IVO FENCL

Ing. Karel Sýs (*1946) žije od mládí romány zapomínaného Rudolfa Fauknera (1889-1971). Z nich ten první, Explorer III, padl mu vyšším přičiněním do rukou roku 1962 ve Strakonicích. Pilnému čtenáři tenkrát bylo šestnáct a Explorer se stal 350. knihou jeho deníku (který si vede dodnes); a jak má zaznamenáno, onu sci-fi louskal pět dní. Posléze došlo na fauknerovky další a trefen šípy fantastiky, avšak té vědecké, stal se Fauknerem posedlý. I čítá dodnes jeho ústřední knihy surreálně kolem dokola.

Proč asi? Jistě i proto, že ve sladkém čase, kdy Fauknera objevil, oceňovala jeho čidla i blankytnou oblohou léta a on sám byl prvně v životě zamilován do třináctileté Hanky od sousedů… Když mu tudíž roku 2016 navrhl Vladimír Fiala spolupráci na knize Rudolf Faukner – český Verne, okamžitě přijal. Našel tím spřízněnou duši, neboť Fiala shromáždil četné Fauknerem vydávané časopisy a je do tvůrce obdobně zahleděn. On a Sýs se původně seznámili přes internet, ale nabralo to obrátky a nynější kniha je pozoruhodným sumářem i mozaikou, kde nechybí ani analýzy těch rádií, mezi nimiž býval Faukner jako v ráji milenek.

Nechybí dokonce reedice jeho článků, a tak je analyzovaný autor i regulérním spolutvůrcem knihy o sobě. A tím lépe – a ejhle, na křídovém papíře příloh si prohlížíme fotografie, přičemž je božské vidět Fauknera i na výletě s prvním šéfredaktorem Vědy a techniky mládeži Vladimírem Babulou a jeho paní; všichni sedí kdesi na louce. Babula se navíc stal Fauknerovým spoluautorem publikace Kdyby přišli Marťané, aneb Průvodce po zeměkouli pro návštěvníky z vesmíru (1958) – a co víc, v jeho Signálech z vesmíru vystupuje ing. Fauchar. – A zatímco počátek naší knihy patří Fialovi, sám básník se ujímá pera od strany 87. To jsme, pravda, už díky Vladimíru Fialovi prošli Fauknerovým životem a zvěděli, že jeho předci nejméně od pradědečka a po otce pracovali co zahradníci knížecího rodu Kinských. A co ještě víc, právě v jejich zahradnickém domku ve Skryjích se roku 1862 narodil i spisovatel Bohumil Zahradník-Brodský, taktéž zahradnický „vejlupek“. Ale Faukner se rýt v zemi netoužil; byl zdatný technik i fyzik. Přesto rukoval do první světové války a naštěstí přežil. Procestoval i kus Evropy a stal se pilným průkopníkem radiotechniky. „Roky však vydával časopisy a brožurky, ve kterých se nevyhýbal ani chemii, fotografii, letectví a pokrokům v technice všeobecně. Vedl radiotechnické sloupky v novinách, zejména v Právu lidu, a jeho jednoduché návody na sestavení velmi levných krystalek (a radiopřijímačů) pomohly v počátcích rádia šířit rozhlas zejména do chudých rodin. Měl přitom obchodního ducha i sociální cítění – a bojoval s úředním šimlem. Kritizoval poměry na úřadech i ve školství.“

Prostřednictvím živnosti vedené postupně prvou a druhou jeho chotí prodával rádiové stavebnice i hotové přijímače a současně překládal články z francouzštiny, němčiny i angličtiny. Je to k neuvěření, ale to, nač měly redakce tlupy lidí, zvládal sám a po výuce ve škole. Jeho časopis byl malý, levný a pronikal po síti kolportérů po republice. I tu síť uměl Faukner vytvořit a udržet. Ale 12. května 1929 se rozvedl s první ženou Marií a 22. června téhož roku si vzal Marii Charouskovou. Jak už řečeno, i ona pak měla (od března 1931) koncesi na prodej radiopřijímačů, přičemž její mladší bratr se stal Rudolfovým spolupracovníkem i úspěšným podnikatelem. Nebo aspoň do února 48, po němž si pobyl i v Jáchymově.

Ale k Fauknerovi. Skutečně se činil jako otrok lampy a třeba při přechodu z němého na zvukový film se pasoval i na experta pro ideální akustiku v biografech.

Od začátku dvacátých let produkoval příručky a články. Klidně taky o sugesci či hypnóze. Uměl ale i skvělou učebnici fyziky, později zase knihy o kosmonautice.

