IVO FENCL

Ne úplným právem se mám za apolitickou personu. Ale věc je složitější. Politika sama se začne zajímat o ty, co ji ignorují a domnívají se, že na ně je krátká. Jsem ročník 1964.

Tedy mi je 57. V 90. letech jsem – po čtyřech letech na vysokých školách – pracoval u vlakové pošty a v mém pojetí to představovalo žití v kukle, i když kukle částečně pojízdné. Na ubytovnách, doma a rovněž uvnitř slavných modrých vagónů (roku 1999 je zrušili) jsem si mimo své povinnosti četl a psal. Za ten čas jsem nikdy neměl pocit, že chodím do práce, šéfa Kalubu jsem vídal jen 1 x za měsíc a ještě k tomu byl extrémně přátelský. Taky jsem byl, pravda, mladý a… měla mě většina kolegů ráda. Až koncem devadesátek mě vzali do Střediska západočeských spisovatelů, aniž jsem si hned uvědomil, že jde o podmnožinu bývalého Svazu spisovatelů; a krom toho jsem byl ve Sdružení přátel Jaroslava Foglara a v České společnosti Sherlocka Holmese. A choval se freneticky.

To míním tak, že jsem se přímo netlačil všude, ale určitě jsem vyplňoval prostor jakékoli se přede mnou vynořivší šance. Byl jsem pořád v rozpuku a soudný muž si z příležitostí jen vybírá, ale ono jich nebývá moc, zvlášť nežijete-li v Praze; většinu minete jedinkrát. A tedy frenezie: jak jsem zvěděl o existenci Unie spisovatelů, okamžitě jsem vstoupil a nadšeně přispěl do slovníku jejích autorů, kam mě vřadili. Partnerka mi to ovšem vytkla, vidím to jako dnes. Je horké léto, stojím za barákem na žumpě a raněn reaguji: „Tak jo. Zase vystoupím.“ V reálu jsem to neudělal, dál přispíval do LUKu a dokonce měl pocit, že zdarma. Ukázal jsem knihu Na druhém břehu i bohemistovi Vladimíru Novotnému. Řekl: „Většinou agenti.“ Hovořil mi do duše, ale nevzal jsem ho vážně a dodnes nechápu, proč ho irituje Karel Sýs. Včera mi psal, opět mu nemohl přijít na jméno, a tak jeho příjmení komolil, jako by jím chtěl strašit. I co, říkám si, komolí zrovna tak jméno Václava Maliny, malíře a literáta úplně vpravo. Je kritik, i málokdo dostojí jeho měřítku. Nabokov ano, Kohout ne. Körner za 100, Vonduška nula. Atd. V rámci své poutě vlevo radši vylíčím, jak jsem kdysi hledal nakladatele.

Našel jsem na mapě Prahy tak čtyři a nárazově je navštívil, aniž jsem se ohlásil. V Argu jsem nezastaven vystoupal až do nejvyššího patra, seděl tam Miloš Urban. Četl mou prózu Haraš a napsal mi, že není sdělná. Měl pravdu, text je dnes na webu Romány zdarma. Aniž jsem se do Arga kdy vrátil, pěšky jsem pokračoval do redakce Salonu, kde byl Zdenko Pavelka a… Šok. Nejen mi umožnil publikovat povídky, ale šel se mnou takřka uctivě na ulici před dům, „vyblýskl“ mě a vřadil do jejich tehdejšího slovníku spisovatelů. Také o Pavelkovi jsem řekl Novotnému, který byl šéfem západočeského literárního časopisu, jejž založil, a tiskl mě v každém čísle. Učil v Plzni na univerzitě a před ZP mě varoval, i když smírněji. Mně ovšem Pavelka imponoval a jen jsem byl v literárním provozu neřízení střela, takže jsem jednu z povídek současně zveřejnil v Salonu i unijním Obrysu. Kvůli prachům? Ne. Ze svobodné frenezie. Provázela mě až do 50. roku života; honoráře mě nezajímaly, ale počet a různorodost lidí, kteří si mě přečtou, vždy; a teď ke svobodomyslnosti a frenezii na pracovišti.

Pár let počátkem milénia jsem byl dělník v tiskárně Kuvert jen 500 metrů od baráku, a tak i na půlhodinovou svačinu jsem chodil domů. Odpolední směny od 14.00 bývaly navíc kratší; ale co jsem nechápal, byla školení. Ó, kdyby mi expert vysvětloval, jak hasit či poskytnout první pomoc, nemuknu. Školitel ale nudně mluvil o nesmyslech, a tak jsem v kuchyňce při školení intenzivně flirtoval s Klárou. Vykolejený školitel (nepravý to terč, už to vím) si stěžoval mému šéfovi, ale Karas za mnou šel přátelsky: „Lidi, přece víte, že školení musí být!“ Nevěděl jsem to a neznalost zákona neomlouvá, ale nelituji svého přístupu ani po 20 letech. Školení bývají ryzí byrokracie.

