FRANTIŠEK DOSTÁL

Musíme si samozřejmě raději nepřipouštět do mysli vzpomínkové jízdy s parními mašinami. Před nimi a jejich strojvůdci se dosud hluboce klaním. Několik let jsem se totiž po pražském nádraží v Braníku pohyboval také s fotoaparátem. Brzy po ukončení 2. světové války jako malý kluk jsem zde nastupoval ještě do nákladních vagonů, v nichž podél stěn stály pouhé lavice…

Existuje u nás jen několik málo tratí, které se staly pojmem a jsou opředené i jakousi legendou. Patří k nim také Posázavský pacifik. Zajisté, že čas pokročil, a tak čas výletníků, chatařů i trampů poněkud umenšil svoji slávu i tradici. Jenže krajina okolo nás vždy ovlivňuje pocity člověka, který v ní dosud přebývá.

První kilometry tratě z Vršovic do Modřan ještě byly daleko od názvu Posázavský pacifik. Jednalo se totiž jen o pouhou vlečku k modřanskému cukrovaru a jeho majitel v roce 1881 očekával velkou sklizeň řepy. První vlak měl tehdy devět vozů a existuje pověst, že samotný ředitel cukrovaru měl své uznání projevit tím, že parní stroj políbil! O několik let později vzrostl zájem prodloužit trať až do Čerčan podél Sázavy a také přes Vltavu k Dobříši. Trať podél Zlaté řeky, vlastně Sázavy, vyrůstala po částech a její vzhled prozrazuje, že se odlišuje od jiných kolejí položených do rovné krajiny. Výstavba tratě okolo Sázavy musela překonávat terénní překážky a byla přímo nalepena na strmé skalní srázy. Ve skalách bylo proraženo celkem sedm tunelů! Jeden z nich u zastávky Jarov je dokonce v oblouku a je dlouhý téměř 400 metrů. Něco o tom vím, neboť jsem si ho prošel po svých…

Úžasnou stavební památkou je však klenutý viadukt přes údolí Kocour u Žampachu, postavený do oblouku o poloměru 180 metrů.

Přišel ale rok 1918, poválečná nuzota a touha městského člověka prožít noc kdesi v přírodě. Začala tak doba trampingu a obyčejný vláček se dostal do mnoha písniček, co se zpívaly u táboráků. Například jen několik slov, která si dosud pamatuji – „Pravidelně v sobotu zabalíme robotu, balíme rance, kus žvance za kytary třeskotu…“ Také se zpívalo o tom, že se jede vokem do Braníka a v dálce že je vidět Medník. Tím vokem byla míněna tramvaj číslo 21, která končila u nádraží v Braníku. Slova písničky určitě necituji přesně, ale vzpomínky jsou nezapomenutelné.

Známá a dnes značně frekventovaná je Posázavská stezka z Pikovic do Kamenného Přívozu. Narůstající chataření a zahradničení však mělo nepříliš kladný vliv na posezení u řeky. Byla to parta okolo Klubu Údolí ticha, která v roce 1926 poblíž často citovaného kopce Medníka objevila Slunečné údolí, kde trampové nacházeli opravdový klid.

Byly to rovněž knihy, co stály u zrodu trampingu u nás. Jejich autory byli Zane Grey, Bret Hart, Ernst Thompson Seton a dobrodruh Jack London, jehož knihy vycházely již za Rakouska.

Ve žhavé současnosti, kdy lidstvo zápasí s nebezpečnými viry, se lze rovněž zamyslet nad současnou krajinou, která určitě souvisí a promítá se do naší povahy. Člověk přece už kdysi dávno v krajině našel místo pro sebe i své potomstvo. Do krajiny člověka dokážou dosud přemístit i železniční koleje. Bohužel však ani parní lokomotiva se neumí vyhnout automobilu stojícímu na přejezdu…