Doněck, 28. 11. 2019. Sedím v sále Fondu Ruský svět v Doněcké republikové univerzální vědecké knihovně N. K. Krupské na setkání klubu milovníků poezie Lotos, kde probíhá prezentace nové knihy doněcké spisovatelky LIANY MUSATOVÉ Nejpravdivější kniha. Kronika ATO. Byla věnována pátému výročí začátku občanské války na Donbase. Autorka knihu sestavila z komentářů, svodek, vzpomínek dospělých a dětí a ze zápisků z deníku. Ke knize napsala i předmluvu. K 7. výročí Ruského jara přetiskujeme se svolením autorky z její knihy úryvek, vztahující se k počátku Ruského jara v Doněcku.
Jaro 2014. Bez ohledu na to, jak se zima naparovala, vál studený vítr a ležel sníh, bez ohledu na to, že zuřila vánice, březen pomalu nabíral na síle. Každý den to bylo patrnější a příchod jara znatelnější. Teplo sebevědomě přicházelo, i když všechno kolem zatím bylo kvůli mrazivé zimě stále studené. Suchá a hubená zahrada byla po zimním spánku, jako by se protahovala a rovnala otupělé větve, nalité šťávou, vytlačující bobtnající pupeny.
Ve vzduchu byl příchod něčeho nového a čerstvého a vzrušovalo to duši. Lydia Jakovlevna obdivovala arkádu bílých mraků. Zdálo se, že právě skrze ni slavnostně přichází jaro. Vysoká modrá obloha přinášela městu průzračný čistý vzduch, naplněný neopakovatelnou vůní jara a ještě čímsi neuchopitelným, co označovalo příchod tepla a velké síly probuzení.
Té noci nemohla Lydia Jakovlevna spát. Vzpomínala na sovětský život, důvěru v budoucnost, zabezpečení. Porovnávala to všechno se současným „zítra“. Vzpomínala na šílená 90. léta: hrůza, zmatek, nepřipravenost na převratné změny v životě. V panice se pokusili zajistit alespoň nějaké jídlo, a potom vůbec začal výsměch lidem. Že se odehrává absurdní divadlo, zjistila, když uslyšela nadávky v Nejvyšší radě: „Jak bylo možné tak zostudit sebe a zemi před celým světem? Copak nechápou, že vystavují posměchu nejen sebe, ale celý národ?“ Jelikož byla vychována v nejlepších tradicích sovětské školy a vnímala šlechetnost a čistotu babiččiny výchovy, nemohla takové ponížení pochopit a přijmout. Od dětství byla hrdá na svou zemi, první zemi socialismu na celém světě, hrdá na lidi, obývající Sovětský svaz – laskavé, čestné, milosrdné. Nyní pochopila, že si příliš idealizovala své krajany, ale hlavní věcí v tom všem byla víra.
Včera uviděla na autobusové zastávce leták – pozvánku všem, kterým to nebylo lhostejné, přijít na náměstí Lenina. Patřila k této kategorii, a proto se rozhodla jít. Na náměstí bylo mnoho mládeže, ale byla zde také starší generace. Lydia Jakovlevna nečekala, že uvidí tak velké množství těch, kterým to nebylo lhostejné, a byla příjemně překvapena, když zjistila, že je tolik lidí s podobným smýšlením. Neznala vystupující, ale jejich projevy se jí líbily. Byla ráda, že se lid probudil, a co je nejdůležitější, že se naplní to, o čem přemýšlela a v co doufala – lidé protestují. I když pochybovala, že se ukradený majetek vrátí lidem, byla si stále jistá, že nebude hůř, než bylo. Mluvili o potřebě zvolit si budoucnost pro sebe, pro své děti a vnoučata, že už stačilo ohýbat záda před oligarchy a podřizovat se jejich drakonickým zákonům, že region má dostatek zdrojů, aby lid mohl žít v prosperující bohaté zemi a nemusel žebrat na Západě, že Donbas může existovat samostatně. Náměstí bouřilo, hlučelo, kypělo. Všichni byli odhodláni postavit se za svá občanská práva, hájit nezávislost a zájmy národa. Uvědomila si, že náměstí Kyjevu řeklo: „Nepřinutíte nás opustit ruský jazyk a pravoslavnou víru!“ a plně podpořila všechny vystupující. Lydia Jakovlevna si byla jistá jednou věcí: Rusko je neopustí, nenechá je o samotě v problémech.
