EVA FRANTINOVÁ

Byla to tvář, kterou si denně vybavuji. Tvář s malým ostrůvkem na kůži, tvář vypínaná jazykem vždy při ranním holení břitvou před zrcátkem. Tvář se pak skláněla nad sešitem se zelenými linkami nebo nad dopisním papírem a ruka psala…

Děda psal zeleným inkoustem. Dívala jsem se často přes rameno – jak přibývaly zelené vlnky inkoustu, zelené vlnky moře, které jsem tehdy viděla „jenom“ na zahradě. Hrála jsem si tajně pod deskou psacího stolu s dědovým psacím náčiním, do kterého patřila nejen pera, ale i hranatá lahvička s papírovou vinětou kolem pasu.

Po příjezdu do Prahy vyhlížela jsem zelený inkoust v papírnictví a po něm zkusila i červený, kterým se psaly známky do žákovských knížek, známky, které se dnes posílají do elektronické žákajdy.

Kdopak dnes zkusí naplnit pero zeleným inkoustem, kdo dnes tou zelení, která přechází až do modra, pokouší inspiraci, jako ji pokoušel Nezval?

V knize Ulice Git-le-Coeur (Zde odpočívá srdce) se dojemně vyznal, že zelená je barva André Bretona a proto ji miluje i on. A že nejen tento „papež surrealismu“ píše zeleným inkoustem, ale i mnozí jeho přátelé si tento inkoust na jeho počest opatřili. „Když jsem již psal zeleným inkoustem, přišlo ke mně několik dopisů od surrealistů z různých zemí, a tyto dopisy byly psány zeleným inkoustem. Ostatně nesnáším zelený inkoust ve spojení s konvenčním rukopisem a miluji jej toliko, když mně odhaluje tajemství osobnosti.“

Přiletí inspirace? Odletí? Usedne na rameno?

Občas to vyšlo a báseň se povedla tak, že se mi líbila. Vlnilo se pod ní moře. Často ale ani inkoust nepomohl. Byl pro mne zeleným veršem, který uvízl v půli cesty na pravém prostředníčku!