KAREL SÝS
Obdivuhodnou knihu VZPOMÍNKY NA LÉTAJÍCÍ STROJE napsal Břetislav Ditrych, takto i básník, a s nezvyklou péčí vydalo nakladatelství EPOCHA (Praha 2020). Když říkám nezvyklou, mám na mysli fakt, že takto fotograficky vybavenou knihu nalezneme jen stěží. Musím myslet i na knihy Kamila Lhotáka, věnované letectví, které byly rovněž skvěle vybaveny, nicméně polygrafie od těch dob značně pokročila.
Kladu si otázku – jak vůbec autor tolik materiálu sebral, kolik knih musel přečíst nebo aspoň projít, s jakými asi oběťmi nashromáždil tolik vzácného ilustračního doprovodu? Jistě, měl k dispozici internet, ale kdo neví, kde hledat, ztratí se v síti stejně jako v bludišti bez Ariadny.
Leč popořadě.
Člověk vládne vzduchu sice již hodně dlouho, ale ve srovnání s ovládnutím země a vod jsou to jen vteřiny. A to ještě slovo „vládne“ musíme brát s rezervou. Je to nakonec země, voda a i vzduch, kdo vítězí. Zatím? Myslím, že tomu tak bude vždy a to je dobře, neboť člověk je přečasto neochotný sluha a zlý pán!
Je vlastně s podivem, že člověk pěšky, v kočáře, na kole, na motocyklu či v jiných samohybech, jakož i v pirogách, drakkarech, na parolodích (i na Titaniku) urazil miliony kilometrů, zatímco do vzduchu si mohl jen tak povyskočit. Není tomu tak dávno, kdy rekord ve skoku do výšky nečinil ani dva metry.
Až přišla Velká chvíle. Památného 9. října 1890 hrdý Francouz Clément Ader na svém Avionu, monstru podobném nejspíš netopýru, v Armainvilliers na skok od Paříže, letěl 50 metrů ve výši 30 centimetrů! Kovového netopýra poháněl parní stroj! Nezapomenu na chvíli, kdy jsem před ním v pařížském muzeu stál o 90 let později. Stále budil pocit hrůzy, hrdosti a komiky. Pára neměla ve vzduchu budoucnost. Ta patřila benzínu.
Nejprve ovšem ohřátému vzduchu. Prý je nezdravé zírat do ohně. Prométheus o tom věděl své. Papírníci bratři Montgolfierové, hřejíce se u krbu, všimli si, že pytlík odhozený do ohně se nafoukl a vzlétl. A už 5. června 1783 se vznesli v mnohokrát zvětšeném papírovém sáčku nad trhovci v Annonay a 19. září před vznešenými zraky ve Versailles. Pro Ludvíka XVI. to byl možná poslední hezký zážitek. Říkám vznesli – ale nikoli lidé! Cti vznést se nad pozemskou hroudu se dostalo kachně, ovci a kohoutu!
Praha viděla balon na Zemské jubilejní výstavě v Praze. Surcoufovi tlumočila paní Hoffmannová, „choť majitele balonové arény“. Aby to tak byla moje prababička Judita!
Teprve 17. prosince 1903 uletí Orwille Wright v Kitty Hawk v Severní Karolíně natřikrát celých 163 metrů ve výšce přesahující dospělého muže. Co je to proti oblakům, co proti hvězdám ve výši, o nichž snil Mácha: „A jen země je má!“
Pak se se vzduchoplavci roztrhl pytel. Výšky lákaly víc než dálky! V Ditrychově knize defilují jeden po druhém. S Brazilcem Albertem Santos-Dumontem, malým, leč odvážným fešákem s knírkem (49 kg, 168 cm) v čele.
Létající přístroje se zabydlely i na obrazech. Henri Rousseau, zvaný Celník, podle momentálního stavu vzduchoplavby přimaloval na svůj obraz Rybáři dvouplošník bratří Wrightů, na Pohled na most Sevres i balon a vzducholoď.
Rovněž na jediném jeho obraze v českých sbírkách – Já, portrét-krajina se vznáší balon. Pravda, tak nějak česky maličký.
Pokořený vzduch přilákal i české básníky a výtvarníky. V knize je potkáme: Františka Gellnera, Otakara Španiela, Josefa Mařatku, Františka Kupku, Viktora Strettiho. A hvězdáře a budoucího politika M. R. Štefánika. A samozřejmě i české kandidáty vzduchoplavby: Františka Hůlku, Ferdinanda Wandase…
Učitel B. Papežík si v obci Náklo postavil malý jednoplošník podle Santose-Dumonta. Vzletěl tedy nad českou půdou jako první Hanák? Nevíme.
