MILAN BLAHYNKA

Velké množství voleb u nás a v mnoha dalších zemích, voleb prezidentských, parlamentních, regionálních, místních, ale i osobních a intimních končí víceméně v patu: 51:49 nebo dokonce jen 50,2:49,8, výjimečně i 50:50. „Těsně poražená“ strana (nejen politická) se jen těžce smiřuje s „prohrou“, a pokud investovala do voleb (volby) neobyčejně mnoho prostředků (nebo energie a nadějí), hledá cestu, jak se s výsledkem nesmířit, jak ho zpochybnit, a buď se rozhodne pro roli zavilé opozice, která „vítězi“ bude její „vítězství“ trvale zošklivovat a torpédovat, anebo zvolí cestu vynuceného opakování voleb (případně volí opakování osobní volby), aniž si uvědomuje, že případné její „vítězství“ – pravděpodobně zase těsné – bude pro opačnou stranu stejně nepřijatelné nebo ještě nepřijatelnější. Těsně „vítězná“ strana naopak hledí a hledá způsob, jak ve svůj prospěch svůj „úspěch“ upevnit – a tím vlastně rovněž zpochybnit výsledek voleb. To se daří přirozeně v případě, kdy volby jsou nejrůznějším způsobem komplikované a je snadné svést jen těsnou výhru nebo prohru na složitá pravidla voleb.

Ještě než se zamyslíme nad způsoby, jak těsnému vítězství zajistit vyšší váhu a pojistit jeho trvanlivost, nelze se nezastavit u faktu, že těsná vítězství nejsou vždy reálným výsledkem téměř úplné dlouhodobé parity vítězů a poražených. „Vítězství“ i „prohru“ může až v poslední chvíli způsobit dobře načasované nenadálé krátkodobé poškození jasného favorita například obviněním z povahové nebo skutkové hanebnosti, až těsně před volbou nebo volbami jako na zavolanou objevené, případně dokonce i smyšlené, ale do hlasování prakticky dost průkazně nevyvratitelné. Tak byl světově proslulý autor připraven o velmi pravděpodobnou Nobelovu cenu zlovolným nařčením z udavačství nebo strana nakročená k vítězství osočením jejího obratného lídra z jiného odporného mravního poklesku. Naopak díky výkonné moci, která jde budoucímu vítězi na ruku, může mu být aspoň těsné vítězství zajištěno opět účelovým postihem, např. uvalením vazby na poslance, který by určitě hlasoval proti mediálně protežovanému favoritovi, nebo jiným prostým způsobem, jak znemožnit neposlušným poslancům, aby hlasovali proti vytipovanému vítězi (nedoručí se jim zpráva o hodině hlasování vůbec nebo včas, zdrží je na cestě nepříjemná překážka, „náhodná“ nehoda apod.).

Víceméně těsné vítězství však někdy vůbec nevypovídá o skutečně téměř paritním rozložení sil a šancí na vítězství v rozdělené společnosti nebo i komunitě, případně i v menším kolektivu.

Jestliže kandidát na prezidenta, premiéra, předsedu poměrně těsně přece jen zvítězí, ačkoli byl po dlouhou dobu vystaven diskvalifikační mediální kampani (anebo v obcích a podnicích klepům šířeným od úst k ústům), kampani zaměřené na nerozhodnuté voliče, z nejrozmanitějších důvodů neschopné samostatného rozhodování nebo nenavyklé na ně, a tedy snadno manipulovatelné, nemají poražení protivníci vůbec právo bagatelizovat svou prohru a snižovat vítězství svého protikandidáta prohlašováním za těsné – a z toho vyvozovat tvrzení, že jim uniklo vítězství jen například vinou chybiček ve vlastní předvolební strategii a taktice, a svádět výsledek na matoucí účinek nesplnitelných slibů nebo zavádějících dezinformací, případně podvodných machinací; a tím vyvolávat dojem, že jsou ve skutečnosti morálními vítězi.

Protože v každé společnosti a v životě i jednotlivce se přirozeně střetají rozdílné zájmy a až příliš často hrozí „těžké vybrání“, řečeno už nadpisem a smyslem prvního sonetu v naší poezii. Ta znělka Josefa Jungmanna je dílko milostné lyriky, podle Vlčkových Dějin české litreratury je pouhým „ohlasem Bürgrových Molly Lieder, jenže bez jejich opravdové náruživosti a vroucí procítěnosti“, udivuje však „neobyčejnou vyspělostí veršovou“. Nuže, Josef Jungmann byl poeta doctus a jeho sonet Těžké vybrání sotva lze s Jaroslavem Vlčkem odbýt jako „nic jiného než ustálený tehdy výraz epikurejského milkování“, a jako veršování pouze „v službách papírové anakreontiky“.

