MILAN BLAHYNKA
Je škoda, že kniha POETIKA MRAVOUČNÉ POVÍDKY „PRO DÍTKY A PŘÁTELE JEJICH“ (Univerzita Konštantína Filozofa, Fakulta stredoeuropských štúdií, Ústav stredoeurópských jazykov a kultúr, Nitra 2020, 216 s. formátu A4) vyšla jako velmi speciální vědecká práce v nákladu jenom 100 kusů a prakticky se ani nedostane do rukou mnoha odborníků, zabývajících se čtenářskou kulturou u nás. Proto následující odstavce jsou spíše informací o poznatcích a závěrech, k nimž Alexej Mikulášek ve své důkladné, neobyčejně pracné průkopnické disertační práci dospěl, než zevrubnou recenzí, na niž jako kritik věnující se literatuře pro děti a mládež jen okrajově (toliko u autorů píšících hlavně pro dospělé čtenáře) ostatně nemám.
Avšak i z hlediska celé národní a evropské literatury „pro velké“ je Mikuláškova kniha nejenom „zajímavá“, ale vlastně též alarmující. Neboť pojednání, jehož předmětem „není celá didaktická literatura, jen její složka mravoučná,“ a to navíc ještě „se zaměřením na mravoučnou povídku“, zabývá se literaturou, která zvláště za obrození a ještě v první třetině století dvacátého měla, a to „stále obecně považována za žánr triviálně neumělecký“, paradoxně „nesporně velký vliv nejen na mravní a náboženskou výchovu mladé generace, ale především na ‚slovesnost mládeže‘, na její literární kulturu a vkus“. Dovoluji si dodat: také na literární kulturu a vkus dospělých čtenářů, protože co se v mládí naučíš…
Mikulášek si klade zdánlivě skromný cíl, totiž respektovat fakt, že mravoučné povídky pro děti „tvořily gros intencionální části dětí a mládeže více než půl století (a mnohdy i déle)“, a už proto třeba „minimálně korigovat kritičnost vůči tomuto typu četby dětí a mládeže, alespoň ve smyslu kritiky historické“.
Než přistoupí k tomuto korigování a vypočítá „žánrové a stylově příznakové ontologické rysy“ této literatury, probírá definice mravoučné povídky jednak v jejím „výchovně-pragmatickém kontextu“, dále ve výčtu esteticko-slovesných hledisek v jejich hodnocení, odpovídá na otázku příčin despektu k této části literatury – a teprve pak se dostává k analýze poetiky podceňovaného žánru. Tu představuje exemplifikace, trivializace, jednota literární a výchovně didaktické strategie, divadelnost = umělá inscenovanost, normativně chápaná dokonalost, depersonalizace.
Ch. von Schmida, „jednoho z nejčetněji překládaných autorů v obrozenské literatuře“, Mikulášek představuje třemi kapitolami, a to jako „neviditelného autora“ a v kontextu jak „vysoké literatury“, tak i lidové četby. V jiných kapitolách se osvětlují Estetické aspekty prezentace dětského pohledu v autoritativním světě, jakým byl právě tehdejší svět, Obraz autorit v sentimentální mravoučné povídce a také Česká literární kritika ve vztahu k ní a Literární polemiky o ní.
Jestliže povídku Boženy Němcové Pan učitel analyzuje Mikulášek v poměru k sentimentální mravoučné povídce, postrádám kapitolu podobně se obírající knihami Jaromíra Johna pro mládež Listy z vojny…(1917), dvakrát přepracovanými (v Tátovy povídačky, 1921, a v knihu Narodil se, 1934), Vojáček Hubáček aj. John, vnímavý pro „krásu neumění“, dokázal psát mravoučné příběhy pro děti, mládež i dospělé s využitím poetiky přehlížené mravoučné povídky 19. století.
Pointou knihy je „systematický přehled“ čtrnácti funkcí mravoučné povídky od funkce jazykově normativní, přes funkce věroučně edukativní, estetickovýchovné, zábavné, sociálně integrační, a např. katarzní až po funkci dokumentárně referenční. Udivující je desetistránkový (!) seznam Pramenů a osmistránková Bibliografie, dokládající, na jak hloubkovém studiu nejen české a slovenské, ale rovněž zahraniční, zvláště německé literatury a literatury předmětu je Mikuláškovo dílo, dílo porozumění pro mravoučnou povídku (a místy i verše) založeno.
Škoda, že kniha dlouho marně hledala nakladatele a dočkala se ho až nyní v Nitře. A není záhada, proč se nikomu nepodařilo ji předběhnout. Její vznik si vyžádalo tolik úsilí a roboty, jakou opisovači mouder z Wikipedie neznají.