatel a výtvarník Adolf Hoffmeister, prozaik Vladislav Vančura, malíř, scénograf a architekt Alois Wachsman a další. Záhy po ustavení Devětsilu, jehož název vzal Teige na Seifertův popud z knihy Krakonošova zahrada bratří Čapků, začal počet členů narůstat a svaz dostal nový název: Svaz moderní kultury Devětsil. Z básníků se přidali J. Wolker, K. Biebl, Fr. Halas, J. Hořejší, v r. 1922 Nezval, prozaik K. Konrád, publicista J. Fučík, výtvarníci F. Muzika, J. Štýrský, mladá půvabná malířka Manka Čermínová, které brzo po jejím vstupu vymyslel Seifert pseudonym Toyen (po válce odešla do Francie), architekti J. Fragner, K. Honzík, herci J. Voskovec (musel odejít, když vzal proti pravidlům svazu roli Ríši ve filmu Pohádka máje), J. Werich (později svou účast popíral), režiséři J. Frejka, E. F. Burian, J. Honzl a další umělci. Čestnými členy byli jmenováni anglický herec, režisér a scénárista Charlie Chaplin a jeho americký protějšek Douglas Fairbanks.

V letech 1925–27 se stalo součástí Devětsilu Osvobozené divadlo J. Frejky, které mělo samostatné řízení. Po vzniku pražského Devětsilu byla založena jeho brněnská pobočka (už pod Černíkovým vedením), která začala být velmi aktivní. Tam, v říjnu 1922, vyšla Nezvalovi první básnická kniha Most. V témže roce napsal i svou poetistickou báseň Podivuhodný kouzelník a otiskl ji v revue Devětsilu (ReD).

Poetismus

Záhy po přejmenování Devětsilu na Svaz moderní kultury bylo programově opuštěno „proletářské umění“, k němuž se někteří z členů hlásili v souladu se stejnojmenným manifestem J. Wolkera a K. Teiga, a vystřídal je nový a ryze český básnický směr, „vynález Nezvalův“, poetismus. Tvůrčí úsilí poetistické se objevilo už na sklonku r. 1922, kdy se Revoluční sborník (časopis Devětsilu) hlásil úvodním článkem k „novému umění proletářskému“, ale velkou částí obsahu už mu byl vzdálen. V paralelním sborníku Život II vyhlásil Nezval svým programovým manifestem Depeše na kolečkách pro poezii „revoluci veselosti“. Přihlásil se tak k západoevropskému proudu básnictví, který byl předznamenán poezií G. Apollinaira (francouzskou mladou poezii Nezval dobře znal). Seifert charakterizuje ve svých vzpomínkách (Všechny krásy světa) poetismus jako poezii životní pohody a rozkošných chvil.

Poetismus je založen na řazení básnických obrazů, které nejsou závislé na logice. Reflektuje svět fantazie, hry a zábavy, odmítá jakoukoliv političnost, vychází z optimistického pojetí reality, jejíž nezbytnou součástí je lyrika a hravost. Místo logiky preferuje emoce. Poetistické verše jsou bez interpunkčních znamének, aby sled imaginativních obrazů nebyl ničím narušován. Typický je pro ně také asonanční rým založený pouze na zvukové shodě samohlásek v koncových slabikách veršů.

Za základní knihu poetismu je považována Nezvalova Pantomima (1924) s básní Podivuhodný kouzelník a avantgardní poetistickou divadelní hříčkou Depeše na kolečkách s hudbou Jiřího Svobody. Knihu autor dedikoval K. Teigemu. Poetismus znamenal rozchod s proletářským básnictvím předčasně zesnulého J. Wolkera (zemřel 3. 1. 1924 na tuberkulózu) a J. Hory, který pak k poetismu také přešel. Wolkerova poezie podporující boj proti sociální nespravedlnosti však stále rezonovala mezi masami čtenářů a Nezvalův nový směr jí byl zastíněn. Vzniklo proto programové prohlášení, které vyšlo z řad členů Devětsilu v podobě manifestu Dosti Wolkera. Hlavním aktérem i autorem názvu byl Seifert, přidal se také Teige, ale Nezval zpočátku nesouhlasil. Se stejně starým Wolkerem jej pojilo pevné přátelství, kterému se nechtěl zpronevěřit ani po jeho smrti.

