JAROMÍR ŠLOSAR

Nedávno jsem pomyslel na Františka Skorunku, co je s ním, jak se mu daří. Občas to tak mívám, když se se mnou navždy loučí někdo, s kým jsme si blízcí. Teď od Karla Sýse vím, že František zemřel ani ne před měsícem, na Štěpána v minulém roce.

Jak jsme se s Františkem Skorunkou sblížili? Já Slezan, on kdesi v jižních Čechách… V Obrysu-Kmeni mě upoutaly jeho recenze především latinskoamerické a hispánské literatury. Říkal jsem si, tyhle prózy si musím přečíst. Nikdy mě pak nezklamaly.

A tak, když se blížily třeba Vánoce a přál jsem si pod stromeček knížky, zatelefonoval jsem Františkovi: Co mi poradíš? Kterou doporučíš, ať mi ji žena nadělí? Neznali jsme se moc, ale viděl můj zájem a to, co svými texty způsobil. Vždycky kamarádsky poradil. To pak bylo počteníčko! Byl to ten nejlepší dárek.

Díky němu jsem najednou také věděl, že produkce nakladatelství Garamond mě nezklame, že nenápadně nadržuje všemu levicovému. Tak to aspoň bývalo.

Víc jsme si s Františkem Skorunkou nikdy nepověděli. Přesto na tu krátkou známost mi do života s knížkami dal hodně. A získal si mě i tím, že byl ke mně vstřícný, že se mnou jednal upřímně, jako kamarád s kamarádem. To vůbec není samozřejmé.