Avšak Sýs je patrně a prvořadě uhranut beletristou, i analyzuje známou spolupráci s Čeňkem Charousem. Ta ovšem netrvala dlouho. I čteme dopisy již z konce roku 46, jimiž se uctivě rozkmotřili.

Plyne z nich i to, že psal prvořadě Faukner, zatímco Charous byl více i méně korektorem. Co horšího, bral to dva roky „jako břímě“. Mohl prý (píše) místo toho napsat novou knihu. A stěžuje si, že kvůli té práci opustil školu, kde byl „žákyněmi oblíben“. Avšak „tušil“, že dojde k neshodám, ba „matematicky“ to prý předem vypočítal.

Jak Sýs roztržku analyzuje, tak se zdá, že byl Charous jazykově obratný, ale své romány psal plytce. Jejich pointu navíc poznáme už z první kapitoly a zle situovaného hocha se tu často ujímá jiný, aby jej vedl výš. Klišé tak střídá klišé a děj bývá „jako čajíček“ slabý. Ale kupodivu se nenudíme, to ona obratnost.

A proti tomu? Vynálezce a vážný profesor a obchodník drtící nemilosrdně konkurenci. Na Silvestra 1946 dokonce Charous „bulil“, že mu spoluautor nepomohl s matčiným pohřbem. A jak že to bylo s Charousem samotným?

Tvůrce dvacítky knih žil v letech 1899-1955 a s Fauknerem užili pseudonym R. V. Fauchar, který se vyvrbil ze složeniny jmen R(udolf) FAUkner CHARous. Spolu s chotí Charous debutoval roku 1935 knihou Malečkův kamarád a už sám podepsal Chlapce za volantem (1937, non fiction), Učme se létat! (1937, non fiction) a Honbu za Mauriciem (1937). Roku 1937 došlo i na spolupráci s V. J. Staňkem a napsali dvě populárně-naučné knížky Ze života zvířat v pražské ZOO a Svět našich zvířat (1948), které, pravda, vyšly s odstupem jedenáct let. I zde přitom bude otázkou, nakolik se Charous na knihách „z Troje“ skutečně podílel co autor. Ale opět sám šel na trh s publikacemi Braňme svou vlast! (1938, non fiction), Armáda stráž republiky (1938, non fiction), Žižkovský Klub nerozlučných (1938), Neznámý hrdina (1939, non fiction) a Přijme se mravný hoch (1940). Po válce došlo na slavnou spolupráci s Fauknerem a vznikl Himálajský tunel (1946) a Narovnaná zeměkoule (1946). Následovala Záhadu roku 2345 (1946) a knihy Kdo byl Sattrech? (1947) a Ural – Uran 235 (1947). Celkem pět publikací během dvou let. „Nenapsal ale Faukner něco už za války?“ spekuluje Sýs.

Sám Charous vydal v roce 1947 další dvě knihy Od startu k cíli a Lovecká dobrodružství z celého světa, aby roku 1948 ukončil publikační činnost dílem Spiklenci zlomeného meče. Dodejme jen, že i učitelka Marie Charousová, rozená Gardavská (1893-1967) pokračovala v literární dráze a že jí vyšly knihy Pojďte, děti, mezi nás (1939) a Kouzelné obálky (1943).

Ale opravdu k Fauknerovi. Od roku 1936 žil v Praze, posléze co ředitel dívčí školy v Masné na Starém Městě; ale dávno předtím byl vydavatelem časopisů Laboratoř, Radiolaboratoř KNN (1927-1941) a Svět práce (1930-1931). Už roku 1923 debutoval v beletrii (a pod mírným vlivem verneovky Zatopená Sahara) vědeckofantastickou detektivkou, která má v titulu jméno jakéhosi fiktivního „Jánošíka let třicátých“ Gilla Foxe. Bohatým Gill bere, ba je ničí, chudým dává. To autor ještě nevěděl, že Gillem píše jakýsi první díl či prvou verzi oné Záhady roku 2345. A právě na jejích stránkách je zachycen i „výtečný hvězdář“ jménem Charous.

Třetí beletrická kniha idealisty Fauknera Himálajský tunel je druhou jeho (oficiální) spoluprací s Charousem a jde tu o tunel železniční a ražený jako vize ruského důstojníka; ale stavbu zdržují nacisté a teroristické „Bratrstvo kobry“, jež ctí zájmy Britů v Indii. Plán vrtu je zcizen a dochází k pumovým atentátům, ale vše dobře dopadne. Pod vlivem verneovky Zmatek nad zmatek vznikla pak Narovnaná zeměkoule, další skvělý román. Osa Země se tu má (v zájmu klimatu) poněkud vychýlit atomovými výbuchy, což maří „Liga proti narovnání zeměkoule“; ale atak na osu přesto realizován. A ouha, Zem se nezadržitelně blíží Venuši. Do srážky zbývají dva roky. A právě díky tomu stimulu se lidstvo semkne a stvoří komunistickou společnost. Vyspělí Venušané navíc strčí Zem na původní dráhu.

