MILAN BLAHYNKA

Podivuhodný kouzelník dvojího jména, Jaroslav Vrchlický v literatuře, v povědomí kulturní veřejnosti a v českých dějinách přinejmenším od své knižní prvotiny roku 1875, Emil Frída v dětství, na univerzitě a ve vídeňské Panské sněmovně, jako nejeden básník žíznící po celý život po lásce měl štěstí, že se k němu téměř současně měly dvě pozoruhodné ženy. Třináct měsíců po padesátce (a to tehdy byl už věk, kdy muž s plnovousem vypadal a byl chápán jako kmet) poslala Justa Vondroušová, učitelka jazyků t. č. Slané (tak se zřejmě představila) Jaroslavu Vrchlickému dopis, o němž víme jen z básníkovy odpovědi na pohlednici z Bílé soboty 1904, napsané a odeslané téhož dne „Velectěné slečně“ (Justa měla tehdy už Kristova léta): „Srdečné díky za dopis; budu se těšit; veselé a šťastné svátky velikonoční. S upřímnými pozdravy J. V.“ Necelý rok na to Jaroslav Vrchlický píše první dopis „Milostivé paní Marii Volfové, choti advokáta p. t., Jičín, Husova třída“: „Milostivá paní, jen jako důkaz, že stále a vděčně vzpomínám Vás všech, dovoluji si poslati ty knížky s prosbou, abyste je vlídně přijaly, Vy i slečna Jarmila. Pro pana chotě přivezu…“ Listy a lístky oběma ženám (Marii Volfové v počtu 274 a navíc množství pohlednic a zásilek dedikovaných knih, Justě Vondroušové v počtu 550 včetně pohlednic a básní-dopisů) psal Vrchlický někdy i dvakrát během jediného dne, dokud ho mrtvice roku 1908 nezbavila možnosti psát.

Listy a lístky oběma ženám jsou už vydány. Napřed vyšly Dopisy Marii Volfové 1905-1908 pod názvem Má nejdražší přítelkyně (Kruh, Hradec Králové 1983, edice Okamžiky; 424 s.; s mou úvodní statí a s edičními poznámkami a vysvětlivkami, které jsem pořídil spolu se Svatoplukem Volfem, adresátčiným synem, a se svou tehdejší ženou Kateřinou, která text připravila k vydání a sestavila rejstřík). Nyní konečně vyšly i Listy a básně pro Justýnu Vondroušovou ve svazku Jaroslav Vrchlický SVÉ MILENCE (nakl. Milan Šedivý, Praha 2020, předmluva a doslov Milan Šedivý, který listář k vydání připravil a napsal komentář; 508 s.).

Protějšky z pera Vrchlického podobně jako k dopisům do Jičína se – až na 12 listů Justininých, do svazku Své milence zařazených a komentovaných – ani k dopisům do Slaného dosud nepodařilo a sotva kdy podaří najít. Lze se jen domýšlet, proč tomu tak je. Obě jednostranné edice i bez dopisů a lístků adresátek naštěstí podstatně přispívají k poznání básníkova života a díla posledních čtyř básníkových tvůrčích let.

Když na jaře 1904 Justa napsala slavnému básníkovi dopis a básník velectěné slečně odepsal, že se bude těšit, sotva tušil, co ho čeká. Ale i pokud tušil, vrhl se střemhlav do dobrodružství, které se po roce proměnilo ve svůdné a mučivé peklo pěstování dvou paralelních lásek. Do dobrodružství se však vrhla už Justa Vondroušová, zřejmě přesvědčená o svých přednostech a neodolatelnosti. Přijetím postavení přísně utajované milenky, dojíždějící za ctihodnou a uctívanou osobností jako nějaká dnešní call girl, riskovala v tehdejší společnosti znemožnění jakéhokoli uplatnění, natož kariéry ve školství.