Zato víme, že bratři Farmanové zahnáni větrem neplánovaně přistáli 5. května 1907 u Bečova nad Teplou nedaleko Karlových Varů.
Sochaře Mařatku vzal „do učení“ sám Auguste Rodin a zprostředkoval mu vytvoření busty a později i pomníku Santose-Dumonta! Brazilec měl málokdy čas „pozýrovat“ a tak musel v jeho saku zaskakovat „pan Ženíšek“. Větroplavec byl ješitný, nelíbil se mu „nos moc nakřivo“, ale nakonec si dal říci. Busta se dochová, z pomníku zbude jen sádrový model.
Vzduchoplavci odolali útoku nevěřících Tomášů: „Létající stroj může být vyvinut spojeným úsilím matematiků a techniků za jeden až deset milionů let.“ To napsal nepoučený novinář. Naopak matematik a člen Akademie Paul Painlevé po úspěšných skocích bratří Wrightů prohlásil: „Dobývání vzduchu je nyní uskutečněno.“
Vzduchoplavba podporovala i obchod. Slavný klenotník Cartier nazval nový typ náramkových hodinek Santos (náramkových – ve vzduchu přece letec nemohl vytahovat z kapsičky u vesty cibule!). A sám Santos zval své hosty na „visutou večeři“ do restaurace u Maxima, kde seděli na židlích ve výši dvou metrů. Nic nového pod sluncem!
Letectví bezděky předstihlo surrealisty. Henry Farman popisuje nedokončený let z 29. září 1908: „Létal bych dál, ale měl jsem obavu, abych se nedostal do telefonních drátů podél staré římské cesty.“
Nepřipomíná vám to Lautréamontův výrok „krásný jak setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole“?
Přemožitel Kanálu La Manche Blériot Prahu nenavštívil, ale vítězný stroj vystavil v listopadu 1909 v hale hotelu Palace v Panské ulici. Zde ho obšvihl František Šimůnek, „umělecký zámečník“ z Nuslí. A pak že inspirovat mohou pouze ženy! Naopak – inspirované dámy začaly nosit „klobouk jednoplošník“.
Letadlo definitivně vstoupilo do umění.
Na letecký den v Brescii v září 1909 přijel skladatel Puccini, spisovatel D’Annunzio a také Franz Kafka s přítelem Maxem Brodem. Návštěva nezůstala bez následků. Kafka například píše o Blériotově choti: „Když její muž nemůže létat, není jí to po chuti, a když letí, má strach; nadto jsou její krásné šaty na tuto teplotu poněkud těžké.“ A pak že byl misantrop a antifeminista! A nadto byl i básník: „Chviličku sedí Blériot na svém letadle docela tiše, jeho šest spolupracovníků stojí kolem, ani se nehnou; zdá se, jako by všichni snili.“ Popište poetičtěji, což znamená výstižněji, napětí před nikoli bezpečným startem!
Autor Cyrana z Bergeracu Edmond Rostand daroval letci Arnagovi, který přeletěl nad jeho vilou, sonet!
Let s Juanem Bielovucicem se stal nezapomenutelným pro básníka Marinettiho. Zřejmě ho inspiroval k Manifestu futurismu. V prosinci 1921 přednáší básník o novém uměleckém směru v dosti zápecnickém pražském Švandově divadle: „Ať žije futuristická Praha!“ V budoucnu se Švandovo divadlo přejmenuje na Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého, aby se po převratu vrátilo k původnímu názvu.
Do vzduchu se vznesou i zástupkyně něžného pohlaví. Jedna z nich, Raymonde de Laroche, vystihla ženskou tužbu po výšinách: „Byly jsme stvořeny k tomu, abychom létaly.“
Letectví se dotklo i magie a naopak. Slavný Hubert Latham si dal vyložit karty. Hadačka předpověděla, že zahyne násilnou smrtí. Samozřejmě pomyslel na pád stroje. Kartářka však upřesnila: „Zemřete při nehodě, ale ne v letadle.“ A stalo se. V červnu 1912 na lovu v Africe postřelil buvola a raněné zvíře ho udupalo.
