IVO FENCL

Sociologu Janu Kellerovi vyšla řada knih. Ale tahle utkví na piedestalu. Je pro lidi. I pro lidi, na něž jsou ty ostatní „kellerovky“ náročné. Jmenuje se Odsouzeni k modernitě (2015) a na svět jí pomohl nakladatel Zdenko Pavelka. Keller interpretuje X klasických literárních děl a upozorňuje na analogie s moderními sociologickými studiemi.

Staré romány často předčí tyto teoretické práce dneška. Díky talentu autorů i formě oslovily už i víc čtenářů. Ostatně, světu nepanují teorie, nýbrž příběhy. Právě JIMI čtenáři vnímají a Kellerova práce má podtitul Co hledá sociologie a našla beletrie. Shrnula 23 studií. Pět zveřejnil mezi roky 2010 a 2015 Salon Práva a vyšly z námětů Hanse Fallady, Zoly, Oscara Wilda, Stendhala, Balzaca a Flauberta. Ostatních 18 textů čteme poprvé a hle, řada údajně nových procesů je opravdu staronová. Mj. romány Uptona Sinclaira, Balzaca a Sinclaira Lewise zůstaly aktuální.

Akcentuje snad Keller literaturu na úkor života? Houby! Je zdatný sociolog a jen pracuje s dávnými díly moderně a ukazuje, nakolik zdařile reflektují náš svět. „Materiál“ existoval odnepaměti a jen se léta rozrůstal „po boku“ těchto knih. Platí to jak pro Kmotra, tak pro Zweigovu biografii Josef Fouché. A sám Keller? Užil literatuře analogickou sadu prací sociologických, filozofických a politologických a jako krásná prkénka je přitlouká k prověřené klasice. Mám-li být přesný, pracoval s 29 teoretickými knihami (řadu dalších stručně zohlednil); ale s Janem Kellerem do terénu!

Charles Dickens. Hned úvodem nás na Zlých časech poutá, jak chce bídácký politik řídit zem jako firmu. Parlament Dickens přirovná ke smetišti a „popeláři“ se odsud vysmívají abstraktu jménem lid. Necítí se mu ničím povinováni. A škola? Institut deformující děti v bytosti očekávané trhem. Sedí-li to? Aby ne.

George Orwell je pak ještě levicovější než Dickens. Kellerovu knihu naopak uzavírá. Mýlil se ovšem, když psal (1936) reportáž z hornického města. To, co vnímal jako mizející, máme. I ten minimální rozdíl mezi nezaměstnaným a „pracujícím chudákem“. Už 20 let před sociologem Rennerem pochopil Orwell, že střední třída slouží buržoazii co tlumič nárazů vedených spodinou. Pravda, občas se z tlumítka vyšvihne jedinec (tam nahoře mu třeba i pomohou do zámku), ale většina „středu“ pročeká život. Čeká, ale ještě i osočuje chuďasy pod sebou, jak jsou líní. Střední třída lpí na své panskosti v domnění, že se tím udrží nad vodou.

Lewis Corey. Počátkem třicátých let se odehrál jistý děsuplný příběh Hanse Fallady, kde má odpornou klíčovou roli asociální herec. Je to ovšem pro život typická story a jistý Lewis Corey psal zrovna tehdy knihu Krize střední třídy (1935), kde chápal: Přestože nižší zaměstnanci bývají víc vystaveni krutosti krizí, nikdy si nepřestanou namlouvat, že patří ke střední vrstvě! A dnes? To platí dál. Keller navíc míní, že pseudo-ozdravování v desetiletích kolem přelomu tisíciletí se na střední třídě podepsalo nejzhoubněji.

John Steinbeck. Hrozny hněvu (1939) líčí drsný osud rodiny v agresivním prostředí tržní ekonomiky nedeformované sociálním státem. Vnímáme zde trestání lidí „za život“ – za život v nejistotě. A laboratoř tohoto románu předvedla, že „válka proti chudým“ nenahradila „válku s chudobou“ až v 70. letech, nýbrž dávno. Už tehdy fungovalo vězení co nástroj sociální politiky vůči nejchudším. Je charakteristické, že tytéž lidi, co kritizují výši sociálních dávek, ani málo netrápí výstavba nových věznic. Placená z jejich daní. A stát dusí lidi za chudobu. Robí z nich viníky-hloupé trubce.

