MILAN BLAHYNKA
Názvu KULtURnÍ VETŘELEC, Dějiny čtení – kalendárium (Host, Brno 2020, obálka a grafická úprava Alena Gratiasová, 272 s.) rozumím, je to pro průkopnickou příručku šťastný provokativní poutač. Kniha sama se od tohoto prostředku, jak se neztratit na přehlceném knižním trhu, do jisté míry distancuje.
Zkušený autor Jiří Trávníček (ročník 1960), vysokoškolský pedagog, literární kritik a editor (jak se píše na přebalu), „v současné době člen dvou mezinárodních týmů zabývajících se čtenářstvím“, který už „výsledky svých čtenářských výzkumů publikoval v šesti knihách“, zajisté dobře ví, že konstatování „až do přelomu 18. a 19. století“ trvala doba dominance orality a že až poté žijeme dobu dominance písma, platí nejvýš (a to ještě jen, vyloučíme-li čtenáře z privilegovaných vrstev) pro literaturu zvanou krásná, a to v zemích už téměř bez negramotného obyvatelstva.
Než půl století před novým letopočtem vyhořela knihovna v Alexandrii, měla ve svých fondech, jak uvádí kalendárium v Kulturním vetřelci, asi 700 tisíc svitků, tj. četlo se už velmi intenzivně, byť velmi omezeným počtem čtenářů. Ani tehdy se už pejorativně znějící označení kulturní vetřelec pro čtení vlastně nehodilo, neboť evokuje představu, že čtení se sem vetřelo odkudsi z jiného světa, snad s dänikenovskými mimozemšťany, zatímco ve skutečnosti vyrostlo z domácí nutnosti dorozumívat se navzdory otvírajícím se dálkám až tam, kam nedoléhá lidský hlas, a navzdory narůstajícímu času také z přání moci předávat potomkům poznání, postřehy, názory a tužby bez deformací ošidnou, zrádnou lidskou pamětí.
Bez ohledu na to, zda lidský mozek v průběhu tisíciletí měl nebo ještě dosud nemá pro čtení „žádné místo“, a přesto se nás písmo „drží jako h*vno košule“ (podle Trávníčka „řečeno moudrostí moravského lidu“; jenže nevím, zda je někde doloženo, že moudrý moravský lid to úsloví kdy vztáhl na čtení a myslel při čtení na fekálie). Písmo nevzniklo samo od sebe a teprve pak došlo na čtení, ale právě naopak: vznik a vývoj písma má na kontě potřeba číst, co by jinak přes hlavy posluchačů už v době orality vyšumělo do prázdna nebo dorazilo k nepřítomným, mnohem pozdějším uším pozměněno, někdy zcela zkomoleno, někdy ovšem (Homér!) vytříbeno. Od vynálezu písma oralita a čtení koexistuje, v různých dobách se navzájem doplňuje i supluje.
A to platí i pro vyprávění a čtení bez praktické užitkovosti, pro pocity, děje a příběhy ztvárněné, pro zapsané sny i tvůrčím snění o lepším, spravedlivějším, lidštějším světě.
A tak při radosti z příručky, která přehledně a užitečně registruje všecka možná minulá (už v dobách skutečně dominující orality) i současná násilí na všem písemném (zákazy publikace, cenzura, vyřazování knih a periodik, pálení dokumentů a literatury a postihy pisatelů i čtenářů), je mi líto, že dílo zároveň nevyzvedá, jak čtení nabývá na významu a intenzitě zejména v časech útlaku, například u nás za Protektorátu, jak čtení krásné literatury pomáhá přežít doby nejtěžší perzekuce; za druhé světové války, kdy se v českých učebnicích začerňovalo téměř vše z české a mnohé ze světové humanistické kultury, vydávali se ve starších i nových překladech a četli němečtí, italští, španělští autoři, jimiž se panující moc chlubila a oficiálně je ctila, takže jejich díla plná lidskosti nemohla pozakazovat (v olomoucké vědecké knihovně deset titulů z Goetha, vydaných v době Protektorátu).