Piloti měli smysl pro humor, ale i pro senzaci. O závodu Paříž-Madrid psaly noviny: „Orlové napadli aviatiky.“ Na kožených kuklách aviatiků totiž reportéři našli stopy po pařátech a zobácích. Pravdomluvný Peblanc však ukázal známému novináři kapesní nůž: „Takhle vznikly ty stopy na kuklách!“ Španělé nicméně věřili i nadále, že jejich zemi chrání před napadením orlové. Škoda, že neuchránili Guerniku!
Na scénu konečně přicházejí i Češi, jimž je mocnářství těsné. A proto – vzhůru, kam c. a k. erár nedosáhne! Již uvedený Franta Šimůnek, Metoděj Vlach, Ludvík Očenášek, Jan Černík, Eugen Čihák a ovšem jeho věčný konkurent Jan Kašpar!
Národní listy se dmuly pýchou: „Jest to první Čech, který letěl nad českou půdou.“ Stalo se 16. dubna 1910. Let provázela prozaická okolnost: „Přistávaje, zpozoroval jsem náhle, že proti mně běží poplašená kráva. Mimovolně trhl jsem výškovým kormidlem. V tom okamžiku vystoupl jsme do výše asi 20 metrů a byl jsem již nad vesnicí. Nyní nezbylo, než letěti dále…“
Pardubické Samostatné směry (lokál)vlastenecky dodaly: „Dnes závodí jeden národ s druhým v oboru vzduchoplavby, my jsme nezůstali posledními a Pardubice zachovaly si primát mezi českými městy. Jest skutečně třeba míti značnou dávku odvahy svěřit se stroji, který i při své dokonalé konstrukci má tolik nevyzpytatelných vrtochů.“
Čihák Kašparův úspěch neunesl: „Kašpara jsem tenkrát nepovažoval za žádného soupeře, vědělo se, že měl nezdar s letadlem vlastní konstrukce. Létat na letadle koupeném, to bylo něco, nad čím jsme my, letci s letadly vlastní výroby a s pěkným výkonem, ohrnovali nos.“
Je v tom kus pravdy. A pokračování stesku Jana Nerudy nad osudem českého průkopníka Václava Kadeřávka: „Nám Čechům vždycky chybělo druhé křídlo.“
Co naplat, Kašpar si připsal další prvenství – první veřejný vzlet v Proseku u Prahy (14. srpna 1910). 2. října téhož roku se jeho výkony kochaly Vysočany.
A v pátek 12. května 1911 završil svoji leteckou kariéru „dálkovým“ meziměstským letem z Pardubic do Prahy! Navíc rekord furiantsky spojil se svatbou magistra Menšíka, syna pardubického lesmistra. Plánoval totiž zúčastnit se veselky coby svědek. I podařilo se! Tentokrát přistál v Chuchli. Dráhu 121 kilometrů přeletěl za 92 minuty. „Přelet bez mezipřistání nejdelší v Rakousku-Uhersku.“ Pak přišel ústup ze slávy, neúspěchy v podnikání i v osobním životě a sebevražda v nedožitých 44 letech.
Vždyť přece létat je tak snadné! Opravdu?
Kroniky hovoří o úředních šimlech, kteří aviatice nepřáli. Už tenkrát bylo všechno o penězích a za vše se muselo zaplatit, za podupané obilí, za pošlapané trávníky, za pobitou drůbež… Jenže obecenstvo – stejně jako dnes – platit nehodlalo. Dochovaly se výkazy, že například při Kašparově vzletu na Proseku si z desetitisíců senzacechtivých diváků koupila vstupenku sotva třetina.
Když pořadatelé hodlali zopakovat podobný vzlet na Letné, narazili na horší překážku. Elektrické podniky odmítly převzít zodpovědnost „za příšernou katastrofu, který by nastala, kdyby létadlo mělo spadnout na elektrické vedení dráhy, které vede od vodárny směrem k Bubenči… Jistě celá silnice bude obsazena zvědavci, kteří by pádem létadla pod přetrženým drátem elektrického vedení nalezli hromadnou smrt“. Podnikatelé si pomohli podvodem. Ujistili pana dvorního radu Křikavu, že „Pégoud nebude nad silnicí létati“. A tak okouzlení platící i (z 99 %) neplatící diváci shlédli „přemet, lopink, smyčku smrti“ a další lahůdky.
Dnes už se za letadly nad Prahou nikdo ani neohlédne, natož aby platil. Stejně tak by málokterý pilot, ocenil Ronsardův sonet či básnickou reportáž Franze Kafky. To si radši koupí tričko s jeho portrétem a se čtením textu se nebude namáhat. Počká si, až Kafkovu Ameriku někdo rozseká do komiksu!