JAN KRISTEK

Skutečnost, že propaganda pracuje hlavně se strachem, je asi skoro každému známa. Vzhledem k tabuizaci tématu ale není každému známo, že nejvíc úsilí je věnováno vytváření strachu ze sexu. A ještě méně je známo, že se tak děje proto, že sexuální pud se z velké míry kryje s pudem sebezáchovy.

Jakákoli zmínka, že sexu už není tolik jako dřív, nebo dokonce že by snad mohl být systematicky potlačován, vždy vyvolávala a dosud vyvolává zuřivé reakce hlavně těch, kterým bere poslední naděje, že by mohli někdy sex mít. Svůj nedostatek sexu často i projikují na druhé a udílejí jim opravdu bizarní rady.

Proti nim však dnes už mluví i statistiky, podle nichž v naší „západní společností“ množství sexu kleslo za posledních třicet let plus minus na desetinu. Skutečnost, že v Česku je podle průzkumů sexu úplně nejmíň, berme pro potřeby tohoto článku jako plus – dovoluje nám vidět z naší perspektivy záležitost ostřeji.

Sex prostě zmizel, a všechny řeči o tom, že dnes lidé mají jiné možnosti, jsou nepřesvědčivé. I kdyby je měli, musel by je někdo přesvědčit, že jsou lepší než sex. Po stránce genetické, hormonální, imunitní, biochemické, fyziologické, psychického zdraví atd. zdaleka tak přínosné nejsou. O zdraví společnosti nemluvě.

Lidi od sexu neodrazují nějaké „lepší možnosti“, ale strach nebo lenost, což je ale také strach – strach před námahou. Strachem od sexu lidi odrazují od pradávna různá náboženství, strašící je například peklem, nebo je ovládající světské skupiny, které sex u ovládaných (často na rozdíl od sebe samých) nějakým způsobem postihují.

Často lidi od sexu odrazuje strach, že by se od ostatních lišili, nebo naopak strach, že by se od ostatních nelišili. Například, když vám devět z deseti žen řekne, že sex nedělají, „aby nebyly jako ty ostatní“. (O takových prohlášeních s „posunutou logikou“, jako že která to dělá zadarmo, tak je kurva, ani nemluvě.)

Strach z nemocí, dříve nazývaných pohlavní, dnes „pohlavně přenosné“, což je ale také už jen teoretická možnost, a převážně se šíří jinými způsoby. Nebo ani nešíří, neboť se jedná o bakterie a viry, které v sobě má každý, a které se u něj projeví, když má sníženou imunitu třeba právě nedostatkem sexu.

Nebo nemocí, které ani neexistují, jako třeba „ajc“, jehož statistická nakažlivost je taková, že by heterosexuálové museli mít sex 2 x týdně, 21 let, a jen s nakaženými partnery. Statistická, protože ve většině takových „přenosů“ se jedná o páry narkomanů, z nichž u jednoho je hiv pozitivita reakcí na drogy… a po čase i u druhého.

Velký strach vyvolává možnost vedlejšího efektu – otěhotnění – kterým je sex prozrazen a lidé jsou pak trestáni. V nejmírnějším případě jsou pokutováni (platba za interrupci je ve skutečnosti pokutou za heterosexuální sex), v horším je jim odmítnuta léčba, za neoficiální léčbu se zavírá do vězení, vraždí je fanatici…

V případě nežádoucího otěhotnění jsou ženy psychickým i fyzickým násilím nuceny donosit, muži jsou přinejmenším psychickým i fyzickým násilím nuceni na výchovu nevyžádaného dítěte finančně přispívat nebo se i účastnit péče. Na léta mají zablokovanou možnost žít jako sociální bytosti.

„Patriarchát“, tedy systém, ve kterém se na rozdíl od dřívějších systémů zkoumá, kdo je otec, a z toho se vyvozují důsledky, byl ještě vylepšen vynálezem naprosté absurdity, „biologického“ otce, aby bylo možno trestat muže, kteří nechtějí roli otce, která byla předtím společenská, přijmout.

Genetika je tak zneužita ke šmírování, kdo s kým měl sex, k terorizování lidí strachem, že by se to mohlo provalit, obavami z možnosti uplatnění různých „nároků“ a vydírání všeho druhu, často likvidačních. I když v případě nejnovější vlny „meat too“ už ani genetika není zapotřebí.