K poetismu se postupně přihlásili také K. Biebl, V. Závada či F. Halas, dále někteří dramatičtí umělci a výtvarníci. Z nich jmenujme už vzpomínanou Toyen, dále J. Štyrského či F. Muziku. Přestože Nezval po deseti letech přešel k surrealismu, ovlivňoval poetismus české umění ještě dlouhá léta. Moje generace našla jeho stopy např. v tvorbě dvojice Suchý, Šlitr.

Nezval, který počátkem 20. let obdivoval ruského anarchistu Kropotkina, se s jeho učením postupně rozešel a vstoupil do KSČ. Přivedlo jej k tomu už zmíněné sociální cítění a také přesvědčení, že společnost bez protikladu chudých a bohatých je blíže jeho poetistickému pohledu na svět. Svou roli v tom sehrál profesor Zdeněk Nejedlý, který Nezvalovi imponoval.

Nezval jako student měl hluboko do kapsy. Bydlel velmi nuzně a při kavárenských schůzkách s přáteli většinou seděl jen u kávy, nebo si půjčoval peníze, které pak ale, podle vzpomínek současníků, poctivě vracel. Aby vylepšil svou existenční situaci, nastoupil 1. března 1924 do redakce Masarykova slovníku naučného jako redakční tajemník. Hlavním posláním byly schůzky s autory hesel, méně už práce redakční. Přesto mu tento úvazek nevyhovoval, a tak už v létě 1925 odešel „na volnou nohu“. Bylo to velmi odvážné, protože i nejvydávanější autor Karel Čapek zůstával stále v Lidových novinách.

Nezval veškeré své úsilí zaměřil na psaní, a ještě téhož roku vydal knížku Pantomima obsahující též báseň Podivuhodný kouzelník a avantgardní divadelní hříčku Depeše na kolečkách. O rok později mu vyšla kniha esejí Falešný mariáš a knížka na počest předčasně zesnulého kamaráda Wolker.

V té době se básník sbližuje s dadaistickou hudební skupinou Tam-tam a jejím iniciátorem, o čtyři roky mladším E. F. Burianem, hudebním skladatelem a estetikem, který jej učil základům hudební kompozice. Zároveň navázal vztah s excentrickou redaktorkou Českého filmového světa Zdenou Smolovou, podepisující se pseudonymem Zet Molas (anagram mužské podoby příjmení Smola). Přivedla jej k zájmu o film, jejž realizoval koncem dvacátých let scénáristickou spoluprací na filmech Erotikon, Varhaník u svatého Víta a Podskalák (Erotikon mu vynesl uznání i v této umělecké činnosti).

V r. 1926 vydal pět titulů (básně Menší růžová zahrada, romaneto Karneval, Básně na pohlednice, Abecedu (pojednanou jako taneční kompozice Milči Mayerové), Nápisy na hroby, Diabolo (s Básní noci). Jak patrno, Nezval byl nejen mimořádně talentovaný, ale také neuvěřitelně pracovitý. Psal velice lehce, těžil z okamžitých nápadů. Jaroslav Seifert ve svých vzpomínkách uvádí, jak na jedné jejich návštěvě u Teigů Nezval bez vysvětlení opustil stůl, u něhož společnost seděla, a ztratil se do kouta pokoje, kde byl stolek s psacím strojem. Zasunul papír do stroje a bez rozmýšlení, jako by mu někdo diktoval, ťukal do klávesnice. Pak vytočil popsaný papír, zasunul čistý, a koncert pokračoval. Když skončil, suše oznámil, že je hotov a prosí za prominutí. Pozoruhodné, podle Seiferta, bylo, že v textu nic neopravoval. Podstatnější úpravy dělal někdy až těsně před odevzdáním rukopisu do nakladatelství.

Stejným tempem odevzdával rukopisy i ve čtyřech letech před rokem 1930. Uveďme alespoň velmi známého Edisona (1928), sbírku Hra v kostky (1929), rozsáhlou báseň Snídaně v trávě (1929) a román Kronika z konce tisíciletí (1930). Ale to už na dveře jeho básnické pracovny klepe surrealismus.

