PETR ŽANTOVSKÝ

Příběh

Vydal se na schůzku s představou

hravou a pošetilou O ní jaká byla kdysi

když jí připisoval všechny svoje rukopisy

když slunce nezapadalo Leda až k ránu

a když každý obzor byl tak daleko

že nedohlédneš

a jestli čehokoli přebývalo

pak jedině spánku

 

Vydal se na projížďku stádem koní

nikdy nezkrocených Měsíc

ta veš nebeská cinkal do ostruh:

Já jsem váš pánbůh Milujte mě

A bydlím tam co stával splav

Můžete mě zapít rosou z ranních trav

I tak to možná bylo

zpropadený Fráňo Šrámku

 

Vypravil se do krajin jaké ani Dalí

nevymyslel by Do krajin přehledných

až strach Že potká se s tím stínem

který nikdy nebyl vržen Těch tich

co najednou si zavřeštělo

Tělo zprůhlednělo To smečka vlků

po skalách se toulá

Zpocenou rukou žmoulá kapesník

Už aby nůž do masa vnik

a duše neubylo

 

Chtěl se ještě jednou Možná naposledy

dotknout nebe které tušil v její hlavě

Ale potom ostýchavě potkal jen sám sebe

Svůj obraz za sklem její ledabylosti

A vzduchem poletují kosti

z hostiny nekonané Pane

šeptal do mraků Proč jsem jen věřil oblaku

že i smrt jen kane po kapkách

a když se stane tak že v prach

jde ladně

 

Co čekal Uprchlík před časem

kulhajícím ale neodvratným? Co myslel

že se stane? Ciferník zastaví se stojem spatným

a slza svíci nedokane? Vlastně nechtěl nic

Jen jednou jedinkrát se utvrdit že ještě žije

a že pořád stejně zbytečná je poesie

neteče-li krev a nezní Santanova Borboletta

Zpěv dávno není povinný

 

A kdesi zpod hladiny vrací se No ale kam?

Neví Vědět nepotřebuje Obuje se do rosy

a bosý vyjde za blázna Možná do prázdna

a možná za tetřevy

Bude ho čekat plachá a výstižná Podá mu opratě

Krajina jak ubrus Tabule čeká Prostřeno přebohatě

Z mála stačilo by Valčík na dvě doby

A kde je ta smrt? Přece utopená v řece

řeka nám ji vzala

a pak

odestlala

 

Staré ženy

Bývalé rozkošnice posedají na lavičkách

kouří levné cigarety Počítají dny a noci

nekonečně stejné

Občas přistane jim na koleni tichý pták

snad jenom jeho stín a říká:

život je tak krásný

k nesnesení

 

Z pavilonu 13 vynášejí zbytky od oběda

Igelitem prosakuje řídký pláč

za toho jenž nestihl už ani říci děkuju

a poroučel se na lačno

S každým takovým stárnou ta šedá děvčátka

o století

Kde jsou ty mašle ve vlasech?

Doteky jež spalovaly do vesmírna?

Kde jsou ta slova znící tmou a křehce?

V jiné galaxii Mezi vlasy

ve výlevce

Kde jsou jahody smíchu

trhané s listy i stonky

vteřiny hříchu

poztrácené krepsilonky?

 

Kdo jen kdy vymyslel

to hloupé slovo listopad

jako by neslyšel vát z dějin příběhy

jako by nevěděl že víc než listí

padají tu stíny

našlapují zlehka

neboť svět se boří

do svého včerejška

 

Tři staré ženy odlétají oknem

Už je jim země těžká

Nízko pod mraky se ještě ohlédnou

Ale už není za čím

Kromě samoty té věrné společnice

A přece kdesi dávno v nepaměti

Všecko bylo poprvé a navždy

 

Dolores

Smrt má její jméno

Ta bledá holka bydlící hned za rohem

v ulici od věků nazvané Na Radosti

 

Čekáš na ni každý den

Přijíždí nočním autobusem

Natřese trochu záhyby na sukni

 

Někdy si při tom zpívá

jak jí přikazují

zbytky španělské krve v rodokmenu

 

Pozveš ji na čaj

ale už v té chvíli víš

že budete pít vesmír rovnou ze šejkru

 

Jako by se trochu červenala

Nedělá to přece poprvé

a jistě ani naposledy

 

Hladí tě Zatímco odvedle

volají do věčnosti

noční zprávy

 

Jako bys zaslechl své jméno Ale ne

To jen padající garnýž pod tíhou žité tmy

zavadila o knihu svázanou do tvé kůže

 

Není to tak zlé

Máš přinejmenším jednu jistotu:

že ji nebudeš muset číst

 

Když se pak ráno vzbudíte

každý do své samoty

loučí se omluvným pokrčením ramen:

 

Tak zas někdy…

A víš že to znamená že ten čas až do večera

máš aspoň na co myslet.

