EVA FRANTINOVÁ

Evice, opice, pokřikovali na mne děti v Josefově Dole.

Zkuste to pokřikovat v angličtině nebo v němčině, Evice bude stát zvlášť a opice také, protože zmizí rým. Anebo – ty se po mně pořád opičíš! Anebo: Opičí láska, láska matek. Anebo: Děláš zase skopičiny! I když je na vině neposedný skopec, opičku v sobě nezapře. Anebo: Nedělej opičky! Anebo: Ten měl zas včera opici, ne, byla to jen opička… Opička jiná než opička pitvořícího se žáka v lavici.

Cizinec si představí buď opici, anebo opilého, cizinec nebude vědět, co je to dělat opičky ve školní lavici, a opičku mít, a opičky chovat, a vypadat ráno před zrcadlem jako opičák. Cizinec si možná se slovníkem v ruce i přečte jednoduchý článek ve starém časopise o tom, jak člověk vydělával na úkor opiček – modelek: „Miss Arabella Kencaly ukazuje ženám 20. století, jak zhoubné je nošení šněrovačky. Sešněrovala mladé opice do korsetů. Opičky ztrácely svou bodrost, upadaly v melancholii. Marně zkoušela experimentátorka léčiti je psychoterapií. Jiné se staly chudokrevnými…“

Nedávno jsem se zamyslela nad opicemi i opičkami – vyskytují se v poezii? A u koho více, u koho méně? U koho vůbec ne?

Možná bych marně pátrala u Otokara Březiny, u Karla Hynka Máchy, u Jana Nerudy, u Antonína Sovy, u Vladimíra Holana, a třeba také u Viléma Závady, ale asi bych opičku našla u Konstantina Biebla, u Vítězslava Nezvala… Nevím.

A co pohádky? V těch se to opicemi, opičáky i opičkami jenom hemží.

A co opery? V Prodané nevěstě, tam by opička mohla být ukrytá v komediantském voze, další opička skáče a koketně tancuje (tak nějak i se samotným Jiřím Pauerem, který se psaním téhle opery vysloveně bavil) v opeře pro malé i velké děti Žvanivý slimejš. A dokonce si tu opička i zabásní: „Vzácný pane Slimejši, příště buďte chytřejší!“