Pokud jde o dvacátá léta, nesmíme vynechat jedno odbočení. Týká se Nezvalova života soukromého, nebo chcete-li, milostného. 7. března 1926 mu kdosi v kavárně Slávie představil mladou dívenku s dětským obličejem Františku Řehákovou (říkal jí Fáfinka), která se stala jeho celoživotní láskou a v roce 1948 i zákonitou manželkou.

Od roku 1924 vycházely Nezvalovy práce jako na běžícím páse. Kromě knížek veršů to byly eseje a také dramata. Krátce po svém příchodu do Prahy začal Nezval pracovat v Československých novinách jako divadelní referent. Kromě toho, že si tak vylepšoval svou existenční situaci, měl přehled o repertoáru pražských divadel (lístky měl zdarma) a sbíral materiál pro svou činnost dramatika. Svou divadelní kariéru odstartoval, jak už bylo řečeno, poetistickým vaudevillem Depeše na kolečkách (1922), který později uvedlo Osvobozené divadlo (premiéra 17. 4. 1926) a mělo jej na repertoáru i v době, kdy už jeho jeviště ovládli V+W.

Nezval se věnoval i práci teoretické a překladům. V roce 1927 napsal předmluvu k výboru z tvorby svého prvního učitele Jiřího Mahena a z francouzštiny přeložil výbor z díla E. A. Poea. V letech 1926-29 spolupracuje s Osvobozeným divadlem jako autor a někdy i příležitostný herec, krátkodobě také jako dramaturg. V té době se seznamuje při jeho pražské návštěvě s Vl. Majakovským, ještě před tím s I. Erenburgem, Ph. Soupaultem a dalšími zahraničními tvůrci.

Přechod k surrealismu

V létě r. 1933 jede Nezval přes Vídeň a Švýcarsko do Paříže, kde na něj čeká režisér J. Honzl. Společnost jim dělají malíř J. Zrzavý a skladatel B. Martinů. Setkávají se s celou řadou francouzských umělců, ale i s proslulým irským spisovatelem Jamesem Joycem. Nezval si nejvíc váží schůzky s A. Bretonem, zakladatelem surrealismu. Vrací se domů přes Itálii a záhy poté vydává román Monaco a hned ve dvou vydáních sbírku inspirovanou francouzskou cestou Sbohem a šáteček, za níž získává o rok později státní cenu (stejně tak za poemu Stalin a sbírku Křídla, 1952). Setkání s Bretonem jej povzbudilo, protože už v březnu r. 1934 oznámil spolu s K. Teigem v Praze založení surrealistické skupiny ve snaze připojit se tak k západoevropskému trendu moderní poezie a výtvarného umění. Z literátů se k němu přidali kromě Teiga jen K. Biebl a B. Brouk (básník, prozaik, psychoanalytik, filozof, který v r. 1948 emigroval do Anglie).

Surrealismus se zrodil počátkem 20. let ve Francii v návaznosti na dadaismus jako reakce na hrůzy 1. sv. války. Byl myšlen nejen jako umělecký směr, ale také jako životní styl a vycházel z učení Sigmunda Freuda. Breton jej charakterizoval jako „čirý psychický automatismus“, tj. „umělec měl zaznamenávat stavy své duše bez kontroly rozumu“. Surrealisté také odmítali rým (včetně asonance) jako svazující prvek, stejně jako rytmus. K surrealismu se přihlásila většina básníků žijících v Paříži, ale především řada výtvarníků později velmi slavných: Salvador Dalí, Joan Miró, Pablo Picasso, Alberto Giacometti a další.

V lednu 1935 Nezval spoluorganizuje výstavu českých surrealistů, v lednu 1938 pak surrealistickou výstavu svých dvou přátel, Štyrského a Toyen. Aby poezii „psychického automatismu“ co nejvíce přiblížil českému čtenáři, překládá francouzské básníky. Na jaře 1935 pozval do Prahy André Bretona a Paula Éluarda a jejich návštěvu z části sám financoval, což pro něj nebylo jednoduché.