Obloha byla modrá a naplňovala se čistotou zvonění městských zvonů, což připomínalo obyvatelům města blízké Vzkříšení, čas, kdy člověk myslí na svou duši, na své místo na Zemi. Donbas kypěl antimajdanskými náladami. V zemi se rozhořely dva ohně: v Kyjevě vařili svou „kaši", na Donbasu jejich. A obě „kaše" nebyly pro protistrany poživatelné. Když lid viděl, že skákající na Majdanu zvítězili nad svým OMONem a Berkutem, bylo jasné, že nastal čas na rozhodné kroky.
Naše „kaše“ byla vařena a šířena chodbami a kancelářemi oblastní administrace. Bylo pozdě večer, ale Lydia Jakovlevna jela do centra, kde se dělaly dějiny. Chtěla na vlastní oči vidět, na co tak dlouho čekala. A ukázalo se, že nebyla jediná. Na náměstí před budovou bylo plno lidí. A co je hlavní, bylo tu mnoho mládeže, o které si svého času nedělala iluze. Aktivisté se zmocnili budovy a usadili se uvnitř, zatímco venku obyvatelé města stáli jako lidský štít. Rozebírala se dlažba na chodníku. Z dlaždic byly stavěny barikády pro případ útoku. Zbraně nebyly, bránit se mohli jen pomocí těchto dlaždic a „Molotovovým koktejlem“. Jeho přítomnost oznamovala vůně benzínu, nesená větrem kolem.
Do práce se zapojila i Lydia Jakovlevna. Tolik se zachtělo vlastními rukama tvořit historii a položit svůj kamínek do základů její budovy. Brala dlaždice od chlapce, který je vypáčil páčidlem a obratně, jako semínka ze slunečnicového klobouku, je vytahoval z celku. Nosilo se nedaleko. První zeď barikád byla postavena právě tady, pár kroků od vchodu do budovy oblastní administrace. A i když lidsky to bylo děsivé, protože bylo jasné, že jde o boj na život a na smrt, nálada byla výborná. Nikdo o tom nemluvil, ale každý pochopil a radoval se, že dlouho dřímající energie se probudila, vlila sílu ducha do srdcí, moudrost do mysli, energii do svalů, důvěru v duši, důvěru v správné konání a neporazitelnost. Pracovali rychle a obratně. Barikády rostly před očima. Za prvním kordonem začali stavět druhý. Hlavní je, že ta oběť, o které nebyla dříve Lydia Jakovlevna tak přesvědčena, byla napsána na tvářích, zářila v jejích očích, a proto vyzařovala z duší.
Všechno to bylo vážné. Očekávali útok. Čas od času přicházely zprávy, znepokojující, ale vzrušující a probouzející ochotu vydržet až do konce. Nejstarší se usadili na schodech u vchodu do budovy, aby se dostali do cesty a nepustili nepřítele dovnitř, kde jsou mladí, kteří vědí, co a jak, a také jsou připraveni zemřít pro myšlenku. Jak mohli staří lidé pomoci? Možná jen na pár minut zadržet vzteklou smečku? Ale i pro to byli připraveni obětovat své životy. Přinesli jim židle. Z nedalekých domů a možná i ze vzdálenějších přinesli koberce, vlněné deky, bundy. Když bedra řekla své vážné slovo a Lydia Jakovlevna už nemohla nosit dlaždice, přidala se k sedícím na schodech. Byla připravena zemřít, byla připravena udělat něco užitečného pro své rodné město, pro svou rodnou zemi. Pokud chtějí lidé udělat život lepší, setřást poblouznění z krajanů, vymazat halucinogenní syndrom a otrocké plazení, je jen „pro!“. Po celý život byla učitelkou ruského jazyka a vždy se snažila v žácích rozvíjet tyto vlastnosti, právě tyto rysy charakteru.
