MILAN BLAHYNKA

Dojde-li kdy k reedici Literárního slovníku severní Moravy a Slezska (2001), jistě do ní přibude heslo Ivo Barteček (1953). Neobyčejně výkonný a všestranný autor původem z Bohumína, vzděláním v Olomouci a v Berlíně historik a germanista, povoláním postupně vědecký pracovník v Orientálním ústavu ČSAV, Historickém ústavu ČAV a profesor na univerzitách v Olomouci a ve Zlíně, náš přední znalec iberoamerických dějin a kultury, vyniká v řadě dalších oborů. O šíři jeho pracovního nasazení vypovídají už názvy knih, které napsal nebo na nichž se podílel: Ostrava v dobových pohledech (1998), Československý antifašistický exil německého jazyka v Mexiku (studie a dokumenty (1999), monografie Milan Borovička, Žena (2001), Cestovatelé z českých zemí v Latinské Americe (2001), Dějiny Iberského poloostrova (2002, s J. Polišenským), Nejstarší kartografický obraz Moravy (2004), Dobytí a osvobození Latinské Ameriky (2008, s Jiřím Kuncem), České umění v exilu / Tschechische Kunst im Exil (2010, s Jiřím Hastíkem), Češi a Slováci v Chile ve 20. století (2012 s Jiřím Jiránkem), Kniha výtvarných autogramů evropské moderny. The book of artistic autographs of European Modernists (2015, s Alenou Kavčákovou), Po českých stopách na Daruvarsku (2017, s kolektivem), Vojtěch Preissig 1873-1944, Životem pro vlast (2018).

O hlubokém zájmu a zasvěcení do dějin výtvarného umění svědčí i jeho nejnovější tříarchová monografie formátu A4 ČEskOSLOVENSKÁ MONA LISA / JAN ZRZAVÝ / PORTRÉT PANÍ PAVLY OSUSKÉ, 1926 (AAA–Antikvity Art Aukce, Praha, Brno, Ostrava 2019), vydaná ke stejnojmenné výstavě v pražském Obecním domě 2019, připravené k 500. výročí smrti Leonarda da Vinci.

O příležitostnosti výstavy a publikace se nezmiňuji z nějaké bibliografické akurátnosti, ale protože Bartečkova studie je vyznáním obdivu, úcty a lásky jak k Leonardovi, tak k Janu Zrzavému, v jehož Portrétu paní Pavly Osuské Barteček shledal a prokázal inspiraci nejen Monou Lisou (o tom se už mluvilo), ale také Dámou s hranostajem, a navíc objevně dovodil (srovnávaje hotový portrét s jeho kresbou, která předcházela), jaký význam pro konečnou fascinující podobu portrétu měla paralelní práce na něm a na ilustrování Kytice K. J. Erbena.

Něco jiného je nazvat Portrét paní Pavly Osuské, reprodukovaný na obálce dubnového čísla měsíčníku Salon 1931 a pak zapomenutý, naší Monou Lisou, a něco jiného přirovnání zdůvodnit a obraz analyzovat, vyložit ho jako „projev literárního a výtvarného prolnutí minulého a současného času, střední Evropy a Francie (Paříže), jako autorskou šifru, s níž byl Jan Zrzavý (…) uspokojen, a k tomu jako poctu Leonardu da Vinci.“ Portrét „současně demonstruje autorovo ukotvení v češství“.

Na aukci v hotelu Mariotte roku 2009 byl Zrzavého obraz prezentován jako Portrét dámy ve fialových šatech, a teprve až se úspěšný dražitel postaral o odbornou expertízu, vyšlo najevo, že je to dlouho nezvěstný Portrét paní Pavly Osuské, dílo, jež tak uniklo Národní galerii, kam náleží svým významem.

Bartečkova brilantní monografie je bezděky i výzva, aby obraz byl trvale zpřístupněn veřejnosti a stal se významným magnetem k návštěvě Prahy.