IVAN ČERNÝ

Tentokrát je našim redakčním hostem člověk opravdu vzácný. Sedíme u kávy s příjemnou a vzdělanou dámou, novinářkou, básnířkou, překladatelkou a milovnici výtvarného umění Janou Boxbergerovou, na jejíž jméno si možná vzpomenou ti, kdo na přelomu minulého a tohoto století četli její články o české kultuře ve Francii, které po několik let vycházely na stránkách časopisů Kmen, Tvar nebo Literární noviny. V roce 1974 se vdala do Francie a od té doby neustále putuje mezi Prahou, Paříží a Nant, malým městem na jihu Francie, kde má galerii výtvarného umění a kde také pořádá různé kulturní akce, spojené s propagací českého umění, hudby, literatury a poezie. Jelikož se jedná o člověka mimořádného, dovolili jsme si jejímu curriculum vitae věnovat více prostoru, než u novin bývá zvykem.

 

Seznamte se, prosím…

Jana Boxbergerová, rozená Souhradová, se narodila v roce 1948 v Praze. V roce 1972 ukončila na Filozofické fakultě studium v oboru francouzština – ruština a pak po ročním působení jako profesorka na střední ekonomické škole odjela na osmiměsíční studijní pobyt do Paříže, kde na Sorbonně připravovala doktorskou práci na téma Malé básně v próze Charlese Baudelaira. Krátce po návratu do Čech v roce 1974 se provdala za francouzského lékaře Xaviera Boxbergera a odstěhovala se za ním do Francie. Zde pak pokračovala ve studiu a v roce 1978 získala na Sorbonně doktorát z ruské literatury. Současně při studiu pracovala jako tlumočnice a po ukončení studia jako profesorka, nejprve na středních a na jazykových školách a v 90. létech na Sorbonně, kde vyučovala historii česko-francouzských vztahů, teorii literatury a umělecký překlad.

 

Tvůrčí činnost od konce 80. let

Tehdy začala přispívat do několika kulturních časopisů jak v Čechách (Tvar, Literární noviny, kulturní rubriky několika českých deníků), tak ve Francii (Lettre Internationale, La nouvelle alternative, Midi libre nebo Journal de Millau). Po obnovení Francouzského Institutu v Praze v roce 1990 také několik let pravidelně přispívala do časopisu Štěpánská 35, který založil tehdejší ředitel Francouzského institutu, spisovatel Olivier Poivre d‘Arvor. Pro zajímavost dodejme, že Jana v Paříži učila rusky sestru Oliviera Poivre d‘Arvor, Catherine, která byla provdána za vnuka Sergeje Rachmaninova. Catherine tehdy o Rachmaninovi psala knihu a Jana jí v tom pomáhala formou překladů skladatelových dopisů a vzpomínek a výkladem historických a kulturních reálií z doby jeho života v Rusku.

Paní Jana je autorkou tří básnických sbírek: Stromy a vřeteno (Mladá Fronta, 1972, sbírka byla po vyjití zlikvidována), Návraty do země za zrcadlem (Protis, 1996) a Bylo to zítra (Protis, 2001). Obě poslední sbírky jsou již v dvojjazyčné podobě v autorčině oboustranném překladu, protože několik let po příchodu do Francie Jana začala svou poezii psát také francouzsky. V 90. letech se dala do překládání básní českých autorů do francouzštiny a francouzsky píšících autorů do češtiny. Velké množství jejích překladů českých básníků (Ajvaz, Antošová, Blatný, Bondy, Borkovec, Čerepková, Daněk, Färber, Fischerová, Goepfertová, Hájek, Hauková, Hejda, Holan, Holub, Hora, Hrabal, Juliš, Kabeš, Kolář, Král, Krchovský, Listopad, Milota, Němcová, Reiner, Richterová, Szpuk, Rudčenková, Seifert, Šiktanc, Vacík, Vladislav, Wernisch) vycházelo ve Francii v časopisech Le Nouvel art du Français, Nouveaux cahiers de l‘Est, Le Croquant i jinde, v Kanadě v časopise Arcade a v několika belgických časopisech a také bylo recitováno během Dnů české poezie v Domě poezie v Saint-Martin d‘Hères u Grenoblu, v Domě poezie v Paříži nebo v Domě poezie v departementu Yvelinnes. Ve své galerii v Aveyronu v jižní Francii, o níž bude řeč později, se v devadesátých letech seznámila s Jaroslavem Hutkou, který tam jezdil s rodinou na dovolenou. Přeložila pro něj řadu moravských lidových balad i jeho vlastní písně, které pak známý písničkách přednesl nadšenému publiku ve francouzštině za přítomnosti televize v románské kapli v obci Nant. Láska k folkloru Janu později přivedla také k překládání starých francouzských lidových písní. Má jich přeloženu už pěknou řádku, ale dosud pro ně hledá interpreta a nakladatele.

