FRANTIŠEK UHER

Nebývá právě častým úkazem, aby se po vyhlášení výsledků literární soutěže shodovalo vyjádření poroty s širším ohlasem čtenářským. O to potěšitelnější je skutečnost, že v letošním roce získala vítězný vavřín sbírka Šimona Leitgeba BETONOVÁ PLÁŽ (vydal v přitažlivé barevné podobě Jan Těsnohlídek-JT nakladatelství, 2020, 40 str.)

Šimon Leitgeb upoutal již svou první sbírkou Mezi náma (2017). Ve svém relativním mládí (o literárním mládí není pochyb) patří k básníkům, kteří vypluli objevovat dosud málo zmapované literární pevniny, kolem jejichž pobřeží sice již propluli ojedinělí objevitelé a objevitelky, stále však skrývají kouzelné laguny, na jejichž nepříliš zřetelné hladivě se odrážejí sluneční paprsky i stíny současnosti.

Leitgeb se vyhýbá nemístnému povyku i přehnané dramatizaci, je mu vlastní citlivý smysl pro znepokojení (na ulicích kterýma projíždíme probíhají tiché protesty), aniž by si dělal nároky rozbíjet ošidné puklé skály, jak tomu bývá. Píše o tom, čím a jak žije, o vůních, které cítí, o zraňujícím trní na pěšinách dní.

Je chvályhodné, že zatímco mnohá známá jména usínají ve slepých ramenech, hlavní a především slibný proud současné české poezie začínají vytvářet jména nová. Některá vstoupila na básnické bitevní pole právě zásluhou Těsnohlídkova nakladatelství. Bezchybní z nebe nepadají, každá generace zanechává i nějaký ten křivý steh, zdánlivé klopýtání však nejednou přerůstá v osobitý básnický formát. Nové bylo vždycky přijímáno s rozpaky, někdy přímo s nepochopením, na tom se sotva něco změní.

Nejde pouze o poezii. V umění je v současnosti nejpodstatnější vyhnout se lákavé pasti komerce. O poezii to platí dvojnásobně, protože není vždycky průhledná a zřetelná, obratněji se vyhýbá nápadnému pokryteckému alibismus a laciné politizaci. Pamětníci si snadno vybaví jména a tituly, jejichž obsah nikdy nezklamal, často v dobrém, častěji však v opačném smyslu, protože se dal předem odhadnout.

Šimon Leitgeb teprve opouští zápraží současné poezie, ale vykročil kostým krokem. Použijme charakteristický citát o lidech kolem: vysílaj signály / aby mezi sebou udrželi den. Právě takový je Leitgebův svět, jeho člověk, jeho poezie. Karavan jeho veršů bloudí mezi námi, aniž by teprve hledal cestu. Nesmiřuje se s negativy: je nás tu tolik / že je potřeba / trhat struny. Struny, které vydávají falešné tóny.

Leitgeb tu svou trýznivou básnickou stezku již zná. Stejně jako vertikály a horizontály, po nichž se pohybujeme, na nichž nacházíme čiré prameny i trochu zahnívající mělčiny. Jeho poezie je správně orientovaná a činorodě hravá. Má přečtené koruny stromů, zná kmeny, pokouší se prodrat k jejich kořenům. Nepostrádá předpoklady, že se mu to podaří, což není dáno všem, kteří se pokouší slézt horu zvanou poezie.

Stěžejní charakteristický aspekt Leigebova básnického příklonu spočívá v přímočarém oscilování k prosté realitě. Její půdorys je základní stavebním kamenem.