PETR ŽANTOVSKÝ
Příběh
Vydal se na schůzku s představou
hravou a pošetilou O ní jaká byla kdysi
když jí připisoval všechny svoje rukopisy
když slunce nezapadalo Leda až k ránu
a když každý obzor byl tak daleko
že nedohlédneš
a jestli čehokoli přebývalo
pak jedině spánku
Vydal se na projížďku stádem koní
nikdy nezkrocených Měsíc
ta veš nebeská cinkal do ostruh:
Já jsem váš pánbůh Milujte mě
A bydlím tam co stával splav
Můžete mě zapít rosou z ranních trav
I tak to možná bylo
zpropadený Fráňo Šrámku
Vypravil se do krajin jaké ani Dalí
nevymyslel by Do krajin přehledných
až strach Že potká se s tím stínem
který nikdy nebyl vržen Těch tich
co najednou si zavřeštělo
Tělo zprůhlednělo To smečka vlků
po skalách se toulá
Zpocenou rukou žmoulá kapesník
Už aby nůž do masa vnik
a duše neubylo
Chtěl se ještě jednou Možná naposledy
dotknout nebe které tušil v její hlavě
Ale potom ostýchavě potkal jen sám sebe
Svůj obraz za sklem její ledabylosti
A vzduchem poletují kosti
z hostiny nekonané Pane
šeptal do mraků Proč jsem jen věřil oblaku
že i smrt jen kane po kapkách
a když se stane tak že v prach
jde ladně
Co čekal Uprchlík před časem
kulhajícím ale neodvratným? Co myslel
že se stane? Ciferník zastaví se stojem spatným
a slza svíci nedokane? Vlastně nechtěl nic
Jen jednou jedinkrát se utvrdit že ještě žije
a že pořád stejně zbytečná je poesie
neteče-li krev a nezní Santanova Borboletta
Zpěv dávno není povinný
A kdesi zpod hladiny vrací se No ale kam?
Neví Vědět nepotřebuje Obuje se do rosy
a bosý vyjde za blázna Možná do prázdna
a možná za tetřevy
Bude ho čekat plachá a výstižná Podá mu opratě
Krajina jak ubrus Tabule čeká Prostřeno přebohatě
Z mála stačilo by Valčík na dvě doby
A kde je ta smrt? Přece utopená v řece
řeka nám ji vzala
a pak
odestlala
Staré ženy
Bývalé rozkošnice posedají na lavičkách
kouří levné cigarety Počítají dny a noci
nekonečně stejné
Občas přistane jim na koleni tichý pták
snad jenom jeho stín a říká:
život je tak krásný
k nesnesení
Z pavilonu 13 vynášejí zbytky od oběda
Igelitem prosakuje řídký pláč
za toho jenž nestihl už ani říci děkuju
a poroučel se na lačno
S každým takovým stárnou ta šedá děvčátka
o století
Kde jsou ty mašle ve vlasech?
Doteky jež spalovaly do vesmírna?
Kde jsou ta slova znící tmou a křehce?
V jiné galaxii Mezi vlasy
ve výlevce
Kde jsou jahody smíchu
trhané s listy i stonky
vteřiny hříchu
poztrácené krepsilonky?
Kdo jen kdy vymyslel
to hloupé slovo listopad
jako by neslyšel vát z dějin příběhy
jako by nevěděl že víc než listí
padají tu stíny
našlapují zlehka
neboť svět se boří
do svého včerejška
Tři staré ženy odlétají oknem
Už je jim země těžká
Nízko pod mraky se ještě ohlédnou
Ale už není za čím
Kromě samoty té věrné společnice
A přece kdesi dávno v nepaměti
Všecko bylo poprvé a navždy
Dolores
Smrt má její jméno
Ta bledá holka bydlící hned za rohem
v ulici od věků nazvané Na Radosti
Čekáš na ni každý den
Přijíždí nočním autobusem
Natřese trochu záhyby na sukni
Někdy si při tom zpívá
jak jí přikazují
zbytky španělské krve v rodokmenu
Pozveš ji na čaj
ale už v té chvíli víš
že budete pít vesmír rovnou ze šejkru
Jako by se trochu červenala
Nedělá to přece poprvé
a jistě ani naposledy
Hladí tě Zatímco odvedle
volají do věčnosti
noční zprávy
Jako bys zaslechl své jméno Ale ne
To jen padající garnýž pod tíhou žité tmy
zavadila o knihu svázanou do tvé kůže
Není to tak zlé
Máš přinejmenším jednu jistotu:
že ji nebudeš muset číst
Když se pak ráno vzbudíte
každý do své samoty
loučí se omluvným pokrčením ramen:
Tak zas někdy…
A víš že to znamená že ten čas až do večera
máš aspoň na co myslet.