 

Antologie exilových tvůrců a další počiny

Jana Boxbergerová vydala ve Francii, v Kanadě a v Československu (později v České republice) dvě desítky knih. Ve francouzštině to byly antologie Deset českých exilových básníků (In‘hui, Brusel, 1993), Pôvabné hry aristokracie, obsahující ukázky z tvorby dvaceti čtyř slovenských básníků (Černý Petr, Levoča, 1966), Česká a slovenská poezie, představující dvanáct českých a dvanáct slovenských básníků (Dům poezie Rhône-Alpes, 1998) a Poezie českých žen, v níž je zastoupeno deset autorek (Arcade, Montreal, 1998). V dvojjazyčné verzi vydala v Paříži sbírku Býti básníkem Jaroslava Seiferta (Le temps des cerises,1998), a v Praze v nakladatelství Protis v roce 2000 Podzimní baladické toulky francouzského básníka Pierra Vieugueta, dvě sbírky kanadské básnířky Claudine Bertrandové Poslední žena a Záhada budoucnosti a sbírku belgického básníka André Schmitze Trochu deště mezi zuby. Tato kniha, za niž byl autor poctěn ve Francii Cenou Stephana Mallarméa, vyšla v následujícím roce v Protisu ještě jednou. Několik básní André Schmitze krátce po vyjití knihy použil skladatel Jan Dušek jako motiv k napsání hudebního melodramatu. V roce 2002 následovaly sbírky Strom v ročním období kanadského autora Richarda Sage, Vysoké dětství belgické básnířky a prozaičky Colette Nys-Mazurové a v roce 2008 sbírka francouzského autora Charlese d‘Estèves Otázka bytí. Tuto plodnou spolupráci s nakladatelstvím Protis bohužel ukončila předčasná smrt majitele nakladatelství Romana Poláka.

 

Ani den bez čárky

V češtině vydala Jana Boxbergerová v roce 1997 v Mladé frontě antologii třiceti tří belgických básníků pod názvem Na křídlech modrého ptáka a v roce 1998 antologii deseti quebeckých autorů Poezie Quebeku, která vyšla jako příloha Tvaru. Kromě několika divadelních her (např. Lhaní od Michala Lázňovského nebo Oblomova kanadské spisovatelky polského původu Tecie Werbovské) Jana pořídila také francouzskou verzi několika českých filmů (např. Limonádový Joe nebo Obecná škola) a spolupracovala s televizní společnosti Arte na dvou dokumentárních filmech o Franci Kafkovi a Mileně Jesenské. V letošním roce připravila do tisku svůj překlad Seifertovy sbírky Odlévání zvonů, doplněný o druhé, přepracované vydání sbírky Býti básníkem. Obě vyjdou ještě letos v dvojjazyčné úpravě v nakladatelství Le temps des cerises. Pokračuje také v přípravě velké dvojjazyčnoé antologie slovenské poezie, obsahující ukázky z díla 72 slovenských básníků, na níž pracuje už několik let. Její první díl, čítající 1400 stran, už rok a půl leží v belgickém nakladatelství L‘arbre á paroles, které dosud doufá, že mu Slovenské literárné centrum poskytne dotaci k jeho vydání.

V letech 1999 až 2006 pořádala básnířka a překladatelka v obci Nant v departementu Aveyron v jižní Francii festival poezie a hudby, na nějž byli zváni jak básníci, spisovatelé, hudebníci a herci z Francie, Belgie, Kanady, tureckého Kurdistánu a Itálie. Ale také Češi, jako např. překladatel staré čínské poezie Fredinand Stočes, básník a zpěvák Jaroslav Hutka, spisovatel Michal Lázňovský, herečka Markéta Potužáková, houslista Petr Růžička, zpěvačka Eva Kriz-Lifková s ansámblem Swing cheek nebo skupina historické hudby Ludus musicus. Nechyběli ani autoři occitánští a židovští, kteří přijeli do Nant recitovat, hrát a zpívat lidovou hudbu ve svém rodném jazyce.

 

Sólo pro české výtvarníky a fotografy…

Na počátku 90. let založila Jana Boxbergerová v obci Nant v departementu Aveyron galerii Paris – Prague, která bývá v provozu od července do listopadu. V ostatních měsících pobývají manželé Boxbergerovi ve městě Colombes na pařížském předměstí nebo v Praze. Prvními vystavujícími v galerii byli francouzsko-italský malíř Adolphe Ravel, narozený v Neapoli, a český fotograf Jan Parkman. Adolphe Ravel, který byl strýcem Janina manžela Xaviera, se v meziválečném období úzce stýkal s umělci, kteří přišli po první světové válce z různých zemí tvořit do Francie a jež dějiny umění označují jako Ecole de Paris. Mezi nimi figurují dnes známá jména jako Chagall, Modigliani, Fujita, Zak, Picasso, Soutine, Zadkine nebo Archipenko. Adolphe Ravel byl především krajinář, autor překrásných akvarelů, na nichž zachycoval jak slunečnou atmosféru rodné Itálie, tak originální pohledy na městskou krajinu Paříže. Fotograf Jan Parkman, absolvent FAMU v oboru fotografie, představil hned na první výstavě návštěvníkům galerie citlivé černobílé snímky Prahy s oprýskanými zdmi, s opuštěnými alejemi zimních parků a s tajemnými sochami na Karlově mostě, topícím se v mlze. Kontrast mezi místem tvorby obou umělců dal podnět k názvu galerie: Paříž - Praha. Od počátku její existence se zde návštěvníkům představila řada vynikajících umělců jak z Čech, tak z Francie.