Paní doktorová Marie Volfová riskovala zdánlivě nejméně; vášnivého básníka se rozhodla udržovat si od těla, zbožňovaný Mistr ji po počátečních dvou dopisech s oslovením Milostivá paní vždy poslušně psal Má nejdražší přítelkyně (případně ve slovosledné inverzi Nejdražší má přítelkyně, od května 1907 jen Nejdražší přítelkyně). Dekoru bylo učiněno zadost, ale už ve třetím dopise na její adresu, devět dní po prvním, v dopise, v němž litoval tří let, kdy si dopisoval jen s jejím manželem, v listě s oslovením Vzácná a drahá přítelkyně básník poprosil, aby pro ni nebyl „Mistr“ – a zároveň se smířil s pojmenováním jejich vztahu: „Tedy přátelé“, ale hned připojil svůj výklad: „konečně snad to nejkrásnější, co může dáti život. Byron kdysi řekl, že ‚přátelství jest láska bez křídel‘, já bych raději řekl, že jest ‚láskou bez sobectví, bez zištnosti‘ – láska dělá vždy více méně bolest – a já bych Vám bolesti nechtěl udělati ani za stín vlásku nejtenčího! (…) Nemusíte mi odpovídati, když času nebude nebo příležité chvíle, já se také vázati nebudu, ale že Vás více neztratím, to vím.“

Toto vyznání-přiznání, že oslovováním přítelkyně rozumí lásku a že se „vázati“ nebude, je zvlášť pozoruhodné adorací lásky „bez zištnosti“: to je narážka, které Marie Volfová nemohla porozumět, ale čtenáři listáře Své milence, dopisů Justě Vondroušové, je jasná. Vrchlický už tehdy trpěl („láska dělá vždy víceméně bolest“) poznáním, že motorem lásky Justy k němu je právě zištnost, ačkoli si přál, aby tomu tak nebylo, a opakovaně věřil, že ani nemůže nakonec být. Věřil ve své charisma.

Třetí dopis do Jičína byl napsán 24. března 1905, dva dny poté, co se 22. března ve 138. zásilce do Slaného básník energicky bránil Justiným výtkám, že se „tak tvrdošíjně vzpouzel proti přesídlení V. do Prahy“, že si „vymýšlí bůhvíjaké překážky“ atd. Na výtku, že se vzpouzel Justininu přesídlení do Prahy, Vrchlický odpovídá své milence pateticky a kategoricky: „Kdy? Kde? Jak a čím: Nezbude než odvolati doslova.“

Milan Šedivý na základě pozorného přečtení celé korespondence právem píše: „Vrchlickému muselo vyhovovat, že Vondroušová je ‚uklizena‘ ve Slaném.“ Justě, do níž se zamiloval, Vrchlický jistě o tom neřekl nikdy jediné slovíčko, nemusel, bystrá Vondroušová to vycítila. O místo v Praze ale nepřestala usilovat. Z nepatrně pozměněné dikce Vrchlického stále horoucích, avšak podmiňovaných vyznání, jistě nejenom v korespondenci, vycítila i existenci „jiné ženy“ v jeho životě po 24. březnu 1905 a konečně na začátku června 1906 přešla do frontálního útoku: odvolala svou smluvenou cestu za básníkem do Prahy a pak mu zřejmě napsala tak, že jí Vrchlický 10. června odpověděl nezvykle dotčeně, a pokusil se o protiútok:

„Má dušinko, Tvůj dnešní list mne velice překvapil. Udiven se ptám, co se vlastně stalo, že nejtěžší baterie táhneš proti mně do pole, mluvíc o zradě, nevěře, oklamání, cizí ženě, jiné ženě atd.? Co jsem zavinil já ubohý? Zač mne máš a považuješ. Jaké vysvědčení sama sobě dáváš, pochybujíc o mně a domýšlejíc si, že není na světě jiných otázek a zájmů, než to věčně ženské? Jaké to stanovisko pro člověka jako jsem já? To jsem myslil, že stojíš trochu výše majíc tolik důkazů mé lásky a oddanosti… za takový čas!

