FRANTIŠEK UHER

Koupil harpunu a cítil se jako kapitán Achab, pronásledující bílou velrybu. Koupil luk a připadal si jako Vilém Tell. Koupil loutnu a připadal si jako trubadúr, okouzlující hradní paní a panny, ale když zpíval, melodie přecházela do mnoha jiných. Koupil blyštivou křídlovku a připadal si jako Armstrong. Koupil horské kolo a připadal si jako olympijský vítěz. Koupil strojírnu a připadal si jako Kolben a Daněk. Koupil menší letadlo, žádný concord, takovou maličkost pro osm pasažérů, ale nelétal v něm, protože se mu v letadle zvedal žaludek. Koupil žihadlo značky Ferrari a za volantem si připadal jako Hamilton, jezdil však ukázněnou devadesátkou, šetrnost velela necpat státu do chřtánu peníze za pokuty.

Stejně přistupoval k placení daní. Preventivně koupil mnohé lidi, kteří mu zobali z dlaní, nebylo úřadu, v němž by neseděl jeho člověk. Všichni viděli, že na to má, protože na to měl. Neměl však upřímné přátele, ani s příbuznými to nebylo valné, mnozí se k němu raději nehlásili. Činila se pouze neteř, která získala akademický titul kdesi v cizině. Další dva jí koupil doma, protože na to měl.

Když nečekaně zemřel, neteř jej nechala uložit do nejlevnější rakve a vystrojila skromný pohřeb v úzkém rodinném kruhu. Tvořila ho ona, finanční poradce, dva advokáti a politik, pravidelně poskytující informace z českých luhů a hájů.

Pohřeb se obešel bez smutečních oznámení, bez smutečních hostů, bez zapálených svíček a záplavy po skandálu prahnoucích novinářů.

Před obřadní síní neteř prohodila, že strýc byl sice bohatý, ale nesmírně skromný člověk a určitě by s takovým řešením souhlasil. Zrodily se jízlivé pochybnosti a anonymní pomluvy, šířily se šeptem, nikdo nechtěl riskovat, mohla by mu pořádně zatopit. Protože na to měla.