LUDVÍK DIVIŠ

Kdo chce vidět všechno, neuvidí nic,

marně překračuješ všechny rovnoběžky.

Lepší kupka sena nežli hotel Ritz.

Nejvíc vidí ti, co chodí pěšky.

Jiří Žáček, Báseň psaná na letenku

Všechno to začalo malým sloupkem od Moniky Hoření Jedinečné vítězné jaro (Haló noviny, 14. 10. 2020). Karanténní opatření první vlny byla tehdy na svém vrcholu, shromáždění omezená na několik málo osob a celá vzpomínka na naše osvoboditele se hrozila rozplynout v bezvýznamnosti. Nedosti toho, nedlouho předtím se nepěkně vyznamenalo několik našich regionálních politiků – odnesl to pomník maršála Koněva v Dejvicích a pamětní deska na Staroměstském náměstí. V tomto kontextu Monika navrhla, aby tedy každý (komu na tom záleží) vyrazil uctít osvoboditele sám za sebe. Malá procházka k některému z blízkých pomníčků, malá kytička a krátká vzpomínka.

Na jedné z vycházek jsem to tak udělal s hrobem Rudoarmějců, který mám kousek od domu, a pak mě něco napadlo. Víte, tehdy „za časů první vlny“ nebyla zavřená jen kina nebo divadla, nýbrž například taky skoro všechna sportoviště. Kdo se chtěl udržet alespoň trochu v kondici, tomu zbývala skoro jen ta turistika. Nu a třeba by se nějak dalo skloubit příjemné s užitečným, řekl jsem si tehdy.

O kousek dál mě posunul půl století starý průvodce a kupka turistických map. Skutečně bylo možné naplánovat další vycházkové trasy k dalším pomníčkům tak, aby z největší části vedly lesem, parkem, prostě přírodou a někdy se mi povedlo obejít i dva nebo tři objekty za den. Intuitivně jsem se od začátku soustřeďoval na skutečné válečné hroby. Dosažené dílčí cíle jsem si vždycky vyfotil, a pokud bylo dostatek času, udělal jsem si i malou skicu. Na několika místech jsem se z informačních tabulí tak nebo onak dozvěděl i zlomky příběhů: zabitý průzkumník, boj o německou pozorovatelnu na kostelní věži, krvavá bitva o strategická návrší. Celé to začínalo být čím dál zajímavější.

 

Poutník v dálavách

Pěší turistiku mám rád vlastně odjakživa. V letech, kdy jsem pracoval v Německu, jsem se pustil i do pár větších výprav, o té prastaré poutní cestě napříč Španělskem jste možná už něco zaslechli. S tou jsem měl tedy trochu smůlu. Ne že by se mi vůbec nelíbila, to ne, ale dozvěděl jsem se o ní prostě moc pozdě. Když jsem tam před nějakými deseti léty dorazil, bylo to už skrz naskrz turisticky zkažené: davy lidí, každodenní boj o místa na ubytovnách, duch-hovní podivíni a exot-teričtí potřeštěnci a hlavně všudypřítomná komercializace. Poutnická trička, poutnické mikiny, originální poutnické hole, podzimní sleva, no nekup to… Kdybych byl spatřil originální menstruační vložky pro poutnice, vůbec by mě to nepřekvapilo. Nu což. Fyzicky jsem to zvládl, přišel jsem na jiné myšlenky a i pár ohromně zajímavých lidí jsem tam tehdy poznal. Proto vlastně celá tahle odbočka.

Dirk (tady mu tak budu říkat) se mi na jedné z mých nedávných procházek vybavil jako živý. Kožený klobouk, šedivá bradka, pronikavé oči a ten zvláštní způsob, jak rozhazoval rukama vždycky, když něco zajímavého vykládal. Živil se udržováním starých počítačových systémů, kterým už v celé zemi rozumělo pár lidí, vyznal se ale hodně dobře i v historii, přírodopise nebo ve vážné hudbě. Dozvěděl jsem se od něj tehdy, že je ve Francii spousta dalších dálkových tras (Grandes Randonneés), které nejsou zdaleka tak profláklé jako ta španělská, ba že o některých vědí jen opravdoví fajnšmekři. Zásadní informace, kterou jsem později dobře zužitkoval, o dvou takových výpravách jsem před rokem a něco napsal do rubriky Cestujeme (GR65 8/2019 a GR653 6/2018).

Nejzajímavější ze všeho byla ale Dirkova teorie, proč vůbec poutě „fungují“. Tím chci říci, proč dodneška přitahují tolik zájemců, a to dokonce lidí skrznaskrz moderních a osvícených, u kterých náboženské blouznění nepřipadá v úvahu.