Ale vidím, že nestojíš a že dlužno s Tebou jednati jako s churavým děckem. Nuže tedy Ty chceš, abych se Ti zpovídal z každého kroku svého? Ale má drahá, já žil 50 let, než jsem se s Tebou sešel, a tu snad pochopíš, že těch padesát let zanechává přece jisté stopy v životě lidí a že nemusí v nich býti ani stéblo k žárlivosti a znepokojení, po padesáti letech! (…)

Vidím, že mne chceš spoutat na krok, a to Ti upřímně řeknu, se mi nelíbí, já se Tebe taky nikdy neptal po něčem podobném, já Ti vlídně nechal Tvé staré známé a přítely – nech také mně moje. Myslím, že podmínky našeho setkání a našich styků nejsou závislé na zpovědích vzájemných. Zde nutno si věřiti především. Jestli mi tedy nevěříš a myslíš, že jsem tak nízký, že bych smyslně mohl jinou ženu milovati mimo Tebe, pak si odpověz sama na tuto otázku, já vím, že jsem čist a že je mi k smíchu každé podezřívání. Ale svobodu svého jednání a života nezadám. Je to to poslední, co jsem si ze svého ztroskotání zanechal a dosud uhájil… a uhájím…

Přijeti-li chceš ve středu večer, najdeš mne v hotelu Garni po sedmé hodině, jak vždy jasného a důvěřujícího. Jen o to Tě prosím, nepřicházej s rekriminacemi a s výčitkami. Hoď za sebe všecko malicherné podezřívání nás obou tak nedůstojné.

Můžeš-li, přijď! Týž a Tvůj celý Merlin

Čekal jsem na Tebe dnes od 9 hodin v naději, že přijdeš… Marně!“

Vondroušová sotva tomuto ohražování a zapřísahání uvěřila, ale zřejmě si řekla, že básníka – ať už se domákla, kde všude v prvních devíti červnových dnech byl, ať ne – dostatečně vytrestala, a spoléhajíc na jeho trvající touhu po jejím těle (a duši, jak si oba dodávali na omluvu svých sexuálních hrátek), nevzdávala se naděje, že jí Vrchlický ještě bude ku prospěchu, a pokračovala ve hře, kterou básník na samém začátku jejich vztahu rozehrál v zájmu co nejdokonalejšího jeho utajení, ve hře na kouzelníka Merlina a Vivianu.

Pohlednici z 2/4 1904 s poděkováním na Justin první dopis podepsal jen iniciálami J. V., svůj první dopis z 19/5 1904 slovy Vám oddaný J. V., další pohlednici z Kolína 25/5 2004 vůbec nepodepsal – ale už 1/6 se v dopise již s oslovením Mia, kde Vivianě oniká, podepsal Merlin, den na to na lístku s díky „za krásné řádky“ a se sjednáváním setkání naposled ještě V celé oddanosti J., pak však už další zásilky pravidelně s podpisem jen M., případně Tvůj M, celý M, v celé oddanosti M apod. Až na samém konci korespondence před mrtvicí se básník, dotazující se milé dušinky, co se děje, že se neozývá, podepsal Tvůj vřele oddaný J.-M. V dopisech po mrtvici, ať je už s neposlušnou rukou psal sám, ať jeho ruce pomáhali jiní, už žádné M, ale Tvůj cele oddaný vždy J., Tvůj celý celičký J., celý vždy Tvůj J. a Tvůj provždy, i v nejhorším J. Čas hry a utajování pominul.

Díky příteli malíři Františku Karlu Hronovi, v jehož ateliérech ve Vodičkově ulici, pak Na Struze, a nakonec v ulici Resslově našel básník pro obcování s tajenou milenkou místo, jemuž říkal hnízdo a doupě, podařilo se Vrchlickému utajit erotický vztah a styky s Justou Vondroušovou jak ve své dávno rozvrácené, dekorum však udržující rodině, dokonce i před bratrem, tak před veřejností, která si nedovedla představit, že při rozsahu jeho básnické a překladatelské tvorby, při intenzivní práci publicistické a redakční v týdeníku Máj a v Národních listech, při profesorském úvazku na univerzitě a při univerzitních extenzích a dalších přednáškách v různých městech, při plnění povinnosti v Akademii věd a umění atd. má vůbec nějaký čas na druhý, soukromý život. Ale mnohem těžší bylo utajovat nebo spíše bagatelizovat před mimořádně žárlivou Justou láskyplné „přátelství“ s Marií Volfovou, a i zase před ní vztah a povahu i intenzitu styků s Justou. V dopisech do Jičína se o ní nikdy ani slůvkem nezmínil.