(na památku Dolores O´Riordan, 6.9.1971 – 15.1.2018)

 

Cirkus

Podívej Za oknem jinovatka

Omrzlí slavíci trylkují divukrásně

A touha tolik vratká Ber kde ber

Jen zmrzačené vzpomínky na lepší příští

Smrt – marný režisér

Zabloudil na jevišti

 

Kašpárci na vodítku Fialové třásně

Šraml a cingrlata

Trumpety Tanečnice

Proroci povyků

Pro pět ran do čepice

anebo bičem po zádech

 

Pečená minulost a flambované básně

Zpocená krása jitřních dotyků

Jen ta je svatá

Klaun už má všeho dost

Zavírá provždy vrata

sny a celou boží práci

Nakonec všechno dohoří

a jednou zhasne

 

To je ta malá odplata

že cirkus odjíždí

na další věčnou štaci

 

Někdy příště

Za puklým sklem hořící knihovny se prohánějí obrněné vozy

Z klecí vylétají opeřené želvy a okřídlení tapíři

Nahoře ve věži sám slepý Hanuš ulamuje svatým tiáry a berle

To aby měla smrt radost až se k ránu probudí

a vezme si to všechno

 

Vyžene spalničkaté do hor zdivočet a klauny rozesadí na stromy

Spolu ovládnou ten kousek nebe co jim visí pod nohama

Škvírou mezi chleby od včerejška vykukuje vesmír

směje se a říká MÁM TO ZA PÁR

zatímco kulhající knihovník počítá obrněnce

 

Až někdy příště v koutě orchestřiště najdete perlu

a do toho ticha jak z rybího břicha vzlykne Salome

nechtějte po ní aby tančila

 

Dialektika

Lžou ti co nevědí protože nevědí

Lžou ti co vědí neboť vědí

Lžou bohatí aby jen bohatli a chudí aby nechudli

Lžou osamělí protože se bojí samoty

Lžou ti co jsou součástí davu protože – ničeho jiného nemajíce

třesou se o svůj vyšlapaný důlek v dlažbě náměstí

Lžou ti kdo mluví k davům protože vědí že lžou

a též vědí že prodávají vlažnou vodu

Lžou ti kdo mluví k zrcadlu aby si nacvičili lhaní davům

ti lžou obzvlášť důkladně protože kdo neumí čumí

Lžou ti co staví barikády i ti co je pak bourají

aby vzápětí postavili jiné větší věčnější

Lžou ti co věší odpadlíky i ti co z nich pak činí svaté

Lžou ti co píšou dějiny i ti co je pak přepisují

Lžou vítězové poraženým i poražení vítězům

ti jediní se shodnou: porážka je vítězství a vítězství není porážka

Lžou gauneři i svatouškové Navzájem si prohazují role

aby se jim lhalo jaksi více k věci Obeznámeně a proto hladce

Lžou ti co jim lež stačí k vysvětlení všeho

Lžou i když jim náhodou není lháno neboť co kdyby

A tak se na té velké krásné všeobjímající lži

staví katedrála zasvěcená pravdě.

 

Lekce z dějepravy

Šlo k jaru

Zuřící svoboda obutá do náměstí

zpaměti šátrala po zbytcích dějin

Zástup vyvolával duchy zpod dlažby

Salvy slov slepých jak nábojnice

polednem se nesly

 

Způsobně způsobilí Přilepení k apelplacu

nasloucháme větru z jeho kazatelny

když se usadí tam kdesi

nad orlojem času který stojí

bez pohnutí Kámen stal se z něj

Z toho pak zbraň na umlčení

dotěrného prozření

co jsme si způsobili

ačkoli pod obojí

či radši pod každou

v libovolném pořadí

 

Z nevypitých korbelů nám do konečků prstů

vrostlo vědomí že zbytečně se báti

když už o nic nejde

Jen pár povelů a ztratíme se

stejně bezbolestně jak jsme seběhli se

z věků naváti

když hůl se o hrb lomí

a pohledy jsou lysé

 

Než jeden vstane Řekne Zmar

Z přízračných par se pak mlha zvedne

Vpochodují zvoníci a vystřílejí

cikánce všechny ty papírové pomněnky

a předurčené růže

do jedné

Tak končí pouť jež nezačala