MILAN BLAHYNKA

Až přepečlivý editor Milan Šedivý, který k tisku připravil a ve svém nakladatelství vydal básníkovy listy a lístky Justýně Vondroušové z let 1904-1908 Své milence (o té objemné a objevné edici poreferuji jindy), jako samostatný svazek rovněž připravil k vydání PÍSNĚ VIVIANY (nakladatel Milan Šedivý, Praha 2020, 130 s.). Je to edice, jaké se právem říká záslužná. Vůbec poprvé zpřístupňuje čtenáři 86 básní, které ve svých posledních necelých pěti tvůrčích letech podivuhodný kouzelník Vrchlický pod maskou Merlina (i v tom podoben Nezvalovi-Robertu Davidovi) napsal jedné ze dvou svých posledních lásek, v níž viděl Vivianu z artušovských mýtů. V době, kdy se poezie sice formálně verbálně ctí a spíše verbalisticky píše než obecně čte, je podle Ediční poznámky tato „86. původní kniha básní“ Vrchlického mimořádný počin. A editora se snad nedotkne nelibě pár otazníků, které nemohu smlčet.

Neslušel by edici spíše název Písně Vivianě, když ty verše nepsala Viviana, ale byly psány pro ni?

Důkladná Ediční poznámka uvádí, že Vrchlický vložil do dopisů Vondroušové 146 textů veršem a editor z nich vybral 86 básní (plus čtyřverší co motto), „aby vytvořily optimální kompoziční i kvalitativně co možná vyrovnaný celek“. Jde opravdu o Vrchlického poslední sbírku, když ji Vrchlický neuspořádal a nedal jí název? Není to prostě výbor z doposud neznámých jeho veršů, jehož kompozice, rozdělení do tří oddílů a jejich názvy (Přijď, Jdi, příšero a Hvězdy ve vrkočích), byť vzaty z básníkových veršů, jsou dílem editora?

A otazník nejneodbytnější: Nepodala by edice přesnější představu o paralelní veršové produkci Jaroslava Vrchlického z let 1904-1908 (kdy mu vyšlo deset převážně lyrických knih), kdyby přinesla všech 146 textů v řazení podle data vzniku, resp. odeslání? Copak je to kniha Vrchlického, když ji z Vrchlického rukopisných básní vytvořil Milan Šedivý v příliš sebevědomém přesvědčení, že jí předkládá čtenářům „optimální kompoziční i kvalitativně co možná vyrovnaný celek“.

(Jen stranou si dovoluji poznamenat, že by editor nemusel tak suverénně vydávat za optimální svůj názor na to, co je „optimální kompoziční i kvalitativně“ vyrovnané dílo; vede mě k tomu jeho apodikticky opovržlivý a křivdící soud o údajně „arcišpatném vstupním oddílu“ Zavátých stezek (v jeho studii v knize Vrchlický erotický). Dnešní čtenář právě v něm naopak bezpochyby ocení, že básník dokázal vykročit z křídového kruhu „ušlechtilé“ dobové poezie, a odvážil se toho, co bylo „v knihách z osmdesátých let nemyslitelné“, totiž jadrné lidové dikce. Balada bysterská je podle Milana Šedivého „pádný reprezentant úpadku epických i erotických sil Vrchlického“; básníkův životopisec a zkušený editor Vítězslav Tichý v ní rozpoznal „jakýsi humorný a satirický protějšek vážných a tragických Selských balad“. Přečetl jsem si ze Zavátých stezek znovu trojí Škádlení a Rondó-impromptu, v němž Milana Šedivého pobuřují dvojsmysly, ve skutečnosti velmi decentní a hravé. Básníkův obdivný pohled „na vše, co máš hrdě vypjaté“ shazuje slovy, že Vrchlický na to „slaboduše civí“. Tady Milan Šedivý, který erotiku Vrchlického z prvního oddílu Zavátých stezek hanobí jako „stařecké slintání“, soudí básníka jako nějaký básníkův rozhořčený puritánský vrstevník z doby před 140 roky. Rondó-impromptu i po víc než století by víc než obstálo v knize nejednoho českého básníka vynikajícího hravostí, vtipem, mistrovstvím formy, i když výraz „rtové“ je už passé a dnešní básník by sotva psal o dojatém srdci: „Na vše, co jest pěkně kulaté, / patří rondó – na Tvá ramínka, / jichž se můj ret dotkne zlehýnka, / na Tvé prsy, tuhé, bohaté; / na Tvé boky i Tvá kolínka. // Na vše, co máš hrdě vypjaté, / čeho blaží pouhá vzpomínka, / čím kdy bylo srdce dojaté, / na vše!…“ )

Milan Šedivý, zřejmě si dobře vědom, že čtenář by uvítal šanci snadno sledovat, jak se básníkův vztah k vrtkavé pisatelce, kterou si neidealizuje (podle jeho úvodní studie k listáři Své milence; to rád kvituji), postupně zračí ve verších, a nevyhledávat pracně data zrodu ve dvanáctistránkové Ediční poznámce, předkládající Chronologii básní ve sbírce dle vzniku… Nebyla by edice přehlednější, kdyby do edičních poznámek nebyl odsouván básníkův podpis M (Merlin)? A nestačila by souhrnná poznámka, že k originálu mnoha básní se dochoval i „opis Neznámé ruky“?

„Za skvosty Tvého těla, Tvého nitra / jen děkovat! Jen děkovat!“ shrnul Vrchlický už v prvním létě vztahu s Vondroušovou, v čemž je jádro veršů Vivianě, které nepochybně k její nelibosti mohl dát „pouze lásku“. A děkování a s tím i proudu veršů byl nadobro konec, když jí pouhá láska nestačila, a básník ztrácel glanc, když se lásky doprošoval.

Už v září téhož roku věděl dalekovidoucí básník o konci ještě velmi vzdáleném, když psal a přitom si idealizoval, co už bylo: „Co mohu říci? – Byla jsi mou / a já byl Tvojím – stínem a tmou, / však cítili jsme, co to jest, a v duších máme plno hvězd.“ Ještě „svou“ Vivianu pošetile nabádal: „Tak vezmi to, co Tobě dám, / zas budeš sama a já sám, / však že jsme spolu byli – víš, / v to důvěřuj, tím zvítězíš!“

Básníci dokáží mnoho, jejich verše jsou s to posílit slabé, potěšit smutné a rozteskněné, dočasně i povzbudit davy na pochodu za vizí lepší budoucnosti, leč na svéhlavé dívky a ženy, které vědí, co chtějí, jsou krátcí; nemají na ně. A i když to nahlédnou, pořád se ještě ptají (podobně ve své erotice jako ve své občanské poezii): „Dočkáme se lepších dnů?“