Emil Zola. Germinal je kniha o nesnesitelnosti života horníků. Keller ji konfrontuje se studií Fracoise Deubeta Galeje: přežívání mladých (1987). Je fakt, že dnešní nezaměstnaní už netrpí – na rozdíl od někdejších horníků – hladem, ale jinak jen přežívají. Už Zola pak líčí stejný defétismus. „Společnost se nedá změnit,“ říkali horníci. Věří tomu i dnešní mladí ve Francii. Mnohde jinde taky. Srovnat Zolovo líčení stávky s jejich necílenou agresivitou je jistě na diskusi (neboť novodobí zoufalci nenalézají protivníka), ale je to na místě. Jejich předchůdci se ovšem aspoň vymezovali vůči vládnoucí třídě, zatímco dnes se mladí marně chtějí stát příslušníky té třídy. Je ale málo vyvolených. „A tak být aspoň policajt!“ sní někteří. Podaří-li se? Budou střílet do někdejších druhů. U Zoly ještě strádající vnímali řešení v kolektivní rovině, ale dnes? Vnímáme individualismus a uchylování se k prostituci. To druhé, pravda, fungovalo už kdysi.

Charles-Louis Phillip. Podnikatelský charakter prostituce předvádí trefně jeho Bubu z Montparnassu (1901, česky 1919); až roku 2000 se přitom stává Nizozemí první zemí Evropy, kde je prostituce legalizována. Aby ideologové mohli prodávání těla přidat k ziskovým aktivitám, vydávají je za projev svobodné volby. A reál? Tady kráčí jen o uznání práva silnějšího.

Upton Sinclair. Na románu Džungle (1906) Keller ilustruje tristní skutečnost, že za termínem deregulace se skrývá mj. šikana. Minimálně v případě jatek v Chicagu docházelo k fixlování při výrobě klobás (z něhož lze zvracet) a Sinclair zachycuje absenci regulace trhu v krystalické podobě. Pozici námezdních sil na trhu práce pak líčí paralelně s osudy porážených dobytčat. A filipiky magnátů? Zní takto: „Stát škodí.“ To omílají – a skupují šance řídit veřejné věci. Bezostyšně usilují o neomezenou moc.

Sinclair Lewis. Babbitt (1922), to zas je román srovnatelný s Liessmannovou Teorií nevzdělanosti (2006, česky 2009). Jde o tvorbu flexibilních lidí a školské reformy. Vše to, co má Liessmann za omyl, je dle Kellera jen metodicky promyšlená realizace snu typického byznysmena. Reformy vysokého školství u nás jsou toho příkladem. Mají snad školy být ovládnuty podniky? Firemně nevyužitelné vědění má jít do hnoje? Vše dnes předčí i představivost titulního hrdiny Babbitta. Byť popřít nejde, že skuteční vzdělanci nikdy nebudou průstřelné figury na šachovnici a vždy budou vším jiným, než mobilními, týmu oddanými klony. Jsou často zrny písku ve stroji, jak psal Graham Greene.

Franz Kafka. Dva číhaví zeměměřičovi pomocníci, přidělení ze Zámku, mu leda komplikují život. To samé zvládá management dneška. Ani svět soudobých pracujících nepostrádá protimluvy typu „negativní růst“ a „kontrolovaná autonomie“, jak to mapuje kniha Paradoxní kapitalismus (2015). Autoři (až komických) pravidel „strategického managementu“ jsou fakticky Kafkovi úředníci. „Nikdy neprojít praxí“ je prý „komparativní“ výhoda a kontakt s lidmi manažera „odvádí od racionálního rozhodování“.

Honoré de Balzac. Na Velikosti a pádu Césara Birotteaua demonstruje Keller „revoluci spekulantů“. O ní mluví taky kniha politologa Jamese Burnhama Revoluce manažerů (1941), z níž pochopíme, že to jsou právě manažeři, kdo se pro chod firmy stali podstatnější než majitelé. Dílo předpovědělo, že od 70. let začnou firmami brutálně smýkat burzovní spekulanti a „ti v pozadí“, které líčí sociolog Richard Sennett v Korozi charakteru (1998), nebo Scorseseho film Vlk z Wall Street. Na pozici manažerů rozhodují investoři a jejich spekulace a vidina krátkodobých výsledků a okamžitého zisku převažuje nad systematickým úsilím takových lidí, jako byl snaživý Birotteau. A nikoli, muži jako on nenajdou víc šanci. Jsou to blázni. Dobří leda k tomu, aby do smrti spláceli dluhy. Do těch je uvrhávají bezskrupulózní štiky. A principy oné hry? Nepřestat číhat. Ejhle: prý „inovativní“ kapitalismus se za 200 let takřka nezměnil a spekulant dneška provádí zákonně stejná alotria jako číman Balzacův!!!

Karel Čapek. Díky Válce z mloky víme i o Rizikové společnosti (česky 2004), jak zní titul díla sociologa Ulricha Becka. Dle něj modernitu charakterizuje i to, že rovněž během běžného fungování se před společností vynořují naprosto neúměrná rizika. A už Čapek se umanutě vrací k modu, kde má „slibné jednání“ nezamýšlené negativní dopady. Nejen podle Becka si sami „pořizujeme“ ohrožení. U Čapka si pak lidstvo systematicky pěstovalo mloky.