Nad náměstím došlo k neobyčejnému rozmachu duchovních sil. A když přišla zpráva, že k městu prorazilo několik obrněných transportérů, náměstí se nezatřáslo, ale naopak se semklo, myšlenkově stojíc bok po boku a nastavilo nepříteli své jediné nedělitelné tělo. Živý štít se naježil. „JÁ“ zmizelo. Obrovskými ohnivými písmeny ducha bylo v prostoru napsáno „MY“, „MY TĚ OCHRÁNÍME, DONBASE!“ „NEDÁME TĚ NA POSPAS MAJDANCŮM! “ „NEPOKOŘÍME SE KYJEVSKÉ JUNTĚ!“ Každou chvíli mezi lidmi někdo vyslovil slavné a ikonické verše Pavla Bespoščadného: „Donbas nikdo nesrazil na kolena a nikdo nesrazí!“ Když bylo oznámeno, že obrněné transportéry byly zastaveny a do města neprojedou, napětí ustoupilo, ale udělalo svou práci – ještě více semklo náměstí.
Čas přešel přes půlnoc. Nikdo nespal. Řečník oznámil, že oddíl Alfa SBU, vyslaný z Kyjeva, aby zaútočil na administraci, odmítl použít zbraně proti civilistům. Náměstí pozdravilo zprávu hlasitým „Hurá!“, „Skvělí chlapci“, „Jen tak dál, lidé!“ Někdo již na zeď napsal všeobecný názor: „Alfa, díky! Mají čest.“
Lydia Jakovlevna ani minutu nelitovala, že sem přišla, i když ji bolel žaludek. Když odcházela z domova, nemyslela si, že se zdrží, nevzala si jídlo. Chtěla jen vidět, co se děje, a viděla, ale nemohla zůstat stranou, ležet doma, spát v teplé posteli. A jako by četly myšlenky na horký čaj se sendvičem, objevily se dívky s termoskami a ještě teplými pirožky. Bylo příjemné vědět, že ani tam za barikádami město nespalo. Bylo s těmi, kdo se postavili jako štít u oblastní administrace. Někdo peče koláče z vlastní iniciativy v domácích kuchyních, někdo tiskne letáky na svých počítačích, píše básně. Nad náměstím občas zazněly hlasy nových básníků. A i když některé z nich byly technicky nedokonalé, tak pocity, vyjádřené slovy, vyvolaly v duších i srdcích odezvu, porozumění a podporu, projevujíc se chválou a potleskem. Náměstí kypělo. Každý chtěl svou přítomností upozornit úřady na problémy na Donbasu, na drancování zdrojů, ničení průmyslové základny, ochuzování lidí, a požadoval federalizaci.
Přeložil JAROMÍR VANĚK
Spisovatelka, básnířka a novinářka Liana Musatova se narodila v lednu 1940 ve Stalinu (nyní Doněck). Je členkou Svazu spisovatelů DLR a Svazu spisovatelů Ruska. Ve svých knihách se věnuje hlavně hrdinům Velké vlastenecké války, od roku 2014 také občanské válce na Donbasu. Knihy: Na Prišibských výšinách je světle červená rosa, Smích sfingy. Tanec obsidiánového motýla, Dulag-162, Já, Naděžda Popova, z Donbasu, Posmrtně rehabilitován, Standard času, Tala, Elysium stínů, Na oltáři života, Plachty snů, Tvůj kříž, Valentýna aj.