FRANTIŠEK DOSTÁL

Poslední dobou se v naší vládě měnili ministři zdravotnictví nějak častěji. Po říjnových volbách zřejmě tento post obsadí zase jiný, zatím dosud neznámý. Trochu mně ty výměny připomínaly změnu barev při karetní hře. Jako by se nezdařilo vytáhnout to správné eso. Změna ministerského postu nikoho z nich ale neošidila a nepřivedla na mizinu. Ředitelský post v nějaké nemocnici kousek za Prahou rozhodně rovněž nepřispívá k žádné chudobě. Jsou záležitosti, které člověk nějak nemůže ovlivnit, i když si myslí, že při volbách šanci má.

Co jsem však u všech ministrů zdravotnictví, odešlých i toho současného, postrádal a co mě zklamalo, byla neexistující reakce na likvidaci roušek a zvláště respirátorů, které by se měly odhazovat do sběrných nádob. Důvod je víc jak zřejmý. Respirátory povalující se v krajině jsou po dlouhý čas pořád nebezpečné. Stejně tak na skládkách odpadků a je proto potřebné zlikvidovat je jinak.

Z časů svého dávného potulování se českou krajinou mi v hlavě uvízla slova jedné básně, spíše říkanky – Lákal dívku do žita, neboť byla nalitá. Já si tady nehajnu, bojím se kombajnu… Zajisté, že kombajn by mohl způsobit nepříjemné poranění, avšak respirátor plný infekce ublížil by mnoha dalším lidem a nejen těm dvěma, co si chtěli vyzkoušet milostné objetí také uprostřed pole pšenice. Přilétla mi do mysli i jiná říkanka – Přisedla si a pije na ex, já jí funím do ucha. Myslí si, že je to sex, a přitom je jenom záducha…

Zřejmě je pro člověka dobré okolo sebe se dívat, přemýšlet, i když zrovna nesedí v křesle ministra zdravotnictví. Nenechat se semlít převládající drsnou realitou našeho lidského směřování kamsi do čím dál nebezpečnější budoucnosti. Jde vždy o to, mít se kam vracet. Třeba i do krajiny bez odhozených respirátorů, a poté spatřit i ten kombajn, který nám slouží k tomu, aby bylo z čeho upéct si chléb.