IVO FENCL
Svým názvem Obchodníci se strachem odkázala kniha Vítězslava Kremlíka (*1976) k objemnému románu Michaela Crichtona Říše strachu (2004, česky 2006), a jak se český publicista domnívá, právě pocit viny nebo strachu je antiafrodiziakem, které drží na uzdě širé masy. Mimo jiné i proto, aby se nebouřily proti elitám.
A zjednodušíme-li spolu s touto knihou poněkud záležitost, dojdeme nejspíš k závěru, že je potřebné udržovat hladinu úzkosti. Proč? Přece proto, aby bylo možné ovládat svět; a když (nedej bože) zrovna nic „strašidelného“ na programu světových událostí není, je třeba si to vymyslet.
V Říši strachu dokonce jisté skupiny katastrofy reálně vytvářely, ale tak daleko naštěstí filolog a historik Vítězslav Kremlík nejde. Kupředu nicméně svým oborem kráčí již takřka dvacet let. Věnuje se – pomyslným i skutečným – vlivům klimatických změn na člověka a po konferenci OSN v Kodani (2009), jíž se účastnil, a aféře Climategate založil stránky Klimaskeptik.cz. Od těch už neviditelná šipka vede přímo k podtitulu jeho knihy Průvodce skeptika po klimatické apokalypse. A skepse? Vyvěrá z těchto stránek mocně.
Autor je ostatně platný člen Českého klubu skeptiků Sisyfos a na Univerzitě Karlově se věnuje sociologii „postnormálních věd“. Pročteme-li jeho knihu, snadno uvěříme, že jsou světové statistiky jeden jediný obří trik a OSN, ta vlastně taky. Globální oteplování sice do jisté míry existuje, ale horko těžko je zapříčinil člověk. A krom toho nebude prý nijak zhoubné, jde přece jen o pár stupňů Celsia. Nicméně toto tvrďte médiím. Ta dští sýru apokalypsy a masy si myslí, že oprávněně. Děti už dokonce za klima stávkují a patrně si nesvedou s výjimkami představit, že okolo nich funguje nenápadná cenzura potlačující nepohodlné názory. A proč by měly tyto názory být potlačovány?
Na to vám stěží upřímně odpoví jisté neziskové organizace, jisté pojišťovny, jistí průmyslníci. Jim všem se válčení za klima náramně „šikne“ do krámu.
Na druhé straně mnozí mohou Vítězslava Kremlíka podezírat, že v boji s alarmisty upadá v opačný extrém; a jak ví každý dobrý novinář, takzvaně dobrá zpráva vlastně ani není zprávou a jako zpráva jednoduše neexistuje. Proč? Protože pravé zprávy jsou už z principu a definice špatné. Nebo především špatné. Což ale samo sebou neznamená, že jsou jako takové úmyslně vyráběny a že jsou veškeré „dobré“ zprávy v ty špatné cíleně „překlápěny“ kvůli čtenosti.
Ale vraťme se k původnímu pohledu a do vod vlastních Vítězslavu Kremlíkovi a konstatujme, že svou knihu o stupeň povýšil její hned druhou částí (z celkových osmi). Jak to? Tato druhá část je totiž víc než působivými Dějinami alarmismu a sumarizuje dosavadní vědecké omyly. Jistěže ne všechny, ale dojde na eugeniku (kterou uznával už H. G. Wells), na ukvapenou extrapolaci trendů v knize Římského klubu Meze růstu (1972), na tragédii se zákazem DDT, která zřejmě zavinila smrt milionů lidí, na omyl s přírůstkem světové populace, který se nekonal, ačkoli měl dávno vyústit v hladomory i celkový rozvrat (dnes pak některé ženy vyzývají, aby lidstvo nerodilo děti vůbec), na naddimenzování informací o devastačních účincích katastrof v Černobylu i ve Fukušimě (ve skutečnosti bylo v prvním případě jen asi 50 obětí a v druhém ani jedna), na paniku okolo ozónové díry, na šílení kol ekologické „stopy“ atd.
Po tomto ostrém bombardování našich hlav Komedií omylů (jak to autor nazývá) není věru snadné se znovu zvednout do bojů s vlajkou „klima se mění, konejme“. A zvlášť ne poté, co nás Vítězslav Kremlík zavalí dalšími hutně servírovanými argumenty. Například jakými?
„Vědu by neměli řídit politici!“ říká. „A vědci by neměli publikovat za každou cenu a jen podle hesla publikuj nebo zanikneš“. Jako odstrašující příklad vzpomíná některé více i méně pověstné aféry, které však vyšuměly do ztracena. Alarmisté se v těch případech mýlili a jednalo se o planá strašení. Kremlík probírá nejméně čtyři: Glaciergate, Africagate, Amazongate a Pachaurigate – a v další, speciální části analyzuje tzv. Falešné zprávy.
Například zprávu o „tragédii“ utopených ledních medvědů či nepravdivé informace vymírání tučňáků v Antarktidě. Také tvrzení o zhoubnosti požárů, které ve skutečnosti příroda vždy automaticky zapojovala do vlastních „metod“. Nu, a konečně se dostáváme k slavnému hokejovému grafu nebo také ke Sternově zprávě (2006), která, ač plna školáckých chyb, vyhodnotila ekonomické dopady oteplování před třinácti lety. „Třicet let nákladných klimatických konferencí mělo zatím na klima asi takový vliv jako házení luštěnin na zeď,“ pokračuje autor a kritizuje taktéž nesporný klimatický obchod s odpustky. I Jan Hus, jak ví, kdysi kritizoval obdobné obchody. A Kremlík ještě pokračuje: „Kdyby se uhlíková stopa neuváděla ne v tunách, ale ve zlomcích stupně Celsia, o kolik odvrátíme oteplování, všem by byl boj s klimatem pro smích.“
A biopaliva? Jejich význam autor shrnul autor v úvodu stejnojmenné kapitoly následovně: Jsou zázračný recept, který umožňuje zabít několik much jednou ranou. Vyhladovět lidi v rozvojových zemích v zájmu boje proti přelidnění. Vykácet pralesy plné hmyzu a jedovatých pavouků. A zvýšit emise skleníkových plynů.