JIŘÍ JÍROVEC

Odešel člověk, který nenáviděl komunisty. Tak se píše v nekrolozích. Jeho parťák, Petr Skoumal, to o sobě též říkal, například v úvodu k písni Starý pán poslouchá jazz. Oba pánové „patřili“ mé generaci. Znali jsme jejich dílo a jejich jazykové hříčky se staly součástí našeho slovníku. Jen tu nenávist skryli i před námi.

Moje generace zažila Wericha a Horníčka v divadle ABC, rockovou skupinu Sputnici, hrající pod ochranou ROH Přírodovědecké fakulty, stála ve frontách na lístky do Semaforu i do Činoherního klubu, líbil se jí Vyskočilův Malý Alenáš, Olympic i Spirituál kvintet, Divadlo na Zábradlí a česká filmová vlna. Vodňanský se Skoumalem nám patřili.

Když se Vodňanský se Skoumalem objevili v Činoherním klubu, nepůsobili nenávistně vůči nikomu a ničemu. Dělali totéž jako kdysi Voskovec s Werichem, totiž čistou srandu. Odborněji řečeno provozovali bezpředmětný humor. Slovo sranda se teprve prosazovalo a V+W byli za sprosťáky, protože odmítali synonyma jako švanda a hlína.

Komunisté po válce zdědili společnost, která věřila, že se podaří vytvořit spravedlivější svět. Měli i odpůrce, povzbuzované geopolitickými zájmy Západu. Tehdy ještě nešlo o lidská práva ani o demokracii. Ty se dostaly do arzenálu politických zbraní daleko později. Byla Studená válka, v níž šlo o narušení sféry vlivu SSSR.

Byla to divná doba; komunisti byli všude i mezi spisovateli. Třeba Ludvík Vaculík, Jan Procházka, Ivan Klíma, Pavel Kohout nebo Zdeněk Svěrák s Miloněm Čepelkou. A přesto po nich něco zůstalo.

Každá moc prochází třemi fázemi. Upevňuje se, pokračuje setrvačností a postupně uvadá. Tato stadia existovala i v naší historii a odrazila se v kultuře té které fáze.

Představení „S úsměvem idiota“ přišlo na konci šedesátých let, tedy v období, kdy komunistická strana přestala společnost zajímat.

Srpen 1968 byl varováním, že ohrožení vlády jedné strany nemůže SSSR tolerovat. Vystřídání Dubčeka Husákem bylo začátkem „normalizace“. Nešlo o návrat do první poloviny padesátých let. KSČ se zbavila významného počtu svých členů, ale ti nově přijatí postrádali revolučnost svých předchůdců z doby těsně po roce 1948. Do hry rychle vstoupil čirý formalismus, doprovázený blbostí, o níž Werich říkal, že je nevyplelitelná, ale přesto se s ní musí neustále bojovat. Nahoru chodila hlášení, že „dole ve straně i mezi lidem“ je vše v pořádku. Některý horlivec přes kulturu si tu a tam zasedl na větu či slovo.

Česká společnost má zvláštní schopnost hledat skryté významy. Ve hře Husaři nejsou k nalezení obyvatelé italského statku: „Zavolej je,“ přikazuje šarže Horníček Werichovi. „No nejsou tady,“ namítá Werich a Horníček na to: „A kde jsou?“ Werich: „Třeba jsou na poli, jednotěj nebo silážujou.“ A následoval smích a aplaus publika. Tisíckrát nevnímané výrazy působily po přesazení do napoleonské války směšně.

Totéž platí i pro písně i Maršálové, Mičurinova ulice nebo Jak ti dupou králíci. Mnohokrát přeposlouchané se na jevišti posunulo do laskavé, vtipné, ale nikoli nenávistné roviny.

Smáli jsme se, když Skoumal přednesl báseň: „Sedí pán při malém pivu, ve tváři má zděšení, není ani příliš divu, padá na něj lešení.“ Tenkrát v Praze nějaké lešení spadlo a cenzor nebo lešenáři by mohli smích považovat za urážku.

Smáli jsme se hříčkám „Nedonošený si hraje s donošeným“ nebo „Po ulici jede Opel, dědeček mi do něj kopl.“

Potřebujeme pravdivou historii, říkají „badatelé“, jimž po sametu otrnulo. A tak se přepisuje, jak nejrychleji to jde. Naše minulost se ocitla mimo zákon a tím mimo kontext dějin minulého století.

Úpěli jsme, volali po Listopadu mnozí a házeli vymodlené řády a vyznamenání do Vltavy.

V Cimrmanově hře „Dobytí severního pólu“ cituje Čechoameričan, poručík biologie Beran, profesora McDonalda: „Až rozmrzneme, a budeme zase teplí, jako jsme vždy byli, my uvidíme úplně jiný svět, tvá vlast již nebude úpět pod Rakouskem a ty se vrátíš domů.“ Lékárník Vojtěch Šofr opraví posun v čase, jde teprve o rok 1909: „Pravda, ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet.“

Měli jsme umělce, kteří tak či onak úpěli, ale dalo se to vydržet a proto zbyla díla Voskovce a Wericha, Haška, Čapka, Seiferta, Hrabala, Suchého se Šlitrem, Vodňanského se Skoumalem a konec konců i Dědečka s Burianem.

Teď, když se naše historie blíží absolutní pravdivosti, stojíme před velkou záhadou: Jak může umělec, jehož úpění je spojeno s hlubokou a zároveň pečlivě ukrývanou nenávisti k vládci, stvořit cokoli kloudného?

Ptát se můžeme i opačně: Třicet let života „ve svobodě“ je dlouhá doba. Kde jsou skvostná díla našich neúpějících tvůrců?