FRANTIŠEK UHER

Literární tvorba Jaromíra Šlosara se dávno vymanila z bezprostředního vlivu renomovaného krajana Tomečka, ačkoli jsou jeho stopy zřetelné a přiznávané. Samozřejmě v dobrém smyslu slova. Ostatně Šlosar není jediným takovým autorem, Tomečkův vliv je zřetelným regionálním specifikem. Někdy až nápadně, někdy zůstává jakýmsi krajinným koloritem, který se v jiných regionech tak dominantně neprojevuje.

Jaromír Šlosar, autor vskutku pozoruhodné sbírky Mlčeti stříbro, inklinuje ke konkrétním, poměrně strohým, avšak přesně modelovaným výpovědím. Šetří slovy, jako kdyby každé navíc znamenalo nezřetelnou, ale krajně nepříjemnou překážku. Tak dospěl k tvorbě haiku. Ten básnický tvar se stal módním hitem. Někteří vyznavači dosahují pozoruhodných počinů, aniž by se nechali přísnými pravidly haiku absolutně omezovat. Ve Šlosarově sbírce tvrdí muziku nápaditá čtyřverší, vyšperkovaná pravidelným rýmem.

Půvabnou knížku JEŠTĚ CHODNÍČKOVOU s podtitulovým doprovodem haiku se slezskou dikcí a zvířetník čtyřverší vydalo nakladatelství Jiří Tomáš-nakladatelství Akropolis (2020, 64 str.). Jeho verše neplují hladce po hladině, prodírají se peřejemi a především lesem jako přírodním symbolem. Autor je chodec na pravidelných cestách, bystrý pozorovatel a myslitel, který nespěchá na trh s každou letmou myšlenkou, s každou nahodilou drobnou inspirací. Za všechna uveďme dvě výmluvné ukázky. Na verše Ladný let dravce / tichý a opatrný / trylky hřmí v trní navazují pouze v mírně odlišném úhlu pohledu verše Svoboda noci: / chlapecký štěkot srbce / Psi na řetězech. (Zda nás neoslovuje pocit, že jdeme temnou krajinou a slyšíme je štěkat!)

Šlosarova tvorba není pouze úhledně vyšlapanou stezkou. O mnohém vypovídá, mnohé halí lehkou mlhou, nejednou nutí čtenáře hloubat o pevně zakotvených kořenech. Zároveň vysílá účelné úsečné signály. Když použijeme autorův text vůně opadá / z jasmínu / prchá do malin nebo jinde z hvězd jenom pocit, dostáváme se k podstatě jeho tvůrčí metody. Vedle jasných a zcela zřetelných momentek se nacházejí tůně, jejichž dna se musí čtenář pokusit dobrat.

Snad právě v tom vězí přednost Šlosarova bedlivého pozorování, hledání a nacházení tu útulných, tu drobných dramatických jiskření, jejichž základem jsou odrazy skutečností, úryvky postřehů, nad nimiž nelze mávnout rukou, nelze je pominout, nelze jich nevzpomenout.

Jejich pozoruhodnou předností je skutečnost, že dovedou naladit čtenáře na stejnou tóninu a zcela určitě se k nim bude občas vracet.