Konec surrealismu a léta předválečná

Přes všechny zmíněné aktivity se u nás surrealismu věnovali především výtvarníci. A tak byl Nezval nucen počátkem roku 1938 ohlásit rozpuštění surrealistické skupiny. Teige se připojil k výtvarníkům, pro něž „řeč“ surrealistů byla objevným přínosem, a sepsal pamflet proti Nezvalovi. Ten, ač směr oficiálně opustil, myšlence surrealismu věřil dál. Skutečně surrealistickou poezii najdeme v jeho sbírce z podzimu 1937 s názvem Absolutní hrobař. O několik měsíců dříve upoutal tentokrát dětské čtenáře knížkou Anička skřítek a Slaměný Hubert. Marie Majerová o ní napsala v recenzi, že „je to nevyčerpatelná bohatost krásy“, z níž by se dalo „hravě udělat deset pěkných dětských knih“.

Od podzimu 1936 publikoval Nezval tři knížky veršů, v nichž bychom jen těžko hledali stopy surrealismu. Vyšly pod pseudonymem: 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, 100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida, 70 básní z podsvětí na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida. Byla-li první kniha „útěkem“ od surrealismu, pak anonymita autora druhé měla motivaci jinou. Nezval se na podzim r. 1937 zamiloval a napsal své lásce řadu milostných dopisů a 100 sonetů. Vydal je pochopitelně pod pseudonymem, a ten zachoval i u knihy další. Ke svému autorství se nicméně po čase přiznal.

Zároveň s poezií „Roberta Davida“ vychází teoretická práce Moderní básnické směry (1937) a počátkem r. 1938 sbírka Matka Naděje. Nezval ji napsal za neuvěřitelných 7 dní a věnoval mamince, která ležela v brněnské nemocnici s rakovinou. Nebyla v ní ani stopa po surrealismu, ale kritika ocenila její opravdovost a citovost.

Obavy o matku vystřídal strach o osud vlasti. V létě (1938) se zúčastnil pražského sjezdu Pen klubu a pařížského sjezdu na obranu kultury proti fašismu. Setkává se s T. Tzarou, Aragonem či Éluardem, kteří se se surrealismem rovněž rozešli. Vzápětí vydává sbírku Pražský chodec, báseň Historický obraz, která se po osvobození dočká dalších dvou dílů, a začátkem r. 1940 s viditelnými zásahy cenzury sbírku Pět minut za městem. Ta obsahuje verše (Tryzna), jimiž se Nezval loučí se svým prvním učitelem „spisovatelství“ J. Mahenem (v květnu 1939 spáchal sebevraždu). Ještě před tím, v r. 1939, vychází v souvislosti s převozem ostatků našeho největšího básníka 1. pol. 19. st. z Litoměřic do Prahy Óda na K. H. Máchu.

Nezvalova dramata

Vyjmenovat všechny Nezvalovy práce básnické, prozaické, esejistické, jeho překlady atd. je nad možnosti této stati. Co ovšem nesmíme vynechat, jsou dramata. Zmiňme alespoň ta nejvýznamnější. Jeviště Národního divadla dobyl Nezval poprvé svou adaptací Calderónovy Schovávané na schodech. Šlo sice „jen“ o přebásnění, ale Nezval jím znovu dokázal, že čeština je jazyk, kterým lze rozezpívat alexandríny v široké škále citovosti. Otakar Fischer v recenzi pro Lidové noviny zdůraznil, že „moderní básník napustil hru svým vlastním cítěním a lyrismem.“ Ne náhodou se Schovávaná na schodech sedm let po válce na jeviště ND vrací a dodejme, že s úspěchem.

V roce 1932 měly v ND premiéru Milenci z kiosku v režii J. Frejky s výpravou B. Feursteina s O. Scheinpflugovou a E. Kohoutem v hlavních rolích. Byl to jistě Nezvalův další úspěch, ale to netušil, že jej opět překoná. Na vyzvání E. F. Buriana se koncem roku 1939 pustil do dramatizace knihy abbé Prévosta Manon Lescaut, kterou dobře znal a miloval už jako student. Hra měla premiéru v divadle D 34 (Divadlo Na Poříčí) v Burianově režii s M. Burešovou a Vl. Šmeralem 7. 5. 1940. Sám na to vzpomínal: „Psát ji znamenalo pro mne pohroužit se do nepřeberných líbezností české řeči, bez konce milostné, bez konce zářivé a opojné, schopné každého výrazu, odstínu něhy, vášně, smutku, poezie.“ Ještě v témže roce se Nezvalova Manon objevila na repertoáru mimopražských divadel (v Plzni, Ostravě, v Kladně a Pardubicích) i zájezdové Nové české scény. Téhož roku ji kritika označila „za nejdokonalejší a nejzralejší básníkovu dramatickou stavbu“. Následná Loretka, původně zamýšlená jako Pražský student, byla poslední Nezvalovou prací, která mohla vyjít tiskem. Autor, potěšen úspěchem Manon Lescaut, napsal v r. 1940 knížku milostných básní Balady Manoně, která ovšem vyšla až v r. 1945. Přeložil také libreto ke Gluckově opeře Orfeus a Euridika a k Mozartově Figarově svatbě. Z jeho filmových scénářů byl natočen ještě film Za tichých nocí (1941) a v rukopise zůstaly scénáře k filmům Láska není omyl a Prodaná nevěsta.