V románu Ural Uran 235 sestrojí Rus a Čech atomový motor a obdobnou turbínu. Opět čelí útokům špiónů a „řeší záhadu tajemného architekta“, jak to už ve Slovníku české literární fantastiky a science fiction charakterizoval Ivan Adamovič. Architekt má snad nadpřirozené schopnosti, ale nebyl by to Faukner, aby je nevysvětlil vědecky. V další sci-fi Kdo byl Sattrech? jde o pašování plánů atomové pumy. A již sám psal Faukner svůj sedmý román Explorer III (1948), který působivě ilustroval Kamil Lhoták. Jde v něm o stratosférický balón s uranovými vzorky, jež má kosmické záření přimět k výbuchu, aby se potvrdila teorie „vesmírného požáru“ způsobujícího vzplanutí supernov. Vědci opět čelí mocnostem, které by tuze rády objev získaly. Faukner chtěl v oblasti beletrie vydat minimálně i romány Pátá doba ledová a Vanad kontra Wolfram, ale nestalo se. Jen Mladý technik mu zveřejnil prózu Zaspal jsem století (1953), kde se hrdina po zásahu elektřinou vzbudí v technicky vyspělé komunistické utopii.

Už od strany 113 naší knihy se Sýs detailně věnuje Fauknerovým dílům, a to již od raných non fiction. Po Praktickým návodech k senzačním telepatickým pokusům (1920) to byly publikace Sugesce a hypnotismus ve světle pravdy (1920), Cellulární myšlení a problém podvědomí (1922), Sugesce a láska (1923), Radiopraktikum (poprvé 1925), Radiolaboratoř KNN či Moderní fysika (poprvé 1939, naposled 1960), avšak stejně pečlivě básník probírá beletrii. A tak pochopíme, že byl Himálajský tunel inspirován Tajemným doktorem Paula d‘Ivoi, ale záhadou zůstanou další jen plánované tituly Doktor Mortimer měl pravdu, Spektrum lásky či Smlouva s bohem Antropoodem.

Po válce vydal neúnavný Faukner i dvoudílnou Příručku elektrotechnického kroužku (1952) či knihy Elektřina (1953), Fyzikální pokusy (1956), Meziplanetární lety (1957, slovensky), Družice ve vesmíru (1957, slovensky s astronomem RNDr. Vratislavem Šrubařem), Voda a člověk (1962, opět jen slovensky) či Od šípů k raketám (1966, se čtyřmi spoluautory): z 267stránkové knihy tu přitom Faukner napsal 103stránkovou kapitolu Základní zákony.

Aby Sýs aspoň trochu rozkryl, jaký byl jeho idol jako člověk, vytáhne odněkud vzápětí i rejstříky pokut, a pro zjištění, jakými byli Faukner a Charous pedagogy, poslouží kronika školy v Masné, ale i záznamy další.

Faukner řediteloval do června 1950, kdy byl jeho nástupcem jmenován Josef Kabát. Měl dvě dcery, každou z jednoho manželství. O starší Olze díky Fialovi víme jen, že si vzala nějakého Plešmída, ta mladší se zase stala paní Výbornou, učila na ČVUT a roku 1970 vydala s Richardem Rychnovským publikaci Parciální a diferenciální rovnice a jejich některá řešení.

Úplným závěrem rozebere naše kniha Fauknera i jako novináře a sleduje jeho publikační činnost od roku 1931 do konce let šedesátých, kdy vyšel v Amatérském rádiu 7/1969 snímek z momentů, kdy od Svazarmu převzal zlatý odznak „Za obětavou práci“. A je to paradox, ale jedním z nejpopulárnějších jeho děl mezi lidem byla nakonec prostá brožura Radiotelefon, která bez diskuse přispěla příjmu rozhlasu v naší zemi.

Ale není to vše a jeho romány kouzlo i apel obsahují. Spisovatel, který se skoro nezastavil, anžto stále něco nového kutil a vynalézal, snad začne být po vydání této knihy víc zkoumán i literární vědou.

Rudolf Faukner, Vladimír Fiala a Karel Sýs: Rudolf Faukner - český Verne. Periskop. Příbram 2020. 504 str.