Dokončení z minulého čísla

Anketa LUKu

Americký odborník na masmédia Neil Postman ve své slavné knize esejí Ubavit se k smrti (vyšlo 1985) srovnává základní premisy George Orwella z románu 1984 (vyšlo 1949) a Aldouse Huxleyho z knihy Konec civilizace (vyšlo 1932): „Orwell se bál těch, kdo zakazují knihy. Huxley se bál toho, že nebude důvod knihy zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se bál těch, kdo nás chtějí zbavit informací. Huxley se bál těch, kdo nám nabídnou příliš mnoho informací a zatlačí nás do pasivity a egoismu. Orwell se bál, že před námi skryjí pravdu. Huxley se obával, že pravda zmizí v moři nepodstatného.“

Otázka zní:

Do jaké míry se Orwellovy a Huxleyovy vize budoucnosti stávají realitou?

Myslím, že oba autoři popsali náš dnešní svět bohužel velmi přesně. Podle Orwella přepisujeme historii, mažeme z ní události a osoby, které jsou označeny za nežádoucí. Podle Huxleyho se o historii a vůbec fakta nezajímáme, protože je považujeme za přebytečné. V Orwellově vizi jde o ponížení a zotročení jedince násilím. Podle Huxleyho už není třeba násilí – lidé se zotročují sami a dobrovolně, protože je to pro ně příjemné. Kdybych přibral do hry třetího myslitele, Francouze Gillese Lipovetskyho, ten současnou společnost velmi přesně nazývá „věkem prázdnoty“ (tak se jmenuje i jeho klíčová kniha). Postmoderna nám zrušila hodnotové registry, místo plného a odpovědného života provozujeme hédonismus, zážitkový průmysl, telenovelu. Vzdáváme se ze svých životů všeho, co vyžaduje práci, úsilí, cíl a hlubší smysl. Lipovetsky to dává za vinu rozvinutému (dnes se říká korporátnímu) kapitalismu. Ale všimněme si, jak se někdejší „kapitalistické“ svobody rozpouštějí v systému předepsaných pravd, vrchnostenského rozhodování o lidech, kolektivní (a u nejmladší generace huxleyovsky dobrovolné) poslušnosti až oddanosti. Nejstrašnější je, že si tito noví nesvobodní svou nesvobodu neuvědomují, protože na místo svobody myslet a jednat posadili svobodu nakupovat, cestovat a bavit se. Jak dlouho jim to však vydrží? Do prvního karambolu (však už začal – migrační vlnou). Ten generaci našich dětí, případně vnuků přivodí hodně hořké vystřízlivění. Ale zaplatíme za ně všichni.

PETR ŽANTOVSKÝ

Orwellovy a Huxleyovy vize jsou již realitou, navíc realitou stále tíživější. Zákazy již nejsou klasické zákazy, to je přece žabařina. A historie ukazuje, že se vždy našel někdo, komu zakázané ovoce chutná. Jsou sofistikovanější metody, nové generace už číst nepotřebují, stačí nadpisy, základní grafika a youtube… Pořádné knihy se prostě nečtou, zmizela povinná četba, podivínů s knihami u mladých ubývá. Různých informací je tolik, že se v nich ty podstatné skutečně ztrácejí. Nebo že by mizely koordinovaně? I to se stává, na internetu určitě. „Chléb a hry“ ale frčí. Mozku netřeba, natož vzdoru…

ZDENĚK ŠTEFEK

Podle mého mínění vyhrál Huxley nad Orwellem 3:0. Je to dáno tím, že Orwell pouze otrocky extrapoloval dosavadní vývoj cenzury a inkvizice a postupů tajné policie, kdežto Huxley pochopil logiku toho procesu v proměnlivém kontextu doby, a nadto dokázal přemýšlet v paradoxech. Je to obdivuhodné, s jakým předstihem to předjímal! 

Po vzniku knihtisku (tištěná média byla informačním prostředím I. světové války) bylo radiové vysílání další informační revolucí (ovlivnilo II. světovou válku). Dalším skokem byla televize, která byla informačním bojištěm I. světové studené války. Internet je kolbištěm II. světové studené války. 