Léta válečná a poválečná

Válečná léta prožil Nezval z větší části v Brně. Nebyl schopen „psát do šuplíku“ a tak se učil malovat, což mu zůstalo po zbytek života. Některé jeho obrazy, zejména portréty, jsou v Památníku písemnictví, jiné, většinou krajiny, v Moravském Muzeu v Brně a Západomoravském muzeu v Třebíči.

V září 1944 byl zatčen gestapem, vyslýchán v Brně a pak v Praze. Když se tlumočník zaručil gestapu, že Nezval je apolitický básník, byl propuštěn. Osvobození prožil v Praze. Reagoval na ně básněmi Rudé armádě a Přišli včas, zařazenými později do 3. dílu Historického obrazu (1945). Koncem května nastoupil na místo vedoucího filmového odboru na ministerstvu informací (dnešní ministerstvo kultury). Jako sekční šéf se podílel na organizaci filmových festivalů v Mariánských Lázních a později v Karlových Varech, sám se účastnil festivalů v Anglii, v Cannes (1954) a dalších domácích i zahraničních akcí, nejen filmových, ale i „spisovatelských“. Vydal několik monografií našich výtvarníků (L. Kuba, A. Slavíček) a byl činný jako místopředseda vzniklého Svazu čs. spisovatelů, jímž zůstal do své smrti. Nadále odmítal socialistický realismus a dostával se tak do častých sporů se svazovým vedením.

V r. 1949 vydal Nezval očekávanou knihu poezie Veliký orloj, která zahrnuje některé jeho práce předválečné. V r. 1951 pak také rozsáhlou skladbu Zpěv míru (za ni dostal zlatou medaili Světové rady Míru), a báseň Z domoviny, v r. 1955 svou poslední sbírku Chrpy a města a dokončil drama Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (knižní vydání a premiéra v r. 1956). Nedokončené zůstaly kapitoly Z mého života (poslední vychází týden po autorově smrti). Dodejme, že počtem vydaných titulů překonal „knížete české poezie“ J. Vrchlického. Navíc byla jeho poezie v poválečných letech překládána do mnoha jazyků a vyšla téměř ve všech zemích socialistického bloku, ale také ve Francii, Velké Británii, Mongolsku a v Číně. V r. 1953 byl jmenován národním umělcem.

Koncem léta 1950 byl Nezval postižen srdečním infarktem. Léčil se v Brně a ve Františkových Lázních. Na ministerstvo se už nevrátil, ale na tvůrčí a společenský život nerezignuje. Legendy kolovaly o jeho slabosti pro ženy. Z těch, jež se výrazněji zapsaly do jeho života, jmenujme alespoň herečku Lilly Hodáčovou, která se později věnovala literatuře (psala romány a divadelní hry). V r. 1952 se seznamuje s Olgou Jungovou, příští matkou svého syna Roberta. Ten v 17 letech spáchal sebevraždu.

Ještě jednu Nezvalovu zálibu nesmíme vynechat. Celý život se věnoval okultismu, a zvláště vynikal v sestavování horoskopů, které (podle vzpomínek současníků) většinou vycházely. Sám sobě předpověděl, že se dožije 90 let a zemře o Velikonocích. Tento horoskop mu vyšel jen z části. Zemřel sice na Bílou sobotu, ale ve svých osmapadesáti letech. Za to klidně, v náručí své milované Fáfinky. Pohřben je na vyšehradském Slavíně, náhrobek jeho hrobu zdobí busta z ateliéru Otakara Švece.

Převzato z MEDICÍNY&UMĚNÍ