V úterý 2. října 1906 napsal básník dva dopisy:

Nejdražší své přítelkyni do Jičína: „…víte, že den s Vámi je mi radostí, a tak byl i včerejší, za který Vám z celé duše děkuji. Dnes zas už táhnu káru všednosti (…), je po svátku duše, ale v té zůstalo tepla a jasu, takže se může klidně věnovati všemu, co na ni vložilo jho každodenní nutnosti. (…) / Až přijedete příště do Prahy, zavedu Vás k svému příteli malíři Hronovi do jeho ateliéru (…) Prosil mne, bych Vás uvedl k němu, snad by se Vám něco zalíbilo, jak jsme již jednou o tom mluvili spolu (…). / V kouzlo vzpomínek dne včerejšího končím dnes a jsem Váš nejoddanější Jaro.“

Dušince nejsladší do Jičína: „Jsem od 27. září, jak víš, zase v Praze a život stále stejný jednotvárný mne obklopuje – ale při té vší jednotvárnosti utíká to jako voda v práci ustavičné a tom shonu nevděčném. Někdy to také leží na mně jako hora, zrovna jak Tys to pěkně napsala, ale jen trochu té lásky, Tvé lásky to pozlatí a promění tu poušť v pohádkový palác báječné krásy (…) a v té myšlence Tě uvítám toho týhodne, ať to pátek, či sobota zase v obvyklou hodinu u nás. / Víš tedy, že má bytost Ti letí nezměněná vstříc a přijď! Tvůj stále celý M.“

Vrchlický nelhal. Jako básník, kouzelník ze středověkých eposů Merlin byl „stále celý“ Vivianin. Jako básník Tichých kroků, Fanfár a kadencí i Zavátých stezek z té doby, jako básník Vrchlický byl jičínské nejdražší přítelkyni „nejoddanější Jaro“.

Vrchlický byl si tak jist spolehlivou mlčenlivostí svého přítele Hrona, že svou nejdražší přítelkyni hodlal zavést do ateliéru, který mu jindy sloužil jako hnízdo, kde za ním chodila Justa. Co kdyby se Hron, jemuž se chtěl odvděčit představením a přivedením koupěschopné paní advokátové, nechtě podřekl? Byl si Vrchlický tak jistý dokonalostí utajení své milenky, jíž byl fascinován navzdory její zištnosti, anebo tak dobrodružně riskoval, že nedojde k prorazení a skandálu?

Básník riskoval nemálo, psal-li 13. září za pobytu u Volfů v Jičíně do Slaného:

„Když jsi se naposled zmínila, že nebudeš moci příštího týdne přijet, rozhodl jsem se, že si odbudu svou každoroční návštěvu v Jičíně v těchto dnech, abych trochu se vytrhl z jednotvárnosti pražského života. (…) Je mi docela dobře, co v mé duši stále ještě plně zní ty všecky akordy Tvé vlídnosti a dobroty. Bylo to ač krátké, přece neobyčejně sladké shledání a děkuji Ti zaň ze srdce. (…) Piš mi sem, stačí prostě na adresu Jičín?“

Byl si básník jist, že se žárlivá Justa nedopátrala totožnosti „Merlinovy“ jiné ženy, že jí do Jičína nepošle jeho list, kde její milenec shazuje pobyt u Volfů slovy „si odbudu“? A spoléhal natolik na řád a diskrétnost pošty, že Justin případný dopis k vyzvednutí na poště, poslaný na adresu Jičín, poste restarte, nedodají slavnému básníkovi na adresu k Volfům; jeho pobyt v městě byl událostí a nepochybně se vědělo, u koho je hostem,

Je až neuvěřitelné, že v době, kdy se adresy netajily a nebylo zákonné ochrany osobních dat, ale žárlivosti a mstivosti se jako za všech časů dařilo, zůstal erotický život slavné osobnosti, která měla i nemálo nepřátel, ještě dlouho i po její smrti utajen.