A „Nepřítel lidu“ alias dr. Stockmann ze stejnojmenné Ibsenovy hry (1888)? Zahrál jej dobře Steve McQueen. Je to příběh o snaze vzepřít se rituálům deptajícím moderní společnost. O čelení „nekonečnému růstu“, který požírá. Sto let před ekologickým hnutím tu Ibsen ve Stockmannovi stvořil eko-aktivistu a upozornil na toxicitu samotné víry v prosperitu. Dnes by Ibsena v jeho zemi asi uvláčeli. Co teprve jinde!

A Gustave Flaubert? V Paní Bovary sledujeme předzvěst dnešního těkajícího člověka orientovaného výhradně na vlastní osobu. Hrdinku chrání před pocitem viny sebestřednost a vytrvalá je její snaha napodobit lidi, co smějí dle vlastní libosti vyslyšet volání svých tužeb.

A Oscar Wilde? Doriana Graye má Keller za předchůdce dnešní Společnosti zážitku (1992), již charakterizuje kniha Gerharda Schulze. Nebo snad Grayovy motivy nejsou normou dnešních nejširších vrstev? Muži jako Dorian se programově stávají asociály: „Ať se mi svět přizpůsobí.“ Neprahnout rezonovat v souzvuku s jinými, chtějí být v souzvuku se sebou. „Užij si to,“ zní přání doby. Ale Dorianův mentor Wotton měl Graye za symbol všeho, co hledala už tehdejší doba. Za jen sobě užitečnou bytost, jejímž dílem nejsou výrobky, ale sám život. I pro lorda Wottona by to ale byl šok, že se dnes vlastnosti adolescentů staly normou v chování starých. Sem tam si přitom některý uvědomí, že stejně jako Dorian není vlastním pánem, nýbrž otrokem zážitků.

Ivan Gončarov. Poutavý je u Kellera i rozbor Oblomova činěný s Ehrenbergovou knihou Únava být sám sebou (2000). Oblomov trpěl depresí. Ale potíže takto postižených bývají výsledkem napětí mezi aspirací zůstat sebou – a aspirací uspět mezi ostatními. Na Oblomova působí i přesun z agrární společnosti statku do industriálního města. Obdobně tomu se sto let poté cílilo od industriální společnosti k té moc liberální, kde autoritu pozbyli otcové, šéfové, učitelé, lékaři a manželé. A Oblomov?

Neumí se účastnit „krysích dostihů“ a světa přetvářky. Soupeření, hrabivost, samolibost, lakota, podrazy, klepy. Co s tím? Mnohým kniha předjímá román Kdo chytá v žitě, „a když nemusel, nikam nešel“. Neuměl taky dospět, což ani Salinger ne. I Oblomov je věčným adolescentem. „Podobně jako Graye můžeme mít za pionýra společnosti zážitku a Bovaryovou za předchůdkyni postmoderní mentality, lze Oblomova považovat za muže, co nesnese tempo změn moderní společnosti a hroutí se pod tíhou požadavků,“ postřehl Keller. Oblomov ony požadavky odmítá už intuitivně.

Guy de Maupassant. Na románu Miláček se předvádí šance, jak roztříštit jeden celý pilíř sociologie: tezi o funkční diferenciaci společnosti. Poživačný krasavec Duroy buduje kariéru jen dík charismatu vojáka. Ze sociologického hlediska jde o hluboce deprimující příběh. Spekulace určují, jak fungují média. Už tenkrát platilo, že jako realita se tváří umně konstruované zdání. Miláček je kniha o sebekonstruování a nelze „po něm“ nikdy více vážně charakterizovat tímtéž aktem postmodernu! V závěru si hrdina uvědomí, jak blízko má k parlamentu, i mohl Keller, kdyby chtěl, zmínit i analogického hrdinu Kosinského z knihy Byl jsem při tom. Byť ten je navíc impotentní.

A Thomas Mann? Jako sociálního konstruktivistu chápe Keller hochštaplera Felixe Krulla. Podobní lidé hlásali od 80. let, že jsme v každé vteřině jen výtvor vlastních představ a máme budovat „soukromé reality“. Pak přišel internet a nejde pouze o filozofii. Konstrukcionisté gumují rozdíl mezi fikcí a realitou. Zdání kladou nad skutečnost. Simulace se stává formou (autistní) reality. Bytí připomíná obrazy, což dokládá i filozof Debord. „Svůj se Krull cítil, jen když si hrál na někoho jiného. Dobře mu bylo jen v těch šatech, které mu sloužily jako převlek.“ Zde snad Keller mohl připomenout i další hrdiny. Ripleyho – z románů Patricie Highsmithové. Neffova Humbla. A pokud bych sám měl jmenovat muže, který si vytváří specifický vlastní svět, vzpomněl bych klidně Mirka Zikmunda. Nic proti němu, ale individualistický přístup k životu generuje sociální bezprizornost – a podobní lidé bývají jako narcisy.