Huxley měl recht – když se šíření informací nedá zabránit, je možné jimi lidi přesytit, zahltit („Šoková doktrína“ podle Naomi Kleinové!), otrávit je tak, že půjdou radši propláchnout si hlavu a zkusit ji co nejdéle nechat prázdnou, zabývat se pouze povrchními počitky – čili, jak se módně používá ono velmi výstižné plevelné slůvko – život „vnímat“ (to je „intelektuální výkon“ první signální soustavy); hlavně o něm nepřemýšlet, neposuzovat, neanalyzovat, nesrovnávat, neměřit – prostě nebrat ho vážně, ale povrchně. 

Z toho pohledu byla vlastně cenzura kontraproduktivní, protože zakázané ovoce nejlíp chutná. Cenzura přímo vybízela k hledání informací, ke vzdělávání, k dobývání vědomostí. Cenzura nás tak nepřímo učila hledat si v životě učitele, vážit si lidí vzdělaných, s rozhledem, podle nichž bychom se v životě mohli orientovat. Cenzura vlastně vzbuzovala žízeň po vědění. Cenzura byla, kamenujte si mě, ale byla vlastně inspirativní.

Takže na tento váš otázkový fotbal navážu další otázkou: Jak tomu čelit? No, sám nevím, musím si to promyslet. Zatím mě napadá jen znovuzavedení cenzury, která by se za nás těmi všemi sračkami přebrala, pak by vybrala, co je cenné, a to by zakázala – a my bychom měli zase vodítko, po čem pídit.

JAN SCHNEIDER

Bdí nad námi Velký bratr?

Pro vaši bezpečnost je tento hovor monitorován.

Na letiště se dostavte v dvouhodinovém předstihu, abychom mohli provést veškerá bezpečnostní opatření.

Tento objekt je střežen bezpečnostními kamerami.

Na své cestě do Chorvatska jste dvakrát překročil povolenou rychlost a v Pule zaparkoval na pěší zóně.

Před vstupem do budovy projděte nejdřív bezpečnostním rámem!

Včera jste si na svém počítači listoval v katalogu firmy Heureka.

Váš mobilní telefon je momentálně detekován v katastru Čisovice.

Bdí nad námi Velký bratr?

ALOIS MARHOUL

Nejsou obě otázky vlastně jen tzv. řečnické? Copak nad námi po státní tajné policii, bdění tu a tam flákající (neb se nám přece po celá desetiletí vtlouká do hlavy, že stát je špatný hospodář, a tedy i mizerně bdící), nebdí samozvaní hlídací psi demokracie, kteří za tučné platy bdí nad tím, aby bohatí bohatli, chudí chudli a snili o tom, jak jednou taky budou bohatnout. A copak Huxleyova vize budoucnosti už není každodenní přítomností?

Mnohem zajímavější mi připadá otázka, proč dokonale zprivatizovaný Velký bratr tak velice propagoval a stále velebí Orwellův román a nijak zvlášť Konec civilizace. Není tomu tak, aby se od toho odvedla pozornost? Což nenastal konec civilizace, když se předem zamítají pochybnosti o masivně šířené jediné pravdě a když se slavně postmoderně může vše a přitom nezmůže nic? Dokonale zprivatizovaná pravda sama o sobě nic neznamená, není-li podkuta bezpečnými konty a vyzbrojena nejmodernějšími zbraněmi. Jinak má zesoukromnělá pravda místo jen v lampárně na nádraží zrušené trati.

Konec civilizace je tu, jen o tom nemáme vědět.

Naštěstí Velký bratr nechce vědět o těch, co se s tím všivým vším stále nesmiřují.

MILAN BLAHYNKA

Staly se dávno. Jen teď je to s moderními technologiemi viditelnější.

Je ale smutné, že vaše otázka vynechává „otce" dystopických románů Jevgenije Zamjatina a jeho My, od nějž to oba jmenovaní autoři tak trochu opsali. Nebo, řekněme, se inspirovali. Zamjatin je ale daleko převyšuje. Jenže pořád musíme dokola citovat jen Orwella. Tím spíš, že první překlad z ruštiny vyšel ve dvacátých letech v Praze.