Víte, oni naši dávní prapředkové toho nachodili nemálo. Až do tzv. neolitické revoluce (vznik zemědělství) bylo nějakých 20 km denně po většinu sezóny spíše slabším průměrem. Údajně je na tenhle způsob pohybu perfektně evolučně vyladěn i náš vlastní mozek: pokud krajinou procházíte pěšky, uvízne vám v paměti mnohem více detailů, než když kolem jen prosupíte na drahém terénním kole nebo prosvištíte luxusním auťákem. I vaše myšlení se tak nějak zpomalí a prohloubí, Dirk tomu poeticky říkal „myšlení na dlouhých vlnách“. Jeden vietnamský buddhistický mnich (jméno jsem už zapomněl) udělal před léty dokonce ohromnou díru do světa s meditací v chůzi. Tak teď už víte, proč mi jako motto tak dobře padl ten Žáčkův kouzelný epigram.

 

Poutník za humny

Postavit vedle sebe dávné náboženské poutě a zcela nedávné vycházky ke hrobům Rudoarmějců? Trochu zvláštní, viďte. Mně to ale docela dobrý smysl dává, zvláště ohledně toho „přemyšlení na dlouhých vlnách“ a ohledně poznávání, které se člověku dostává opravdu pod kůži.

Pokusím se s vámi podělit o pár zážitků, třeba to bude trochu jasnější.

Co se moderní historie týče, nás za mého mládí, myslím, doopravdy nešidili. Těch vlastivědných vycházek, těch výchovných filmů (včetně britského zpracování Remarqueova románu Na západní frontě klid z té doby), těch besed s pamětníky… a to vše samozřejmě mimo normálních hodin dějepisu. Proti tomu, co se dneska povídá, se dostalo i na Američany, úměrně počtu padlých a osvobozených kilometrů čtverečních ovšem. Přesto je jedna věc, co člověk tak nějak samozřejmě přijímá ve škole, a věc úplně jiná, co si sám aktivně ošahá. Mohu zodpovědně říci, že mě počet válečných hrobů, dosažitelných z domova jednodenní túrou (a i počet Rudoarmějců v nich ležících), prostě ohromil. Při pomalém tempu těchhle procházek si člověk také do hloubi duše uvědomí, že se za každým tím jménem vrytým do kamene pomníku skrývá spousta dalších jmen. Někde daleko naříkala stará máma, plakala osamělá snoubenka či žena, truchlili přátelé a spolužáci, osiřely děti… Neviditelná síť bolesti a smutku, obepínající skoro šestinu zeměkoule, ze které jde až mráz po zádech. Myslím, že teprve letos jsem doopravdy pochopil alespoň něco z toho, co se skrývá za myšlenkou „Nesmrtelného pluku“.

Chomáčky trnek na mezích / potoky jako lesklé stuhy…“ Seifertova báseň Májová krajina se mi na jedné z prvních takových vycházek vybavila s nevídanou intenzitou. Ne, nemusel jsem se ji ve škole šprtat nazpaměť, doopravdy ne. Byla obsažena ve sbírce, kterou dali zpaměti dohromady českoslovenští studenti, odvlečení do koncentráku v Sachsenhausenu 17. 11. 19391939 (uchovávalo se to na krajích novin a na cigaretových papírcích)… a jedním z těch studentů byl i můj vlastní táta.

Válečné tematiky se týkala i většina dalších podobných „záblesků“. Povídky Romeo, Julie a tma a Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. Starý sovětský film A jitra jsou zde tichá, nádherné titulní téma ze seriálu Sedmnáct zastavení jara od arménského skladatele Tariverdieva, ruská matka přebírající oznámení z fronty (tenhle obraz, namalovaný mimochodem poměrně striktně podle kánonů tzv. socialistického realismu, byl před několika léty na jedné aukci vydražen za neuvěřitelné peníze)… Dvě témata se mi pak s každou další vycházkou vracela víc a víc: Tolstého pronikavé filozofické úvahy o naprosté zločinnosti militarismu a dojemná báseň Roberta Rožděstvenského Chtějí Rusové válku? Ze srdce říkám, že tomu ani trochu nevěřím.

 

Mnoho otázek

Je podzim, turistická sezóna pomalu končí, místo toho na krku další karanténa, a mně zbývá víc otázek, než odpovědí:

Našel jsem všechny pomníčky v okolí, nebo jsem nějaké přehlédl? Má někdo nějaký přesný katalog? (Předloni jsem třeba na jedné túře objevil hrob tří rumunských vojáků, ukrytý hluboko v lese.)

Najde se někdo další, kdo tyhle věci také prožívá takhle intenzivně? Moc rád bych si o tom všem popovídal.

Dalo by se najít více příběhů, spojených s osvobozením našeho kraje? Pomohly by třeba Kluby vojenské historie?

Žijí někde ještě vnoučata či pravnoučata těch, jejichž hroby jsem letos navštívil? Pokud ano, je cesta, jak je zkontaktovat?

Udělala by jim radost aktuální fotografie pomníku jejich předků, nebo některá z mých skic?

Rád bych příští rok alespoň na některé z těchto otázek našel odpovědi. Zasluhují si to úsilí. Vždyť krví našich slovanských bratrů byla vyplacena holá národní existence nás Čechů.

Kdo nevěří, ať si přečte něco o nacistické konferenci ve Wannsee.

A odpusťte vy tam někde daleko, jejichž pradědové odpočívají v naší půdě. Je ne suis pas Kolář, je ne suis pas Novotný, je ne suis pas Hřib.