Stálým vystavujícím je akademický malíř Zdeněk Marčík, který už třicet let jezdí každoročně se svým synem Janem, rovněž malířem, zachytit v pastelu nebo v oleji jedinečnou atmosféru Provence i jiných francouzských krajů. Oba Marčíky často na jejich cestách po Francii doprovází a výstav v Nant se účastní i Zdeňkův přítel ze studií na UMPRUM, akademický sochař Karel Fojtů. Třetí „umprumák“, akademický sochař Miroslav Mlynář v Nant původně vystavoval své stříbrné šperky, po nichž následovaly bronzové plakety a v posledních letech i obrazy. K nim se časem přidal ještě jeden jejich spolužák a přítel, který se po roce 1968 usadil v jižní Francii, František Oberfalcer. Tento vynikající krajinář, grafik a tvůrce goblénů nás, bohužel, v roce 2017 navždy opustil.

V posledních letech se výstava obohatila o práce nejprve studenta AVU a nyní akademického sochaře Matouše Háši, který se po studijních pobytech ve Florencii a v Londýně vrátil do Prahy jako známý evropský sochař. V roce 2019 k pravidelným vystavujícím přibyla ještě architektka a malířka Kristýna Rožánková, autorka citově, myšlenkově i barevně bohatých abstraktních obrazů, která, mimo jiné, od 1. do 31. října 2020 vystavovala své práce v Point Galery na Betlémském náměstí v Praze.

Pokud jde o francouzské umělce, jmenujme jich alespoň několik: malířka a grafička Catherine Ruszniewski, inspirující se surrealismem, bretaňský sochař Jean-Jacques Bris, tvůrce řady církevních mobiliářů pro chrámy po celé Francii i autor volné abstraktní tvorby, autor sochařských portrétů Didier Brault z Paříže, aveyronský dřevořezbář Philippe Tellier, symbolistní malíř Christian Ronceray z Normandie a utor monumentálních pláten Bernard Larcher z Avignonu, nebo Pařížan John Forest. Tento původně realistický malíř se po dvouletém studijním pobytu ve Spojených státech bezvýhradně přihlásil ke svým americkým vzorům, jimiž byli především Joan Mitchell, Jackson Pollock a Marc Rothko. Dále pak malíř a sochař Eric Bonnefon, který se po létech experimentování vrátil k aktům a ke krajinomalbě, nebo Ghislaine André, sochařka a malířka a zároveň velká obdivovatelka a už i majitelka dvou soch Matouše Háši. Vystavoval tu i belgický grafik a sochař Didier Bourguignon, výborná místní kreslířka Dominique Gély nebo autorka intimních přírodních snímků, fotografka Aude Dupuy, jejíž rodina je spjata s Nant… Během trvání výstavy se v Galerii Paris – Prague konají pravidelné večery poezie a koncerty klasické i současné hudby, spojené s prezentací autorů, jejich díla a kultury země jejich původu.

 

a obráceně

Od roku 1990 měla Jana Boxbergerová několikrát příležitost představit českým milovníkům výtvarného umění umělce, jejichž práce vystavuje ve Francii. Nejprve to bylo v galerii v Týnci nad Sázavou a v muzeu v Čáslavi, pak v nakladatelství Protis v Praze a ve dvoraně pražské Lucerny, několikrát v galerii Šolcův statek v Sobotce a konečně na nejobsáhlejší z těchto výstav, která se za účasti francouzské ambasády a Francouzského institutu konala v Kladenském muzeu, kde se v roce 2014 představilo pět českých a pět francouzských výtvarníků více než dvěma sty obrazů a třemi desítkami soch

 

Závěrem

Paní Jana zdá se, nezná slovo nelze, a pokud ano, tak pouze z důvodů, které i při nejvyšším stupni osobního nasazení nemůže změnit. A to je právě případ, kdy jí do plánů doslova vrazila epidemie koronaviru. Od 12. října do konce listopadu 2020 se měla na její podnět konat v suterénní galerii Asso v Biskupské ulici 8 v Praze 1 výstava jednoho z těchto „nantských“ umělců, významného francouzského malíře a sochaře Christiana Cerisoly. „Co se dá dělat,“ usmívá se věčná optimistka Jana Boxbergerová, „zkrátka počkáme, až se epidemie přežene a výstavu uskutečníme o pár měsíců později…“