VÁCLAV FRANC

„To jsou k nám hosti, pane Skalník,“ řekl doktor Čermák, když uviděl prošedivělého šedesátníka v roušce stát u dveří ordinace.

„Dobrý den,“ nervózně odvětil Josef Skalník. V ordinaci si připadal nesvůj, čekal, že jej lékař bude plísnit, že již dlouho nezašel na preventivní prohlídku, ale nakonec žádné problémy neměl, tak proč by chodil.

„Vás už jsem neviděl pěknou řádku let,“ povzdychl si doktor Čermák a posunul brýle na dálku na nose, aby lépe viděl na blízko do chorobopisu pana Skalníka, jejž mu promptně vyndala z kartotéky sestřička Helena.

„No jo, už to bude teď v květnu sedm let,“ zasmál se doktor svým slovům, jako by to byl nějaký povedený žert.

Mezitím se Josef Skalník usadil na židli, ale nesedělo se mu dobře, spíše se ošíval, jako kdyby seděl na jehlách.

„Tak copak vás k nám přivádí, pane Skalník. Srdíčko? Nebo máte problémy s močením?“ kladl spíše řečnické otázky doktor Čermák. S podobnými případy měl svoje zkušenosti. „Kouříte? Abych vám měl, co zakázat!“ žoviálně pokračoval doktor.

„Víte, pane doktore…,“ nevěděl pacient, jak by nakousl kyselé jablko problému.

„A tu roušku si můžete sundat,“ dobrácky pronesl doktor, aby snad pacienta ujistil, že na něj není rozzlobený pro tu dlouhou absenci v ordinaci. Navíc rouška nezářila bělobou, měla spíše tělovou barvu, asi ji pacient již dlouho neměnil, napadlo lékaře. „Teď už ten vir pominul, takže roušky už od Nového roku nejsou povinné a s jarem je hned veseleji, doufejme, že se ta potvora nevrátí,“ v dobré náladě vtipkoval doktor Čermák.

„V tom je právě ta potíž, pane doktore,“ osmělil se pacient.

„V čem? V té roušce?“ nechápal lékař. Sestra Helena si poposedla a zvedla oči od dokumentace.

„Víte, pane doktore, já nevím, jak se to vlastně stalo, ale… prostě ty roušky jsme nosili několik let, já se přiznám, nejsem žádný hrdina, bál jsem se, abych nenakazil vnoučata, tak jsem tu roušku vlastně nesundával ani na noc a ona…“

„Co ona?“ hořel nedočkavostí doktor.

„Ona mi přirostla a nejde sundat!“ vyklopil tajemství pan Skalník.

„Pane Skalník, vy jste veselá kopa, co mi to tady chcete namluvit,“ povstal doktor ze svého pohodlného křesílka.

„Opravdu, pane doktore, nelžu, prostě nejde sundat,“ hájil se pacient.

„Ale jděte, možná vám jen trochu zarostla, ale…“ doktor se přímo vrhl na pacienta. „Tohle bolí?“ snažil se tahat za roušku.

„Nebolí, pane doktore, jen to tak šimrá, nebo lechtá,“ začal se ošívat pacient.

„Vám ta rouška asi tady za uchem zarostla do masa, ale to bude jednoduchá pomoc, uděláme šmik šmik a rouška bude dole,“ optimisticky zvolal doktor Čermák.

„Já nevím, pane doktore, ona mi to už chtěla odstřihnout manželka, vůbec jí to nešlo.“

„Ale nebojte, vy hrdino jeden, sestro podejte mi nůžky,“ natáhl pravici v očekávání nástroje doktor.

„Pak to vydezinfikujeme a uvidíte, že se vám…“ nestačil doříct lékař.

„Áááááu!“ vyskočil ze židle a zařval pacient.

„Co děláte, tohle přece nemůže bolet,“ rozčílil se doktor,

„Bolí jako deset čertů, pane doktore!“ křičel nebožák.

„No jo, ona vám ta rouška krvácí, já stříhnul do živého. Koukám, že v těch tkanicích jsou vidět červené stružky arterií, ona je ta rouška zásobována krví jako živý orgán. A zřejmě se do roušky vrůstají nervová zakončení,“ mudroval lékař. „Pane Skalník, posaďte se, já udělám takový pokus.“

Pacient se posadil. U ucha si přidržoval tampón zbarvující se do ruda., který bleskově podala sestra Helena.

„Tohle bolí,“ píchl jen lehce ošetřující špičkou nůžek pacienta do roušky. Ale otázka to byla spíše řečnická, neboť z reakce bylo vidět, že nervová vlákna jsou prorostlá i v přední části roušky.

„Bolí,“ pane doktore, potvrdil lékařovu domněnku pan Skalník.

„Chlape jeden, to jste vlastně první případ, který vidím, že rouška vrostla do organismu jako nějaký cizopasník nebo obranná součást organismu,“ nevycházel z údivu doktor Čermák. „A jak se s tím najíte?“

„To není problém, já jsem se naučil roušku pomalu stáhnout na bradu, vůbec to nebolí, jen se trochu našponuje,“ svoje slova názorně demonstroval. „A pak, když jsem po jídle, ji zase trochu napnu a ona se vrátí před pusu a nos a zase mě normálně chrání.“

„No jo, člověče, vy jste vlastně přírodní úkaz, vy byste s tímhle mohl do televize,“ zadumaně pronesl doktor Čermák. „Takže vy jste vlastně zdravý jako rybička, jen vám něco trochu přebývá, ale každý má něco, někomu odstávají uši, někdo má třeba velký nos, ale kdyby vám to vadilo, můžu vás poslat na oddělení plastické chirurgie,“ okamžitě našel doktor Čermák řešení. Jak elegantně se problematického pacienta zbaví.

„To snad ani nebude potřeba, pane doktore. Víte, jak ten virus postupoval, mně zemřelo postupně několik spolužáků, já zůstal vlastně z naší třídy jediný naživu. Všichni už jsou tam nahoře a já se strašně bál, že taky umřu. Opravdu jsem roušku nosil poctivě a vnučka mi říkala, že jsem asi potvrdil tu Darwinovu evoluční teorii. Víte, ona studovala biologii a má červený diplom,“ vysvětloval pan Skalník. Mezitím překontroloval tampón. Krvácení se naštěstí podařilo zastavit.

„Vy myslíte, že ta rouška je něco jako mimikry, že se prostě organismus přizpůsobil, aby přežil?“ povstal z křesla doktor Čermák.

„Já tomu nerozumím, ale vnučka říkala, že příroda si dělá takový výběr, přežijí vyšší formy a ty primitivní, nepřizpůsobivé zanikají, jestli jsem to nějak nepopletl?“ zamyslel se pacient.

„Víte, pane Skalník, z vás by měl Darwin radost!“ ukončil vyšetření doktor Čermák a pak pragmaticky dodal: „Je to všechno hezký, ale jak já to jenom vyúčtuju pojišťovně?“