PETR HÁJEK

Romány Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, Aldouse Huxleyho Konec civilizace aneb Překrásný nový svět (v originálu Brave New World), George Orwella 1984 (i zvířecí román Farma zvířat) a mnohé další představují umělecký slovesný žánr „antiutopie“ (dystopie) s prvky sci-fi. V modelové a hyperbolizované podobě „ukazují“, jistě uměleckými prostředky sugerují, že sebelepší ideály se mohou zvrátit v zlou a krutou parodii. Jde však o romány, o působivou fikci a sugesci; každá doba, každá generace je bude číst svým způsobem, bude v nich vidět své mentální „imageny“, zrcadlové výrazy své vlastní zkušenosti (nebo předobrazy svých předsudků).

V románě 1984 viděli českoslovenští disidenti, emigranti a antikomunisté přímý nebo nepřímý obraz doby a času reálného socialismu, pojmenovaného jako „totalita“. Dnes se výraz Velký bratr stává metaforou USA vzhledem k tomu, že mají nejrozšířenější špionážní síť světa, ale též oka sledovacího kamerového systému – nechť si každý doplní podle své zkušenosti. Politický slovník zvaný „newspeak“ (s vlastní gramatikou, slovotvorbou, stylistikou) se spojuje s označením jazyka evropské i jiné byrokracie, výrazem novořeči – hatmatilky politické korektnosti, rasové a genderové rovnosti. S jazykem a stylem spíše vnucovaným než svobodně přijímaným. Ve Farmě zvířat viděli mnozí čtenáři ještě na konci minulého století alegorii stalinismu a komunismu (byla jim „farmou jejich mládí“). Dnes vnímáme jiné dimenze textu: nahrazení statkářského režimu (lidí) statkářským režimem (inteligentních prasat), zrušení oslovení soudruh, privatizace vzniklého „družstevního podniku“, to vše alegoricky upomene na cosi, nu, důvěrně známého. Líčí cestu od Panské farmy k Farmě zvířat až k opětovnému ustavení Panské farmy. Kdo by chtěl spekulovat nad rámec textu, asi by přišel na to, že kdyby si zvířata mohla v animokracii zvolit své zástupce (chytrá prasata by dříve či později něco podobného umožnila, aby se v očích svých i jiných legitimizovala), zvolila by patrně – prasečí elitu.

Rovněž Bradburyho a Huxleyho díla byla, jsou a budou čtena také rozdílným způsobem, protože k nim čtenář přistupuje jako k médiu a modelu-obrazu vlastní zkušenosti. Ani Neil Postman není výjimkou, což samozřejmě nemíním jako výtku. Román 451 stupňů Fahrenheita bude připomínat jednou „Ameriku padesátých let, období maccarthyismu a studené války“, podruhé „totalitu autoritativních režimů, zvláště komunistických“, ale také upomene na mentalitu společnosti bez knih, bez vzdělání, bez paměti. Na mraky intelektuálního smogu a obrovské ticho zářících displejů a monitorů, i na prostory „pozitivní deviace“, k nimž četba bude vybízet. Konec civilizace A. Huxleyho je podobně mnohorozměrný, děje se v roce stability, roku 632 po Fordovi, text je jistě možné vnímat jako kritiku tzv. fordismu a genetického inženýrství se záměrem vytvořit a navždy fixovat neměnný kastovní systém. Ale v tomto systému není nutný výplach mozku, orwellovský ani ten uplatňovaný dnes školou, médii i mocenskými represivními institucemi. Bytí ve „šťastném světě“ je současně bytím jazyka, jenž se stal neviditelným vězením, v lůně něžné chiméry pak i zaslouženou odměnou pro tupé, sebejisté, narkotizované lidské stádo.

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Cenzura pochopitelně naroste, protože roste obava držitelů moci, že se příliš šíří jim nepříznivé informace a názory. Zmíněné knihy jsem četl před delší dobou, jisté je, že jejich autoři se sice nemýlili, ale nemohli odhadnout změny ve společenských vztazích a technice (regresi, resp. „pokrok“). Jejich odhad byl jasnozřivý. Především se jejich vize, ačkoli vypadají protikladně, uplatňují současně. 

