MILAN BLAHYNKA

Desátou básnickou sbírku Lubomíra Brožka KUKS (Novela bohemica, Praha 2020, obálka, grafická úprava, obálka a sazba Jakub Troják, fotografie Braunových soch – vždy u každé básně příslušná malá, na protější straně název obložený výřezy z velké – z archivu Národního památkového ústavu-správy hospitálu Kuks, doslov prof. PhDr. Anny Hogenové, CSc, na záložce vyznání Jiřího Žáčka, na zadní desce Petra Koudelky, 66 s.), jsem dostal koncem května. Než jsem se při své pomalosti dostal k rozhodující druhé četbě, abych se mohl pokusit o seriózní recenzi, vypsal začátkem července (v LUKu 37/2020) Karel Sýs jakoby i za mne, co báseň za básní vyčetl z Brožkových veršů.

Sýs stejně jako Jiří Žáček mají dar přesného pronikavého zraku a lapidárního slova, za „osobitý filozofický komentář“ Brožek přímo v knize poděkoval prof. Hogenové, i zdálo se mi marné k těm textům co snaživě ještě dodávat.

Nerad papouškuju a nosím dříví do lesa, a tak jsem knížku čtvercového formátu s lítostivým povzdechem poodložil. Jenže po pár měsících si mě sbírka povolala na kobereček a zdá se mi, že jsem přece jen měl k ní napsat aspoň P. S. o tom, jak si cykly Braunových soch v Kuksu přitahují jako magnet básníky nejrůznějšího věku a směru, namátkou připomínám alespoň Jakuba Demla, Vítězslava Nezvala, Jiřího Veselského, Jiřího Kuběnu.

Je to jistě tím, že sochaři a básníci jsou si blízcí ve výsadě, jakou jim ostatní tvůrci až na architekty mohou jen závidět. Jejich díla odolávají podivuhodně času, sochy hmotně, i když i na nich zanechává stopy zub času, poezie díky písmu, na něž je na rozdíl od ošidné lidské paměti spoleh.

Vědí to básníci i jejich nakladatelé. Jiří Melantrich z Aventina zvolil za signet knih svého vydavatelského domu heslo nec igni cedit nec ferro, nepodlehne ohni ani meči. A dávno předtím, ještě před Kristem, autor Ód Quintus Horatius Flaccus o své poezii sebevědomě zpíval Exegi monumentum aere perennius, Postavil jsem pomník trvalejší než kov. Krutě ironické dějiny zkusily se ovšem odolnosti poezie vysmát pálením knih, které na hořící hranice házeli i studenti. Básně Heinricha Heina nacistické řádění a řádění fanatických strážců pravdy a lásky přežily, trvají a my jimi rovněž příběhy Bohumila Hrabala i verše Puškinovy, Lermontovovy a Majakovského.

Poezie vyniká i tím, že podivuhodně reaguje předem. A to je podle mne případ Brožkova Kuksu. Čteme ho v době koronavirové pohromy, která (bezděčně“) trestá zpyšnělý svět, a žasneme. Téměř všecka čísla Brožkovy „desáté“ sbírky, snad vůbec jeho nejlepší, padnou jako ušitá na situaci, v níž právě jsme. Tak třeba sonet, jímž Brožek nepochybně ještě před covidem-19 „přečetl“ Braunovu sochu Pýcha:

Jako když v člověku začne růst socha. / Každé zrcadlo je mu náhle malé. / Láska je blud a city pouhý odpad. / Blázen, kdo nechá trýznit žalem // to zranitelné místo v lidské hrudi, / co jako ptáče sevře osud v pěsti. / V chladné soše soucit neprobudí / tlukot křídel, jež opustilo štěstí. // Pýcha je vyhnanství srdce. / Ona vstává za svítání, / aby vzala dítě do náruče // a dětský pláč ukryla v své dlani. / Lhostejná ke všemu, co sama není, / má náruč prázdnou. K zešílení.“

Brožkovi se podařilo vyčíst z Braunových soch všecka negativa včerejšího světa od Hněvu až po Zoufalství, ale možná ještě větší jeho čin je jeho četba soch od svaté trojice Víry, Lásky a Naděje až k Cudnosti a Píli, četba prostá iluzí a přání. Jeho báseň ke vznosné soše Spravedlnost končí veršem: „Blázni jsou blázni… Vážně tomu věří.“

Brožkovi slouží ke cti, že jeho skepse není totální; že pozitiva přece jen zná a vyzdvihuje, například naději ne v její užvaněné podobě, ale v básni Statečnost nebo Moudrost o málomluvné babičce usmívající se ze spaní, neboť vědoucí, že život „je prostý. Jako dýchání!“