(na památku Dolores O´Riordan, 6.9.1971 – 15.1.2018)
Cirkus
Podívej Za oknem jinovatka
Omrzlí slavíci trylkují divukrásně
A touha tolik vratká Ber kde ber
Jen zmrzačené vzpomínky na lepší příští
Smrt – marný režisér
Zabloudil na jevišti
Kašpárci na vodítku Fialové třásně
Šraml a cingrlata
Trumpety Tanečnice
Proroci povyků
Pro pět ran do čepice
anebo bičem po zádech
Pečená minulost a flambované básně
Zpocená krása jitřních dotyků
Jen ta je svatá
Klaun už má všeho dost
Zavírá provždy vrata
sny a celou boží práci
Nakonec všechno dohoří
a jednou zhasne
To je ta malá odplata
že cirkus odjíždí
na další věčnou štaci
Někdy příště
Za puklým sklem hořící knihovny se prohánějí obrněné vozy
Z klecí vylétají opeřené želvy a okřídlení tapíři
Nahoře ve věži sám slepý Hanuš ulamuje svatým tiáry a berle
To aby měla smrt radost až se k ránu probudí
a vezme si to všechno
Vyžene spalničkaté do hor zdivočet a klauny rozesadí na stromy
Spolu ovládnou ten kousek nebe co jim visí pod nohama
Škvírou mezi chleby od včerejška vykukuje vesmír
směje se a říká MÁM TO ZA PÁR
zatímco kulhající knihovník počítá obrněnce
Až někdy příště v koutě orchestřiště najdete perlu
a do toho ticha jak z rybího břicha vzlykne Salome
nechtějte po ní aby tančila
Dialektika
Lžou ti co nevědí protože nevědí
Lžou ti co vědí neboť vědí
Lžou bohatí aby jen bohatli a chudí aby nechudli
Lžou osamělí protože se bojí samoty
Lžou ti co jsou součástí davu protože – ničeho jiného nemajíce
třesou se o svůj vyšlapaný důlek v dlažbě náměstí
Lžou ti kdo mluví k davům protože vědí že lžou
a též vědí že prodávají vlažnou vodu
Lžou ti kdo mluví k zrcadlu aby si nacvičili lhaní davům
ti lžou obzvlášť důkladně protože kdo neumí čumí
Lžou ti co staví barikády i ti co je pak bourají
aby vzápětí postavili jiné větší věčnější
Lžou ti co věší odpadlíky i ti co z nich pak činí svaté
Lžou ti co píšou dějiny i ti co je pak přepisují
Lžou vítězové poraženým i poražení vítězům
ti jediní se shodnou: porážka je vítězství a vítězství není porážka
Lžou gauneři i svatouškové Navzájem si prohazují role
aby se jim lhalo jaksi více k věci Obeznámeně a proto hladce
Lžou ti co jim lež stačí k vysvětlení všeho
Lžou i když jim náhodou není lháno neboť co kdyby
A tak se na té velké krásné všeobjímající lži
staví katedrála zasvěcená pravdě.
Lekce z dějepravy
Šlo k jaru
Zuřící svoboda obutá do náměstí
zpaměti šátrala po zbytcích dějin
Zástup vyvolával duchy zpod dlažby
Salvy slov slepých jak nábojnice
polednem se nesly
Způsobně způsobilí Přilepení k apelplacu
nasloucháme větru z jeho kazatelny
když se usadí tam kdesi
nad orlojem času který stojí
bez pohnutí Kámen stal se z něj
Z toho pak zbraň na umlčení
dotěrného prozření
co jsme si způsobili
ačkoli pod obojí
či radši pod každou
v libovolném pořadí
Z nevypitých korbelů nám do konečků prstů
vrostlo vědomí že zbytečně se báti
když už o nic nejde
Jen pár povelů a ztratíme se
stejně bezbolestně jak jsme seběhli se
z věků naváti
když hůl se o hrb lomí
a pohledy jsou lysé
Než jeden vstane Řekne Zmar
Z přízračných par se pak mlha zvedne
Vpochodují zvoníci a vystřílejí
cikánce všechny ty papírové pomněnky
a předurčené růže
do jedné
Tak končí pouť jež nezačala