Byť byl Jungmann básník spíš učený než rozený, básník byl a v těžké milostné volbě mezi rusou Lilou (ta „jemně hoří klíbání“; Jungmann psal někdy předložku dohromady se jménem) a černookou Lolí (jež „prudkým hřeje ohněm kkochání“) až neuvěřitelně jasnozřivě vystihl také obtížnou situaci, v jaké se ocitá po více než dvou stoletích příliš nezkušený občan před volbami. Vždyť strany, které se o jeho hlas ucházejí, liší se přes všecky rozdíly v jejich rétorice často tak málo, jak málo se liší jména dvou zdánlivě nepodobných dívek, jména Lila a Lolí. Zatímco se básník ptá, pro kterou se rozhodnout, rozhodnutí padne; sonet končí tercetem: „Slepě, vznáhna ruce, když mne zočí, / Která dříve khorkým prsům skočí, / K prsům horkým slepě přivinu.“ Pozoruhodné je opakující se „slepě“ a opakující se „k horkým“. Aniž to mladý Jungmann mohl jen tušit, svým mírně erotickým a mírně cynickým sonetem o těžké volbě bezděky předpověděl, jak vybrat si mezi mocichtivými stranami je – stejně jako mezi dvěma lásky – (a koneckonců i) vdavekchtivými dívčími bytostmi – nejen zatraceně těžké, ale i pošetilé, protože nic neřeší.

A slepotou při milostné volbě vystihl i slepotu z oslnění velkolepými předvolebními sliby, které rozpalují statečné hrudi harcovníků v nadějích na tučné prebendy, podobně jako rozpalují srdce mladíčků slibné úsměvy, gesta a vnady už i dospívajících dívek.

Patu ve volbách, který je pro vítěze i poražené nepříjemný až často nepřijatelný, pokoušejí se pretendenti moci předem čelit dnes už nesčíslnými volebními systémy, konstruovanými vesměs tak, aby byl výsledek voleb patu maximálně vzdálen, a když už přece jen do něho volby vyústí, aby byl dodatečně anulován, „napraven“ ve prospěch těsného vítěze. Jde zkrátka o to, „zajistit vládní stabilitu“, případně „stabilitu systémů politických stran“.

Abych mohl věrohodně upozornit, kam až zašlo ve veřejném životě a jak se rozvinulo umění předcházet patu a jak ho zastírat, obrátil jsem se v době uzavření knihoven na Internet a vytiskl si heslo Volební systém z Wikipedie. Zatočila se mi hlava: výčet a výklad na téměř sedm a půl normostrany. Také jsem nahlédl na heslo Volební systém(y) do katalogu olomoucké Vědecké knihovny (která má celostátní právo povinného výtisku) a našel jen v něm z let 1990-2019 deset knižních titulů, další dva pod heslem Smíšené volební systémy, a v dalších knihách s názvy Politické systémy a podobná poučení o volebních systémech. A užasl jsem nad tím, co výhod a nevýhod nabízejí volební systémy většinové, systémy poměrného zastoupení a systémy smíšené a jak jsou všechny tři ty systémy dále diferencované. Systémy většinové se dělí na systém relativní většiny (systém prvního v cíli) a systém dvoukolový, který je trojí: systém absolutní většiny, dále systém spojující většinu absolutní s relativní a systém románský, vícekolový. Jako výhoda se uvádí šance „sestavit téměř jednobarevný zastupitelský orgán“ a dosahování „relativní politické stability“ i „konkrétní úzká vazba“ mezi zvoleným a volícím. A nevýhody? „Deformuje volební výsledky“, „zvýhodňuje velké strany“ a „může vyhrát i strana s menším počtem platných hlasů“, „vysoké procento propadlých hlasů“, „psychologický tlak na voliče“, „snadná manipulace s hranicemi volebních obvodů“.

Ještě rozrůzněnější jsou systémy a výhody i nevýhody systémů poměrného zastoupení podle výsledků voleb. Výčtem netřeba unavovat, ale za připomenutí snad stojí „metody volebního dělitele“ výsledků. Některé ty metody vymysleli (a jsou pojmenovány po nich) pánové d‘Honty, Saint Lague, Huntington, jiné se nazývají podle zemí, kde se praktikují (australský model, dánský systém), další svým názvem naznačují, oč v nich jde (systémy semiproporční a paritní, systém single-transferable vote). Kdo chceš porozumět systémům poměrného zastoupení, musíš vědět, co je to Hareova formule nebo formule Hagensbach-Bischoffova. Za slabinu systémů poměrného zastoupení se považují obtíže tvoření koalic a problémy s jejich udržitelností.