V prvé dekádě 21. století mi vydali řadu knih a freneticky jsem publikoval a vystupoval, kde se dalo, až kolega z Obce spisovatelů neprávem řekl: „I tam Ivo chodí, kam ho nepozvali.“ O politiku jsem se taky začal zajímat a zapomněl na časy, kdy jsem Ondřeji Neffovi s vážností vytýkal, že píše i politické komentáře: „Ty skončí v propadlišti dějin. Co z toho?“ Sám jsem se nově o komentáře občas pokusil a jsou tři věci, co jim daly charakter:

1. Absence strachu, kterou obdivuji taky u Miloše Zemana. 2. Pochopení pro outsidery a tvořivé snílky. 3. Tendence jít proti hlavnímu proudu doby. U čehož stůjme. Ta tendence je podle mě přirozená i zdravá, přesto však nejsem za jedno s Greenem, že spisovatel má být písek v soukolí státu. Nesmysl. Psavec není písek, je zrnko. Jedno. Skočí-li do soukolí, zemře.

Revoluce se nedělá perem, ani ji ve své většině nedělají lidi píšící. Aspergerův syndrom ostatně mnohé z nich amputuje od davů. Sociální fobie taky. Lidi mám rád, ale skutečně radši soustředěně píši „v skrytu“, než abych hřměl na demonstraci. Starám se víc o čtenáře a možná ke své škodě o kritiky. Opakovaně se snažím pochopit Harákovy či Novotného výhrady a dávám jim v mnohém za pravdu, ač i vlastní kritiky mám dost a potřebuji spíš chválu. Věřím si, to ano, ale… Ty chvíle propadů! Třeba… V loňské Novotného knize jsem se v jeho deníku z listopadu 2019 dočetl: Předělávám plus pečlivě přepisuji svůj dosud neuveřejněný „post-perestrojkový“ doslov ke knižnímu souboru posmrtně v Rusku vydaných próz Vladimira Těndrjakova a konstatuji, že byl napsán perestrojkovou lexikou a především v náležitě aktuální perestrojkové dikci. Ta náramně rychle stárla, neboli notně zaostávala „za beguščim dňom“ ergo za akcelerujícími se společenskými proměnami. Napořád však v autorových textech jde o sedmibolestné tragické příběhy a o zločiny nad zločiny. Doslov je appendix k nim.

Býváme svědky i jinačích zastání, a to zvláště u povyšinutých s(e)pisovatelů. Jeden západočeský literát se od první prezidentské volby stal „skutečně Milošovým fanouškem“. Prezident mu připadá chytrý, což, říká, bude tím, že je chytřejší než on, pan autor. Navíc Zeman neboli Miloš „úspěšně provokuje, mluví logicky a patrně má pravdu“. A že je prý velice „pobavující, jak se naň obořili kvůli Peroutkovi. Možná se podobný článek nenašel, v jádru ale bylo Zemanovo tvrzení možná ještě mírné.“ Poté zmíněný psavec dochází k závěru, že teď sice Zeman „sešel, ale v budoucnosti může být klidně vyhodnocen jako náš nejlepší prezident, ještě před Havlem a Masarykem.“ A on, literát, souzní s jeho mentalitou. Lkejme.

Tolik VN o Fenclově vzplanutí k hlavě státu. Ale říkám si, že citovaný e-mail, po jehož přečtení se mnou bohemista přerušil komunikaci, nebyl možná ještě dost detailní. Absentovalo vylíčení začátku onoho vztahu. Před první kampaní se proponovala, jak víme, Zemanova dcera a hned prvá její fotka mě uhranula. Podobností dámy s mou někdejší láskou. Zveřejnil jsem proto humornou povídku o (mnou dosud málo vnímaném) Zemanovi a jeho dceři Kateřině a už jsem se neodtrhl. Poslouchat a číst jsem začal projevy hlavy státu a… Ty, jež Zeman irituje, nechápu stejně, jako si VN neumí představit opak. Zemana mám rád. Kritik ne. I tak to chodí; a zrovna tak Karel Sýs působí na VN jako rudý hadr, ač současně nelze popřít, že Novotný stejně nesnáší Viewegha a za literáta dostačující úrovně nemá ani Vaculíka s jeho Sekyrou. Především však popravuje, co míří doleva anebo tím směrem, který ctí kritička Klíčová. To je přístup, s nímž se ztotožnit neumím, a podobně mám problém s ujištěním kapitalismu jako takového, že každý máme, ba musíme v zájmu vlastního kariérního růstu někoho potopit. „Samozřejmě, že musíš; to‘s ještě nepochopil? Buď ty, nebo on,“ řekl mi dokonce někdo a namítáte, že to fungovalo za socialismu podobně. Možná, někdy určitě a konkurence má roli vždy; ale obecný princip to nebyl. Dospěl jsem taky proto doleva, i když jsem jako mnozí muži vlastně nikdy zcela nedospěl. To možná ne, ale nepochybuji, že za posledních třicet let umřelo na nový režim x-krát víc lidí, než kolik umořil „komunismus“ 1948–1989. I proto, ale nejen proto se kamarádím s Karlem Sýsem.