Na rozdíl od Vrchlického, jemuž v pětapadesáti mrtvice vzala navždy pero z ruky, Nezval, jeho velký obdivovatel a podivuhodný kouzelník jako on, v padesátce přežil infarkt, dožil se osmapadesáti let a stačil napsat, jakoby i za svého předchůdce v obrovském díle, za básníka, jemuž něco podobného čas nedopřál: „Píši tuto báseň pro výstrahu / mladým mužům s rozpolcenou povahou. / Teprv dnes víš, jakým jsi byl ohavou, / jiné ženy učily tě znáti Prahu, / jim jsi věnoval jak blázen všecek čas…“

Toto zdánlivě pokání a varování je v podstatě vyzvání na cestu dobrodružství, jakým je téměř vždy sázka na lásku. Jak to řekl Josef Kainar ve svém Klavírním koncertu: „Přiznávám se tímto ke všemu / A též se přiznávám / že z toho ničeho mi vůbec není líto.“ Ani Vrchlickému stejně jako Nezvalovi nebylo líto, že nežili jinak; a kdyby mohli žít znovu, nechovali by se zase jako zamilovaní blázni jenom k jedné ženě.

Láska se podmiňuje a je živa tajemstvím, sama jím v podstatě jsouc, a trvá a sílí protivenstvím, jemuž musí čelit, nebo které jí hrozí. Láska se vymyká normám, zvykům, reglementaci, je z nejvyšších svobod a v tom všem je stejným dobrodružstvím jako poezie. Přitom je v ní téměř vždy tendence vlastnit partnera/y, ale nebýt jím/jimi, nikým vlastněn, znevolňován, nikomu poslušen.

Vlastnit? Milan Šedivý k Merlinovu oslovování Viviany Mia vhodně připomíná, že v té době vlastníci vil, jimiž se chtěli pochlubit, dávali svým stavením název Mia. Když pak mia zavánělo už konvencí, Merlin psával Má dušinko; vlastnění však obnáší též přebírání odpovědnosti. I do Jičína Vrchlický dlouho psával Má nejdražší přítelkyně. A nebýt vlastněn? Rozhodnutí nebýt vlastněn Vrchlický avizoval předem, už jsem tu citoval z třetího dopisu do Jičína „já se také vázati nebudu“, a Justě opakovaně dával najevo i otevřeně se vzpouzel zpovídat se z každého svého kroku, být pořád pod kontrolou…

Editoru listáře Své milence Milanu Šedivému se navzdory společnému i vzájemnému tajení všech tří aktérů dobrodružství lásky, mlčících o sobě tak, že i po důkladném čtení dopisů o nich víme málo, podařilo nemálo objevů. Prokázal, že jediný román Vrchlického, Loutky, je románovou šifrou básníkových dvou posledních, paralelních a paradoxně se doplňujících lásek. Mnohými poznámkami k dopisům nejen do Slaného, ale i do Jičína korigoval podle dobových dokumentů bezděčné i účelové nepřesnosti v jejich textu, zejména kontroloval a opravoval mylná data.

Jak jsme zaznamenali už v komentáři k listáři Má nejdražší přítelkyně, Vrchlický se neubránil omylům v datování dopisů, a to zdaleka ne jenom počátkem roku, kdy se píše ze setrvačnosti často minulý letopočet. Také Milan Šedivý zjistil, že některé dopisy patří určitě nebo pravděpodobně do jiných dní, měsíců nebo let. Správně přesunul dopis s datem 23. června 1908 na 23. květen a v pozn. 615 uvádí dva nezpochybnitelné důvody.

Jindy – a to považuji za jednu z předností edice – Milan Šedivý konstatuje, že je „datování krajně obtížné“ a podrobně vysvětluje (to je případ Vivianina 10. dopisu), proč tomu tak je, a to, co usuzuje podle jedné zmínky, má za pouhou možnost („zmínka… by však naznačovala rok 1908“), když už vyloučil řazení do roku 1905 – kam by „báječně zapadalo“, nebýt prvního odstavce o dlouhém básníkově odmlčení, jehož v dané době nebylo.

