JAROMÍR ŠLOSAR

Počínaje druhým desetiletím 21. století mainstreamová média častěji než kdykoli předtím skloňují kvalitní tuzemskou prózu ve spojitosti s českými autorkami. Kéž by tomu tak bylo i v případě románu Lydie Romanské KLETBY PODLE JUSTINY! V závěru roku 2020 ho vydalo nakladatelství Pavel Mervart v Červeném Kostelci.

Kletba podle Justiny je pro mě především temnou ságou řeznického rodu Zrubalů z (ostravského) Svinova v průběhu jednoho století. V tiráži románu najdeme podtitul Ze Slezska 1915 – 2015. Nad Zrubaly se vznáší prokletí a to chvění mě provázelo každý večer nad stránkami knížky.

Kletba podle Justiny je zároveň příběhem jednoho domu, třípatrové Zrubalovy vily. Jak si přitom nevzpomenout na jiný skvělý titul Jakobijánův dům Aláʼa al-Aswáního?!

Co však slibuje Kletba podle Justiny? – Tajemství; to určitě. Hned vedle toho jsem si poznamenal: „…živočišnost i realita doby.“ A co dál…?

Lydie Romanská je především básnířka, nicméně… Když se zpětně ohlížím za současnou produkcí našich spisovatelek, říkám si, jsou to zručně a dovedně vykonstruované příběhy, ale už málokdy mám pocit, že autorka sama je součástí příběhu, aniž by v něm vystupovala. Tento pocit však mám v případě Kletby podle Justiny. Tak sugestivně, tak přesvědčivě je mi příběh předestřen. Jako by Lydie Romanská u Zrubalových a jejich blízkých všechno znala. Jako by nenápadně vyrůstala mezi lidmi, o kterých píše, a měla jen oči dokořán. Ale ať už mezi nimi vyrůstala, nebo ne, viděla je jasnozřivým zrakem básnířky.

Paranormální jevy se nám vždy vryjí do paměti a udržují nás v napětí, jak to jen tajemství dovede. Nejinak tomu je s nepokojnou duší Justiny Koczi, dívky z doby prusko-rakouské války. Více neprozradím. Bludné duše, jak je známe z magických příběhů ústní lidové slovesnosti, byly součástí reálného života našich předků. Tak proč by nemohly ožít v moderní próze?!

Příběh řeznického rodu Zrubalových a jejich učňů, tovaryšů, sousedů, zkrátka blízkých se rozprostře v pěti dílech románu. Odehrává se na pozadí dějinných událostí naší země. V prvních dvou dílech jsou jen lehce načrtnuty. Ve čtvrtém dílu dějinné události už výrazně zasahují do osudu obyvatel vily a bývalého řeznictví a mísí se s nimi. Je to doba, kterou si autorka sama dobře pamatuje. Nekomentuje ji, popisuje ji bez zaujatosti, a dosahuje tak přesvědčivosti. Jaký má najednou Romanská náskok před literáty životně méně zkušenými!

Zatímco v prvních třech dílech se vše točí kolem starého Oldy Zrubala a jeho syna Leoše, ve čtvrtém dílu, kdy už tu Olda ani Leoš nejsou, je střídá druhý manžel Leošovy ženy Gabry, Robert Ječný. Ani jemu se nevyhne Justinina kletba, a když v posledních okamžicích života svůj život s obyvateli vily a staré chalupy s řeznictvím rekapituluje, sám se stane vypravěčem příběhu.

V pátém dílu se cestou z Ostravy do Krásné Lípy u Simandlů v Liberci zastaví Leona Nojzrová, dcera Zrubalova tovaryše a nástupce Tondy. Žije tu Gabřina dcera Petra, teď Simandlová. Stařičkou maminku si sem vzala na opatrování. Během nočního povídání u jednohubek a chenetu Leona s Petrou dojdou k rozuzlení tragického příběhu Zrubalova rodu. Kruh vyprávění se uzavře. Strach je pryč, stín strachu zůstává.