MILAN BLAHYNKA

Dunaj je pro Slováky totéž, co Vltava pro nás. Pro českou poezii se vinou habsburské Vídně krášlené paláci nad ním, nádherou placenou naším poddaným lidem, stala Vídeň symbolem útlaku, nyní často zpochybňovaného horlivými lokajíčky v cizích službách, a tak až nyní nadešel čas, abychom nejen krásné slovenské zpívající zemi pod Tatrami, ale i dunícímu Dunaji naslouchali. Kdo máš koho na Slovensku anebo se tam dostaneš, ještě než pomine covidová pohroma, opatři si Antologiu slovenskej poezie o Dunaji DuNÍ DUNAJ… (Spolok slovenských spisovateľov, Bratislava 2020, 130 s.), jistě užasneš. Sestavili ji Miroslav Bielik a Katarína Koláriková a rozdělili ji do tří oddílů: Slovenskí básníci – klasici, Súčasní slovenskí básníci, Zahraniční básníci o Dunaji v prekladoch do slovenčiny. Už ukázka z Novomeského Romboidu okouzlí: „Klin výšin šípy bystriny, / džezuje žvatlavý džavot riav, / krok gondol klokoce tokom potokov / pod plotom topoľov / a balád balvany valia vlny valného Dunaja: / hujana, / do mora, / do mora, / hujaja.“

Antologie je šťastně nazvána citátem z verše Duní Dunaj a luna za lunou sa valí ze slavné básně Mor ho! (bývala i u nás povinnou či doporučenou, leč žel zanedbávanou četbou na středních školách), v níž Samo Chalupka takto definoval své Slovensko: „Krásna zem – jej končiny valný Dunaj vlaží, / a Tatra skalnou hradbou okolo nej sa väží…“

Chalupkův uhrančivý verš parafrázoval Ľubomír Feldek v básni Bratislavská káva: „Duní Dunaj vlna za vlnou se valí / po kaviarenských oknách jako na plátnech kín. / Duní Dunaj a vlna za vlnou sa valí. / Ten film sme milovali, / už keď sme boli malí. / V nijakom kine na svete sa nehrá krajší film. // Při krásnom modrom Dunaji / sa Bratislava budí / a Dunaj beží ako film, / čo ľudí neunudí.“

V oddíle Súčasní slovenskí básníci o Dunaji čteme i verše dvou básníků českých, Řece Dunaj v Bratislavě zdomácnělého Karla Klatta, a báseň Ako sa (ne)utopiť v Dunaji, kterou napsala Lydie Romanská ve slovenštině, v níž vydala už i celou sbírku.

Věčná škoda, že se do třetí části, do oddílu překladů zahraničních básníků píšících o Dunaji nedostaly žádné verše českých autorů, například Nezvalova Rosina Lodolla se slokou „U Dunaje ve Vídni / vyhrává Lodolla každý boxerský mač / Do Prahy vrátí se vždycky za tři dni / Ach každý telefon zbožňuje její řeč.“ Ľubomír Feldek ji kupodivu nevzal do svého výboru z Nezvalovy poezie Papagáj na motocyklu (1990) a asi ještě není přeložena tak jako „dunajské“ verše Kainarovy. V činorodé vzájemnosti, která se úspěšně rozvíjí, je pořád co dohánět.