Největším motorem strachu ale bude všudypřítomná ostrakizace, agresivní propaganda tvrdící, že sex dělali jen lidé za komunismu, protože neměli jiné možnosti, že sex je „zábava chudých“, „církevní neomylnosti“, že heterosexuální styk je horší než terorismus, že je jako nájemná vražda, v USA, že homosexuální styky jsou častější a tedy normálnější.

Lidé jsou od přirozené sexuality odváděni jednak skupinou převážně homosexualistů, majících zmonopolizovanou duhu a vyhlašující další desítky a desítky nových „pohlaví“, jednak skupinou proliferastů, majících zmonopolizovaného ducha, a vnucující lidem ještě méně funkční podobu sexuality.

Je nasnadě, že tyto dvě skupiny, i když to navenek nemusí být někomu zjevné, a ani jejich řadoví členové do toho nebudou zasvěceni, spolupracují a jsou řízeny z jednoho centra. Je to jako vlak, který má lokomotivu jak vepředu, tak vzadu. Jedni táhnou, druzí tlačí – je to takový vylepšený druh „transportu do nebytí“.

Jedni prý chtějí zničit rodinu, druzí za „tradiční rodinu“ vyhlašují novodobou, umělou nepřirozenou, zcela uzavřenou jednotku, jejíž členové přežívají prakticky bez jakýchkoli sociálních kontaktů, například podle hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Nanejvýš se scházejí s jim podobnými a sektářsky se utvrzují ve své „pravdě“.

Propaganda se snaží u lidí vyvolat pocity viny zaměňováním morálky za morulku, snahou spojovat interrupce s nacismem – když právě nacisté je zakazovali. Prý ale ne druhým, jenom sobě – no právě! Také se satanismem, když právě na tvrzení, že „potrat je vražda“, stojí jejich vydávání rituálních interrupcí za „plnohodnotné“ lidské oběti.

Strach je ale i na druhé straně. Je to vidět na jejich reakcích na prostý fakt, že zákaz interrupcí byl v Evropě zaveden až v roce 1869, v rámci projektu vytváření fašistické ideologie. Nebo na fakt, že za to, že interrupce je dnes nejšetrnější formou antikoncepce, mohou právě ti, co způsobili, že méně škodlivé formy antikoncepce upadly v zapomenutí.

Podle hesla „zloděj křičí…“ jsou muži viněni z útoků na ženy, třebaže je jasné, že cílem útoků na ženy je oslabit muže, nejen aby neměli sílu bránit sami sebe, ale aby neměli sílu sledovat dění v obcích a podobných sociálních celcích, aby tyto skupiny a celky ovládli právě ti, co útoky na ženy řídí.

Aby se zapomnělo na její sociální funkci, byla sexualita prohlášena za asociální. Jejím potlačením se pak i komunikace heterosexuálních osob stala „nadbytečnou“, protože k seznámení dnes prakticky nemůže vést. Odpovídat frází na frázi může robot. Abyste se ještě nezavěšovali, že už jste v pořadí, vám řeknou na x telefonních číslech.

Sexualita byla a je potlačovaná ne kvůli ní samé a nějaké „hříšnosti“, ale proto, že se z valné části překrývá s pudem sebezáchovy (který má navíc např. nějaké útěkové reakce). Této skutečnosti se původně využívalo i k tomu, aby se bojovníci statečněji bránili. Dnes už ale mají lidé pud sebezáchovy potlačený natolik, že se bránit nebudou.

Sebezáchova jak individuální – za sexem byla touha žít a nejen přežívat, ale i sebezáchova skupinová, neboť byl hlavní motivací pro komunikaci ve skupině. Jen skupina, ve které probíhala komunikace, mohla přežít. Jen tam, kde se lidem dostávalo možnosti sexu, se komunikace udržela, jen takové skupiny její členové – zejména muži – podporovali.

Potlačení sexuality – a tedy ztráta sebezáchovy – tak nevede jen k tomu, že si lidé ničí zdraví nezdravými náhražkami, ale také k tomu, že lidé slepě volí fašistické strany (třebas nazývané jinak) a ještě slepěji kolaborují se skupinami, které víceméně otevřeně hlásí jejich vlastní vyvraždění.

Přesně to je cílem – vznik snadno ovladatelného, propagandou vykastrovaného stáda, které je možné namnožit nebo vybít dle rozmarů ovládajícího, bez obav, že by jej napadlo se bránit. Stáda, které je možné snadno hnát na jatka, omezovat jeho stav nevhodnými životními podmínkami, či je rovnou chemicky či biologicky trávit.