OLDŘICH VYHLÍDAL
A znovu nevím, zda se rozpletou
v mém nitru struny, které povolily,
když hrdlo houslí místo dlaně víly
sevřela smrt svou známou konfetou.
A znovu vůlí táhnu do těch strun
tón, jenž byl svržen do ticha, když z hloubky
pramínek hlasu nesl pro holoubky,
co nesedají s pěvci do korun.
A znovu doufám, že to ve mně zazní,
až někdo na zkoušku mě prsty pohladí,
než ke mně skloní se a struny vyladí.
Ale co potom? – Vzlétnu do větví
(až touha nebo strach mne smyčcem rozechví),
když podle hvězd prý hrají jenom blázni…?