Z účelové nesrovnalosti v datu editor svazku Své milence usvědčuje básníka tuze opatrně v komentáři k dopisu z 20. června 1908. V poznámce k tomu dopisu uvádí, že Vrchlický své nejdražší přítelkyni datoval oslavy 250letého založení gymnázia („jehož jsem byl též žáčkem“) ve Slaném dny „28. a 29ho“ namísto správného „27.-28. června“ proto, aby bez podezření „protáhl svou přítomnost ve Slaném na svátek“ (29. června „byl svátek Petra a Pavla – volno, tedy by to v úvahu přicházelo rovněž“) a aby tedy – pořád podle editora – „mohl být s Vondroušovou spolu“ o den déle.

Chvályhodné pochyby o průkaznosti své ediční roboty Šedivý až přehání. Každý líc má svůj rub.

Nepodepsané vynikající sloky Přijdi již…, které básník datoval „5. V.“ bez vročení, Šedivý zřejmě správně vřazuje do roku 1905, ale znepokojen Vrchlického tvrzením v dopise do Jičína z 8. května („v té trampotě, v které jsem se octl celý tento týden až do extenze písecké“) vyslovuje v poznámce 164 obavu, že se spolu s editory dopisů Marii Volfové „při vkládání položek do tohoto období k roku 1905 mate“ a že mu intuice říká: „mezi 1. 5 a 8. 5. Vrchlický nic nezaslal ani Vondroušové ani Volfové.“ Nic proti intuici, ani dobrý editor se bez ní neobejde, ale dohad, že během trampotného týdne básník, jsa „přezaměstnán“, ani jedné ani druhé milence nic neposlal (nemaje kdy), jaksi zapomíná, že se milostné touhy – jako právě báseň Přijdi již – a aktivity Vrchlickému často vůbec nevylučovaly s trampotami všedních dnů a povinností, které sloužily jako alibi. První májový týden roku 1905 zřejmě nebyla žádná milostná pauza, ale přímo drama a milostné dobrodružství žhavení vztahů s oběma ženami, které skutečně miloval a usiloval spravedlivě se s oběma dělit o čas, jehož se mu nedostávalo.

To platí i o podobném rozsahu obojí korespondence. Nepoměr 274 (číslování dopisů do Jičína) a 550 (číslování zásilek do Slaného), je jen zdánlivý: texty pohlednic do Jičína se čtou nezapočítány v komentáři, rovných sto (spočítal-li jsem je dobře) pohlednic do Slaného je z celkového počtu 550, tak jako přes dvacet básní, opsaných z Vrchlického vydaných sbírek a vložených do korespondenčního proudu často známou i několikerou „neznámou rukou“ dřív, než se vydání ujal jeho editor, snažící se o přesné nebo pravděpodobné chronologické zařazení všech 66 básní zaslaných Justě. Vrchlického snahu potěšit dárky stejně obě ženy, k nimž vzplanul láskou, potvrzuje i bohatá obrazová příloha svazku Své milence, zejména snímek lahve vína s editorovým popiskem: „Víno dovezené ze slovinské cesty. Vrchlický je rozeslal jak Vondroušové, tak Volfové.“ Leč nedejme se mýlit:

Prvního května 1905 psal básník Vivianě, jak ještě žije z kouzla setkání 28. dubna a těší se na druhé, už 5. května jí posílá verše Přijdi již, ale 8. května se omlouvá, že jsa „sama robota“ nemá sil „k několika řádkám své zbožňované Vivianě.“ Jak v poznámce 163 píše Milan Šedivý, 1. máje psal básník i do Jičína – a už úvod jeho dopisu napovídá, že citově byl exponován, planul momentálně víc pro Jičín než pro Vivianu. Své nejdražší přítelkyni píše:

„…ani již tenhle název mi nestačuje, řekl bych raději radosti má, těcho má! Ohlížím se zpět daleko zpět a zdá se mi, že jsem v srdci svém mladší, než před třiceti lety jsem vskutku byl. Je to velký div, který jste způsobila. (…) dnes má celá bytost se chvěje, ač jsou klasy mého života požaty. – Ale kdo vlastně řekl, že jsou? (…) Myslím, že bůh mi Vás dal (…) A je to zcela naše; ničí štěstí to neboří, nikomu to nechce překážeti, je to tak čisté jako pomněnka u vody, jako jahoda v listí – viďte? Může to na slunce bez jediného stínu a hrdě.“