A je mi líto, že Kulturní vetřelec neuvádí existenci a význam českých klubů čtenářů od dvacátých let dvacátého století. V rejstříku hledám marně Kluby čtenářů, pod heslem Kluby se dočítám, co znamenalo pro Ivana Klímu, že si v Terezíně „přečetl nejméně pětkrát Klub Pickwickův“, kdy a kde čtenářské spolky vznikaly (ve starém Římě už ve třetím století před Kristem, pak až 1758 první čtenářská společnost u nás, v Brně, v 70. letech 18. století první německé čtenářské spolky, 1799 zákaz čtenářských kabinetů v habsburském Rakousku, 1815-1830 mnohé knižní čtenářské kluby v Nizozemí, 1820 první čtenářské spolky, čtenářstva, v Čechách atd. už jen ve světě až po Reich-Ranického Kritický klub v německé televizi ZDF) – a ani slovo o nakladatelství a zároveň čtenářském klubu Družstevní práce a dalších čtenářských klubech meziválečného dvacetiletí, a o čtenářských klubech od 50. let v ČSR, mezi nimiž vynikl zvláště Klub přátel poezie, jaký nám záviděli básníci a čtenáři i v takových velkých kulturních zemích jako třeba ve Francii.
I pominu-li úžasnou invenci krásné literatury v umění unikat pozornosti mocných dozíratelů i na ni (díky tomuto umění vznikly české literární skvosty české literatury za druhé světové války a v desetiletích po ní a vznikají i v době, kdy se úspěšně zprivatizovala i cenzura), rád bych vzdal chválu čtení jako – od samého vzniku písma – naprosto nepostradatelnou podmínku rozvoje civilizace a kultury. Nejde jen o čtení slov, vět, zpráv, ale také o čtení značek, šifer, návodů a not, i v čase až agresivní vizualizace (v době umělecké avantgardy vizualizace osvěžovala knižní kulturu – v Kulturním vetřelci mi chybí aspoň zmínka o Karlu Teigovi, nehledě na to, co se dělo v zahraničí), i v čase mobilu a Internetu se přece čtou zprávy a na čtečkách i romány a také rukopisy, které neúspěšně hledají nakladatele, ovšem i moře grafomanského moru, který chudákům důvěřivcům krade čas a vkus.
„Když ještě civilizace nebyla / Vládla celým širým světem idyla,“ zpívali V +W, ale když se vzalo tu se vzalo čtenářstvo, bylo po idyle. Ti, co vymysleli písmo a uměli je číst, našli špagát na analfabety. Dnes už číst dovede bezmála celé lidstvo.
Koupil jsem si nedávno televizor a raduju se, že je k tomu přiložena příručka Owner‘s manual / Safety and reference / Led TV / LG LED TV applies LCD with screen with LED backlihts s textem v osmnácti jazycích, mj. i v češtině a slovenštině a čtu například: „Pro dosažení nejlepší kvality obrazu a zvuku propojte externí zařízení a televizor pomocí kabelu HDMI. Podporovaný formát HDMI Audio (V závislosti na modelu) DTS (44,1 kHz / 48 kHz…).“ Dočetl jsem. Neboť tohle je pro mne totéž co pro starověkého řeckého analfabeta alfabeta, pro ruského mužika za cara azbuka nebo pro černé otroky na bavlníkových polích demokratických Států abeceda. Příběh čtení jako privilegium je tzv. nekonečná písnička, zpívaná pořád dokola.
Už teď je jisto, že mnohé rozhodují ti, co umějí číst i to, co většina obyčejných čtenářů ne, a že se budoucími vládci světa stanou zas privilegování „čtenáři písma“, srozumitelného jen jim.
Nakonec poznámka ke knižní podobě Kulturního vetřelce. Jistěže v dobrém úmyslu předložit čtenáři příručku co nejatraktivnější, zřejmě vynalézavá grafička dala přednost barevné nápaditosti (střídá stojaté černobílé stránky výkladu s ležatými růžovočernými stránkami kalendária, v nichž jsou dobře čitelné velké světlečervené číslice letopočtů, ale téměř nečitelné drobné orientační texty na okrajích stran. A čtenáře přímo otravuje, že drobně tištěná paginace je i na stojatých stránkách sázena ležatě a barevně téměř splývá zejména s barevným podkladem. Nemít dávno oslabený zrak a být to ve Spojených státech, kde lze vysoudit majlant za poškození zdraví, asi bych zbohatl.