Co z toho ví většina voličů, aby nevolila naslepo jako subjekt v sonetu Josefa Jungmanna? A může sebehlubší proniknutí do osudu odevzdaného hlasu ve volbách zajistit voliči sebemenší podíl na kvalitě demokratické vlády?

Na rozdíl od důkladného učení o sofistifikovaném umění unikání politickému patu, zejména volebnímu, neméně těžkému umění žít v patu se nedostává pozornosti, analýzy a návodů, jako by takového umění buď nebylo zapotřebí, anebo neexistovalo. Je to paradox, protože život v patu ani ve volbách není ve skutečnosti nic mimořádného a nic tak hrozného, že by se mu mělo čelit.

Právě naopak. Co umožnilo poraženým zemím ve druhé světové válce, Německu a Japonsku, Německu navíc z velké části pobořenému, aby se během několika málo desetiletí usilovné práce zmohly až tak, že vešly do dějin jako hospodářský zázrak? Co jiného než globální patová situace, z níž studená válka neválka profitovaly i vítězné státy? Státy, které ze strašlivé války vyšly jako vítězi, ocitly se po ní proti své vůli v patové situaci, jak už to bylo dáno rozdělením zájmových sfér ještě před koncem války v Evropě a jejich diametrální rozdílností v ekonomice, ideologii a životním stylu. Vyzbrojeny pro delší trvání války a po ní dále dozbrojovány, také z bohatého technologického pokroku okupovaného Německa (to až do kapitulace vynalézalo pozoruhodné nové zbraně, které už nestačilo ve větším měřítku nebo vůbec nasadit do bojů), propadaly se brzy – zvláště po vybavení na obou stranách jadernými zbraněmi – do trvalého nedobrovolného patu. Po celé půlstoletí se ho nedařilo zvrátit, i když o to obě strany usilovaly a pro možný válečný střet utrácely enormní výdaje na své armády, zatímco Německo a Japonsko mohly se raketově rozvíjet, protože po řadu let nesměly utrácet za zbrojení.

Jak západní státy v čele s USA, tak na východě SSSR s nezanedbatelným podílem zejména ČSR, disponovaly po skončení druhé světové války velmi výkonným zbrojním průmyslem. I při obrovských sumách, vydávaných na obou stranách za prostředky na obranu, vyvážely při exportu zvláště svých starších zastarávajících zbraní zemím ve své zájmové sféře také na jedné straně svou podobu demokracie, na straně opačné svou podobu socialismu. Většinou se jim to dařilo v tzv. třetím světě. Rozdělení zájmových sfér sjednané za světové války pro Evropu se vzájemně respektovalo, a tak byly státy, pokoušející se vymknout z dohodnuté sféry vlivu přiváděny vedoucími mocnostmi zpět do stáda, aniž se opačná strana rozděleného světa zmáhala na víc než na diplomatické a mediální protesty. Bouřící se síly v Maďarsku a Polsku 1956 marně čekaly na vojenský zásah ze Západu nebo aspoň na hrozbu takovým zásahem, ale dočkaly se jen dočasné možnosti emigrovat a symbolické solidarity v podobě poskytnutí patnáctiletého azylu kardinálu Mindszentimu na ambasádě USA v Budapešti. Podobně Západ, o němž si část davů v ČSSR za pražského jara dělala velké naděje, neučinil víc, než že protestoval, pranýřoval tanky v pražských ulicích a na celém území republiky, únos vedoucích představitelů země do Moskvy, nekončící obsazení země a otevřel hranice pro uprchlíky za svobodou. Z nich malou, pro Západ cennou část uvítal, větší uzavřel i na roky do uprchlických táborů, odkud se jim po zpravodajském a propagandistickém vytěžení dostávalo možnosti se svobodně usadit tam, kde bylo pracovní místo.