Přesvědčen, že jeho vztah s Marií Volfovou „ničí štěstí neboří“, tj. ani u Volfů, ani Vivianino, posílá 5. května Vivianě své toužebné Přijď…, ale 8. května pokračuje ve svém exaltovaném vyznání nejdražší přítelkyni a téhož dne v dopise do Slaného sice píše o tom, jak si jeho „hloupé srdce spřádá nějaký krásný sen, takhle v noci s Vivianou někam“, ale omlouvá se, že při posledním setkání byl vděkem a „něhou tak divně unylý a ospalý“, a hlavně zeširoka vypisuje, jak je„tenhle týden sama robota a dřina“. Ptá se, zda Vivianka vycítila jeho díky a radost, a 19. května se pak diví jejím řádkům, které mu jsou „trochu příliš studené“. Nechápe, že Justa vycítila něco úplně jiného, než si přál. Vycítila, že se jí do milencova života dostala zapíraná „jiná žena“.

(Mimochodem: sloky Přijdi již jsou lepší báseň než většina veršů ve sbírce-výboru Písně Vivianě. Do jejích posledních veršů básník shrnul, co od Viviany očekával a opakovaně vyžadoval: „…uciťme srdce plát, / utiš můj i svůj hlad, / dej kvas mi duše i těla.“) Těla – podle úsloví nejlepší nakonec?

Když jsem psal recenzi na Šedivého edici Písní Vivianě, neměl jsem ještě pročtenu a promyšlenu edici listáře Své milence, ale už mi připadalo zvláštní a zbytečné, že básně vybral a vyňal z proudu dopisů a komponuje z nich „sbírku“, ve skutečnosti svůj osobně koncipovaný výbor. Nyní už vůbec nechápu, proč báseň Rci osudu, která byla vepsána za dopis z 29. dubna 1905 mezi podpis a datum, ze zásilky vytáhl a otiskl ji jako XIII. číslo druhého oddílu Písní Viviany, zatímco jiné básně v listech nebo poslaných zřejmě jako dopis tiskne v listáři Své milence, kam také patří. Je mi líto, že veden ambicí složit samostatný svazek z veršů, k nimž básníka inspirovala Justa a které jí věnoval, neponechal je všechny v korespondenci, v níž se střídají s listy a lístky, texty na pohlednicích a vizitkách a také s telegramy. Když už Milan Šedivý našel prostředky na vydání veršů i v samostatném svazku, byl by učinil nejlépe, kdyby vydal všechny, byť se motivy, obraty a slova touhy – zejména erbovní slovo přijď, které fascinovalo také Vítězslava Nezvala a Jiřího Kuběnu – zdánlivě nemožně opakují. Je to však opakování mistrovské, opakování con variazioni s využitím bezmála všech pevných lyrických forem a uměním parafráze. Kdyby k takovému edičnímu počinu přece jen došlo, velice objevný by v něm byl oddíl pozoruhodných básní v próze (básně v próze byly na přelomu 19. a 20. století v kurzu), zařazených do dopisů nebo jako dopisy celkem třináctkrát, většinou s názvem Z deníku Merlinova nebo jen Z deníku M.

Zdá se, že Vrchlický pomýšlel na jejich samostatné vydání, vynikají nad Vrchlického verše z téže inspirace autenticitou, myšlenkovou a citovou pronikavostí i prozíravostí, vysokou slovesnou úrovní a hlavně jsou působivě prosté.

Ačkoli si lze představit, že podoba listáři Své milence včetně komentáře by mohla být jednodušší, přehlednější a poznámky hutnější, edice je čin. Spořádaným občanům a velemravným šosákům nutně musí připadat Vrchlického dobrodružství jeho posledních zdravých let jako nepřístojnost sama, jako dokument o zavrženíhodném životě, jako skvrna na pověsti klasika a skandál tak do Blesku nebo do Aha. Básníkovo pojetí svobody se diametrálně liší od svobody, kterou se zaklínají. Avšak netřeba lamentovat. Poezii a o poezii nečtou a jistě budou dál „slavit“ klasika při jeho jubileích.