FRANTIŠEK DOSTÁL

Asi každý z nás si pamatuje, jak pokračuje básnička, jejíž začátek stojí v názvu malého zamyšlení. Bubeníček prostě svolával hochy, aby si začali hrát na vojáky.

Pamatuji na skutečného bubeníka, bubnujícího na návsi před dědovou chaloupkou z vepřovic ve vesnici Hradenín, kam jsem docházel na prázdniny ze železniční zastávky Žabonosy. Bubeník patřil k životu vesnice, neboť místní rozhlas dosud ještě neexistoval.

Jen malé odbočení, které ale s komunikací mezi lidmi souvisí. Už před mnoha lety se každý týden přiblížilo i nedělní dopoledne a vesnický lid se dostavil do kostela, aby vyslechl farářova slova. To si hospodář vytáhl z almary i lepší košili. Někdy i jejich ženy při klábosení na lavičce na návsi, anebo i před hospodou, pochlubily i novým šátkem. Stávalo se, že v některém stavení nevěděli vůbec nic o tom, co se odehrává v okresním městě, ale i ve světě, neboť rozhlasový přijímač býval na vesnici vzácností. Navíc v čase druhé světové války z přístrojů musely zmizet jakési věcičky, co by umožňovaly lépe naslouchat zahraničnímu vysílání. Nebylo divu, že se alespoň nějaká novinka mohla sdělit někde na lavičce pod starou lípou. Ta si totiž mnohé zapamatovala, ale protože lípa mluví jen tehdy, když jí vítr pohybuje listovím, často nic neprozradila. Poštovní úřad s telefonem nebýval také hned za humny. Nakonec před telefonními budkami ve městech, když ty fungovaly, stála fronta lidí, co chtěli sdělit kamarádům, že se na fotbalový zápas nedostaví, protože synek dostal kouli z češtiny, a on se s ním musí učit.

V některých vesnicích zajisté vypomáhal místní rozhlas, který však v některých chalupách nebýval slyšet. Docela rád si vybavuji postavu bubeníka, když se na návsi postavil před chalupou, zabubnoval, a poté pronesl slova starosty, kdy si do vesnice přijedou pro vajíčka. Pamatuji si jeho čepici, sáčko i šátek pod krkem. Myslím, že bubeník ve vesnici Hradenín používal paličky asi na pěti místech. Kdepak asi ten buben a paličky skončily?

Po mnoha letech jsem v Hradeníně stál blízko místa, kde také bubeník pravidelně bubnoval. Z blízké budovy z oken na mě pohlíželo několik Romů. Zmíněná budova bývala dříve hospoda U Charouzků. Současní obyvatelé ani nevěděli, že v sále, kde přespávali, se popíjelo pivo. Bubeník už nikde, ale jeho paličky jako by přivolávaly vzpomínky, že to byl on, bubeníček, co svolával nás kluky, abychom si na něco hráli…