Stejně jen na protesty se zmáhal Východ, když se Spojené státy americké na svém „dvorku“ vypořádávaly svou faktickou ekonomickou a politickou nadvládou nad politikou formálně zcela svobodných a nezávislých států v Latinské Americe. V ní se dlouho mohly spoléhat na oddanou compradorskou buržoazii a už marxleninská teorie revolučního otvírání cesty hospodářsky málo rozvinutých zemí k socialismu vedla spolu se značně omezenými finančními zdroji a rozvinutým byrokratismem k omezení „vývozu socialismu“ na podporu nevelkých komunistických stran bez síly vážně poškodit zájmy mezinárodního, hlavně amerického kapitálu. Nicméně strach z šíření komunismu, který má kupodivu podnes stejně jako každý strach velké oči, spolu s nezdary sázky na vlády vazalských režimů zvládat revoluční hnutí (od krachu invaze kubánské kontrarevoluce proti už castrovské Kubě 1961) přiměl USA od nepřiznávané podpory až fašisticky militantních odpůrců demokraticky nastolených vlád (Chile 1973) nakonec i k zásahu vlastní armádou (1983 Grenada, 1989 Panama), aniž se musel obávat více než protestů z Východu.

Život celé planety v patu jištěném rovnováhou sil USA a SSSR, byť krátkodobě oslabovanou výkyvy na jednu nebo druhou stranu, zajistil pat před vypuknutím třetí světové války díky tomu, že se na obou stranách k moci dostaly osobnosti vědomé si odpovědnosti a možných následků vzájemného válečného konfliktu, v USA prezidenti Eisenhower a Kennedy, v SSSR premiér Chruščov, první tajemník ÚV KSSS. V padesátých letech a v první třetině následující dekády se jim podařilo proti jejich chuti založit a rozvíjet umění koexistence, umění žít v míru. Toto umění ani trochu nerušilo ekonomickou a politickou soutěž, dokonce k ní motivovalo a mobilizovalo jak hospodářský rozvoj, tak umění diplomacie a přidržování domácích i zahraničních agresivních sil na uzdě. Na Západě vedlo k vzestupu životní úrovně obyvatelstva, v SSSR a nuceně v zemích na něm závislých vedlo – v modelu zděděném z carských časů – k velkému rozvoji vědy, umění a sportu na úkor podstatnějšího zlepšení života většiny obyvatelstva. Obyvatelstvo SSSR, uvyklé strádat už za cara, pak za velké války a vzápětí války občanské, potom – za nucené kolektivizace a byrokratického teroru a zvláště za druhé války světové – až do kritické nouze o potraviny za osmdesátých let snášelo skromný život ve stísněných bytech, nemožnost cestování za železnou oponu a informační izolaci od Západu celkem pokorně. Jinak tomu bylo ve středoevropských zemích, „socializovaných“ (na rozdíl od Jugoslávie) na sovětský způsob, navíc sousedících se Západem a neoddělitelných od něho v takové míře jako v SSSR. Důsledky velmocenského umění žít v patu nesly jeho někdejší vyšší a střední vrstvy a také mládež těžce a tam jsou kořeny rozpolcení společnosti a patové situace v politice po nastolení pluralitního systému.

Přesto v době formování nové podoby vícepolárního světa nabývá umění žít v patu nové a obecné aktuálnosti. Byla-li uměním patu mezi USA a SSSR uchráněna Země před zničením nukleární válkou, těžké umění žít v patu nabízí šanci přežít jak dnešnímu světu mnohonásobně rozdělenému, tak i žít v národních a vícenárodních státech, v regionech a obcích, všude, kde se volí a volby ústí do patu. Všecko – přežít a žít v co nejlepších podmínkách – vždy záleží na tom, zda příslušné společenství vygeneruje osobnosti, díky jejichž odpovědnosti, přirozené autoritě a umění jednat se dají prostředky, vynakládané na žhavení a vedení vzájemných bojů a šarvátek, vynaložit a vynaloží na záchranu lidstva, národů, regionů, měst a obcí (i vztahů mezi jedinci) před pohromami všeho druhu i původu (včetně covidu 19) a pro život maximálně tvůrčí, a tedy šťastný.

Nesnadné umění velmocí žít v patu bylo a je jeho odpůrci pomlouváno, cejchováno jako slabost nebo dokonce kolaborace, a ne koexistence; umění utajovanější než Dobře utajené housle Miroslava Horníčka je tajeno, aby náhodou nepřeskočilo do dnešních patových situací ve světě zas přerozdělovaném a do jeho součástí včetně vztahů mezi lidmi. Jak by ne, když produkce zbraní střelných, raketových, létajících a plavících se po hladině i pod vodou, i zbraní mediálních, neštítících se pomluv a podvodů, vynáší víc než práce; víc než produkce hodnot hmotných i duchovních.