Básně ze sbírky Never More
PETR ŽANTOVSKÝ
Óda na kdysi
Věci bývaly Příběhy děly se
a byly oblé jako jabka na míse
a byly jednosměrné Žádné vracení
A my v nich po ramena Rozkoš o ceny
Včera je vždycky pták nad horizontem
Včera je soumrak který nekonal se
Blízkost na rozdávání v předjitří milióntém
Až o poslední svíčku – máš-li křídla – spal se
Každá noc měla své dějiny
a nebylo ji třeba počítat
Žádný rukytřes
A zázrak nejiný:
je zbytečné se ptát
protože nebýt včera – není dnes
Co jsem ti zapomněl říct…
(Za Josefem Šimonem)
Bude to stejné jako vždycky:
Kytara bestie se ti vpije do krve
naplocho symetricky
a ty s ní budeš spát a lhát jí
jak je to zas poprvé a doopravdy
navždy opilý tím veršem který nedopsal jsi
Sbal si svejch pár strun a řvi si do rána
když jinak nejde ti to řekneš jí pak tiše
Ta deska je už ohraná a ani za mák líto
nikomu – nu z těch co nepřišli
a teď v celé své pýše
kurví se v rytmu valčíku či samby
protože nevědí až kam by utekli
z té průrvy mezi tmou a tmou
když na konci každé té cesty je už
jen nůž a tvou má podobu
ale už cizí stín
A klín té věčné poběhlice která
před tebou se schovávala do tvých knih
teď bude hořet jako svíce
a omlouvat se za ostych Jenomže marně
V nebi jako v pekle příteli
tam všude jsme jen v prázdné čekárně
než přijde den
přijde-li
Autoportrét
Vyzpytován Sečten Zkásnut
kdejakým andělem Ponořen do větru
Nadroben labutím Nasprejován Zvěčněn
do tovární zdi Opadán Spadán Listí porodiv
a stavěn na odiv Měřen až doměřen
na nestejném metru Co s tím?
Z dějin vypaběrkován Vyřazen z letopočtu
Do zdi zaražen Drže se rámu obrazu prastarého
Hle co všechno plížívá se z něho:
Smrdutá hyacinta kašle ranního
Tak zapřev minulost i historii samu
předloživ se na výhost A kosti
sotva unesou ten mantl tmy
co hostí se kol hlavy přebytečné
Proto na místě Do krve věčně
Vysoustružen z listí tlejícího sladce napříč podzimem
a vytrouben z korpusu Milese velikého
jak synkopa o kterou klopýtne se
a jako tón kterého zeptáš se co vynese a komu
krutě znaje se Smrt nemá čtyři kola
Blatníky z leštěného chromu Počkej na mě volá
a místo Boha vnucuje ti leda jeho klon
a nehrdinství mnohá
Přemalován levnou barvou
Obrysy vystupují Ale přebýváš jen ty
Kýmsi vracený zpátky do placenty
Co zbývá
Sáhni si na soumrak Obejmi jeho vůni
Nic není jenom tak – kokrhá novoluní
Smoč barvu do mraku a přemaluj ty stesky
co zbyly z rozpaků Ač do naha a hezky
Co tvoje minulost? Je na dně sklenky vína
Však míň než pro psa kost A nic tak nedojímá
jako když skryjem se do neprůstřelných hesel
Víc nikdo z nás už neunese
Tak leda napsat ještě generační román ve verších
Na špatné svědomí vzít kleště a do rány nasypat popel z knih
dokud kolem nás plují příběhy jak ryby
Jen vyhořelý čas nakonec chybí
Každodenně
Jedeš tou tramvají už posté potisící
Narážíš do stále stejných stěn a lidí
Ty zdi tě vidí slepého k čemukoli
co nabízí to město spící – zamčené do ozvěn
Jak čas odchází svým směrem
Neptá se zda nepřidáš se k němu
Mizí také smysl hovorů Jen zvuk Sice povědomý
ale němý zbývá z nich To jak literky
rozutíkaly se z knih Prý čistý list
je to poslední co ještě musíš číst
A je to čím dál pomalejší přesýpání soli
a chvil drcených maršálskou holí na padrť
na boží vidle nabíraných
A vzduch je náhle z vaty a ticha
Těžko se dýchá
Děvče mý zlatý Vrť se vrť
A jen tak mimochodem: to blanokřídlé
v sobě neuškrť