Jsou taky hrdiny kapitoly věnované Julienu Sorelovi (Červený a černý), Lucienu Chardonovi (Ztracené iluze) a Frédericu Moreauovi (Citová výchova). Tři mladíci jsou věční studenti. Minimálně Sorel pak předobraz dnešní vysokoškolsky vzdělané servisní třídy ve službě mocným. „Co chceš dělat?“ ptá se máti. „Nic.“ „Čím budeš?“ „Ministrem.“

Je charakteristické, že ani jeden nezvládá podat skutečný výkon (krom sexuálního). Chtějí i tak zbohatnout, i jde to jen přes postel či politické pletichy. Keller ty postoje srovnává s Bobos (2000, česky 2002) ze stejnojmenného bestselleru Davida Brookse. Příslušníci bohémské buržoazie jsou dnes křížence hippies a yuppies let osmdesátých (což byli vysokoškoláci orientování naopak). A Sorel, Chardon a Moreau? Předchůdci flexibilních, a přece nuzných intelektuálů. Keller možná ne zcela věrohodně dokládá, že svou nečinností degradují tito muži pracovní podmínky skutečných zaměstnanců, tlačených k povolnosti a podobné flexibilitě.

Ale nejlepší kapitolou knihy je Kmotrův sociální kapitál.

Sociolog Bourdieu se o podobném kapitálu zmínil už počátkem 80. let, pak Coleman a Putnam – politolog, který jeho prostřednictvím vysvětlil úpadek veřejné angažovanosti Američanů koncem 60. let. Sporu není, že zdravá živnost rodu Corleonů fungovala dávno předtím, a to na principu sociálního kapitálu s bezpočtem kontaktů. A ještě k chameleonu Fouchému. Byl mistr kliček, ale teprve modernita umí dotáhnout prospěchářovu strategii k dokonalosti. Teprve ona zná komplexní aparát anonymní, výkonné, neosobní moci. Zabydlet se v aparátu je pro oportunistu schůdnější, než střídat pány jako pláště. Ale už Fouché (posluhující sedmi režimům) nikdy nezradil režim centralizované politické moci. Už před pověstným Edgarem Hooverem se stal zakladatelem „informační společnosti“ a pochopil: Podstatná informace musí vždy rozšířit naši moc.

Ještě klíčovější však bude kapitola Modernizace podle svatého Marka, vycházející z Borgesovy povídky Evangelium podle Marka (1954, česky 1989 v knize Zrcadlo a maska). Děj přitom byl odvozen ze stejného „memu“ jako sekvence Waughova románu Hrst prachu (1934) o Muži, který měl rád Dickense. Ale liší se. Borgesův nešťastník předčítá z Bible. Tak dlouho, až ho uhrane titulní evangelium. Natolik, že se nechá ukřižovat. A Keller? Tu reakci srovná s tím, co by mohli způsobit migranti, a připomene slova politologa Riggse, který v 60. letech upozornil, jaký nesmysl je mechanický přenos ekonomických modelů z bohatých zemí do chudých. Na Jihu vznikají sice struktury, které vypadají moderně, ale je to maska. Pokračují tu kmenové, etnické sváry; dovezená správa neshodám slouží a je nástrojem korupce. Líčí to už Conrad. Tradiční struktury chudé země podlehnou rozkladu. A tam, kde „bylo pomoženo“, zavládne chaos. K podobným závěrům dospěli antropolog Geertz a izraelský sociolog Eisenstadt. Toho vyděsilo, že se podobné státy Afriky nestaly ani moderními, ani se neumějí vrátit k původnímu stavu. Cesta zpět neexistuje. Či jde o mydlenou šikmou plochu.

Nejprecizněji to líčí ekonom Schumacher v Ekonomii, která by počítala s člověkem (1973, česky 2000). Cizí banky zadlužují chudé státy a soběstačnost chuďasů je posilována. Každá taková zem se pak specializuje na laciný vývoz nějaké komodity, ale stačí jediná neúroda a je tu propast: zadlužení. Hrozny hněvu zrají. Typický africký uprchlík dneška si to proto sype s batohem pryč z místa, kde byly v posledních 30 letech privatizovány podniky a kde se vliv státu na ekonomiku minimalizoval. „Opravdu jen málokdy se stane, aby na realizaci jedné krátké povídky pracoval dlouhodobě tým sociologů, psychologů, antropologů a politologů,“ říká poté Keller nad Borgesem. „Aby ji do života uvedly zástupy předních ekonomů.“ A léčba modernitou? Pro dotyčné země rovná se peklu.