Sám si myslím, že obrovské a rostoucí množství informací je šumem, v němž se relevantní informace ztrácejí. Komentář současníka k úspěchu přenosu telegrafem, jímž přenesli hbitě informaci, že „princezna má spalničky“, že hrozí růst podílu irelevantních informací, protože to technika umožňuje, byl bystrý. V takovém prostředí se oligopolním vlastníkům médií snadno daří „nastolovat témata“ a řídit veřejné mínění. Ztráta obav o demokracii, která se chybně jeví jako samozřejmost naší kultury, usnadňuje prosazování cenzury. Pravdu měli všichni, Postman, Orwell i Huxley, ale je a bude to ještě horší. A pokusy o obranu jsou neúčinné. Hlasy se ztrácejí v šumu a teď budou ještě vyhledávány a mazány. Nevím, jak vzbudit zájem společnosti, která se necítí ohrožena. 

IVAN DAVID

Přichází soumrak nejenom dopisů? „Dej si záležet…“, radil mi při psaní dopisů dědečkovi tatínek. Nejhezčí bylo nadepsání obálky, ono Josefův Důl č. p. 83, a pod ním Jablonec nad Nisou. Mé pero se vyžívalo v lomítku. Pošťáci ještě běhali na pošty i z pošt, představovala jsem si zasněženou ulici a jejich kožené brašny… Při čtení odpovědi jsme se těšili na drahé tváře. Dnes je vše zdánlivě rychlejší a jednodušší. Napíšeš esemesku, odpověď přijde rychlostí blesku. Pošty se prý někde mají rušit. A s nimi i poslední telefonní budka, nebude z ní pro nezájem ani knihobudka. Pořiď si čtečku, stáhni si knihu básní! Odvykneme si snít?

EVA FRANTINOVÁ

Nu co, ten dotyčný nad námi spí či bdí (může to umět i najednou…), ale byl bych raději, kdyby nad námi bděla Velká sestra… všechny báječné tělesné rozměry má s sebou a nadto i něco hloupého v senátorské hlavě… Nu co, vždycky tam musí být snop senátorské slámy… Nu co, strniště příště. Nu co, vždycky tam asi straší tamburaši přeřeků a pár hlupáků, kteří si myslí, že jsou víc chytří než hloupí… Nu co, panebože, máš kliku, že ten Orwell i ten Huxley jsou už mrtví a nestraší nás svou ještě podrobnější vizí, která už tu je, už se potuluje i po českých kopcích a dolinách, přes rameno dva ukřižovaní skopci. Nu co…

VÁCLAV HONS

Pravda mizí v moři nepodstatného už celá staletí, ovšem dnes je to na takové úrovni, že je otázkou, zda pravdu budoucí generace vůbec budou schopni najít. Orwell zřejmě vycházel ze své zkušenosti z minulosti a přítomnosti. Huxley zřejmě vycházel ze své zkušenosti z budoucnosti. Obě vize jsou dávno skutečností.

ROMAN BLAŠKO

Středověký vzdělaný mnich nečekaně přesazený z ticha své klášterní cely do současné enormně hlučné doby, přetékající dryáčnickým rachotem a nesnesitelným rykem, nepřetržitým boucháním, vtíravým hučením, pronikavým hřmotem a uši rvoucím vrzáním by z této náhlé děsivé změny nepochybně zešílel.

Avšak i v této nezadržitelné a všeprostupující kakofonii nepříjemných hluků a nežádoucích šumů je náš současník schopen nalézt si a zazpívat svou oblíbenou písničku!

Věřím proto, že i přes citelné agresivní snahy Velkého bratra a jeho nenávistných cenzorů si náš moudrý čtenář též obdobně najde a přečte svoji oblíbenou knížku!

JAN ŠOLTA

Realita je především to, že hrdinové se v dnešní době stávají podlými zrádci, a zrádci a vrazi naopak statečnými reky. A také to, že demokrat je jen ten, kdo souhlasí s mým (rozuměj mainstreamovým, či spíše pražskokavárenským názorem). Jakmile má někdo jiný postoj či vizi, je nedemokrat. Pravda tak skutečně mizí. Nikoli ovšem v moři nepodstatného, ale v oceánu recyklovaných lží, které se – dokolečka opakovány – bohužel stávají všeobecnou pravdou. A proto si onu pasivitu, o níž mluví Huxley, nesmíme dovolit!

PETR KOJZAR

Do ankety přispěla i Ivana Blahutová rozsáhlejší esejí, kterou uveřejníme v některém z příštích čísel.