JAROSLAV VÁŇA

Devátého července, jen pouhých pár dnů od vzpomínání na upálení Mistra Jana Husa, jsem večer, jako obvykle, brouzdal televizními programy. Přednost dávám zarputile tomu, co alespoň skromně připomíná hudbu, protože ta, kterou miluji, kterou jsem sám kdysi dávno produkoval, na které vyrostl můj vkus, se divákům a posluchačům nabízí jen velmi skromně. Je to swing. Nemám příliš v lásce sólisty na kytaru, kteří brnkají zarputile tři akordy na čtyři doby, a doprovázejí svůj hlas vlastními podbízivými verbálními tématy.

Navíc se někteří pokoušejí získat nenávistnými texty současnou mocenskou garnituru tím, že se snaží zesměšnit vše, co by mohlo pozitivně vypovídat o době, kterou se snažili poválečně budovat naši dědové, otcové, ale i my, dříve narození. Nedaří se jim to, protože to nejlepší a ti nejlepší se zrodili již dávno, mnozí odešli navždy, nikdo není schopen je plně a důstojně nahradit. Bývalá kvalita prudce upadá. Tak se příležitosti vytvořit něco, čím by mohli zaujmout, chopili amatéři, kterým je ochotná naslouchat pouze emocí nadaná mládež; ta však vnímá hlavně hlasitý rytmus o síle stovky decibelů, který doprovází máváním rukou nad hlavou, jako by chtěla volat sbohem, dávná kráso. Pokud jdou domů, nemají si cestou co notovat. Ze svých vousatých, mnohdy i potetovaných obličejů vypouštějí jen zmatečné, nesourodé texty, které nevytvořili skuteční básníci, jak tomu bývalo zvykem v minulosti. Nahradili je zcela „demokraticky“ jedinci bez hlubšího hudebního a slovesného vzdělání i talentu. Proto se snaží zaujmout módní vulgaritou, kterou považují za avantgardní a chraptěním a skřeky, včetně tanečků připomínajících mnohdy partu opilců, v rozsahu maximálně jedné oktávy. Je mi líto těch, kteří tím vším bloudí a neví si rady, protože mnohé sdělovací prostředky takovou pseudokulturu vášnivě podporují, je součástí jejich ideových programů na podporu kultury, která nemá v Evropě co dělat.

Ale vraťme se zpět. Přiznávám svou zabedněnost, ale při tom již jednou vzpomínaném brouzdání jsem narazil na mnohým jistě známého písničkáře, kterého jsem ze svého podvědomí trestuhodně vyškrtnul, Karla Plíhala. Ten mistrně ovládal svou kytaru, měl sametový hlas, zpíval o lásce a toleranci, což není v současnosti příliš obvyklé. Mnohým vášnivým vyznavačům současné muziky to může připadat jako nasládlý kýč, ale není tomu tak. Mezi jednotlivé písně vsouval krátké, veršované a vtipné průpovídky, jak sám uvedl, hodící se k vysílání až po desáté hodině.

Není obvyklé, aby se mnozí současní muzikanti odvolávali na velká jména básnického nebe, ale Karel Plíhal tak učinil, když vyslovil svůj obdiv k básníku Kainarovi, a tím nezvratně potvrdil svůj dobrý vkus. Přiznávám, mile mne překvapil a já jsem pochopil, že muzika, která mne až doposud nijak moc neokouzlila, může mít i pozitivní náboj.

Přesto jsem ho zradil těsně před koncem jeho produkce, přepnul jsem na ČT 3, kde dávali vzpomínku na swingovou legendu Gustava Broma. Kdo z mé generace by odolal? A stálo to zato. Jednotlivé interprety uváděl Karel Vágner, dělal to neprofesionálně, ale stručně, jasně, srozumitelně, bez příkras a snahy získat posluchače na svou stranu. Šlo přece o Broma. Nehodlal okouzlit rádoby vtipnými vstupy, dával přednost orchestru a jednotlivým interpretům. Do minulých časů mne uvedl nádherný hlas Heleny Blehárové, ale též hra na trumpetu, kterou mistrně ovládá sólista, jenž hraje u Broma již 41 let, mistr nad mistry – Jaromír Hnilička. Ten posunul, společně s Bromem a mnohými českými muzikanty, věhlas tohoto orchestru až na čelo evropské úrovně.

Poprvé jsem slyšel zpívat český text od Ladi Kerndla, který mne, jako vždy, potěšil svou barvou připomínající Armstronga a byl jsem hrdý na to, že si vzal za manželku ženu z města, kde žiji. Většinu svého produktivního života prožil zpěvem na zámořských lodích a žezlo svého nadání dokázal po nemoci předat své dceři.

Teplota v místnosti, kde jsem naslouchal, byla 23 stupňů, ale já jsem si vzal svetr, byla mi zima. Mohla za to „husí kůže“, kterou onemocním vždy, když se hraje swing s plným počtem trumpetové sekce (4). Žádný jiný nástroj (omlouvám se všem, kteří mají jinou stupnici hodnot) nepotřebuje tolik interpretova citu, jako tento dechový nástroj. Chcete-li být mistrem, musíte obětovat vše, co je ve vás. Vzpomeňme na Jiřího Kubernáta a jeho Třešňové květy, Trumpet Blues, Oči černé, Montiho čardáš, In the Mood (V náladě), Sentimental Journey a další. Trumpetista Hnilička si sáhnul na mistrovskou dokonalost údajně i tím, že musel chodit hrávat do garáže, doma by rušil jiné nájemníky. Dokázal hrát celé hodiny a denně.

Hold orchestru přišli vzdát i takoví zpěváci, jako například Hanka Zagorová, která opakovaně potvrdila, že se orientuje v mnoha oblastech různých hudebních forem a společně s Karlem Vágnerem zahráli mimo jiné i populární Hej, mistře basu. Známé řecké pěvkyně sestry Marta a Tena připomněli svou slunečnou vlast směsí písní, které měly silný rytmický a romantický náboj. Jitka Zelenková si vzpomněla, že poprvé vystupovala s Bromem v roce 1986. Překvapila řadou nádherných, do dnešní doby nepatřících, snadno zapamatovatelných písní. Snad v jejích osobních emocích sehrálo roli i to, že často dělala partnerku Karlu Gottovi. Potlesk sklidil i Jiří Korn, který neskrýval svou radost z toho, že dostal příležitost si s Bromem zazpívat. Helena Vondráčková zazpívala v angličtině nádhernou píseň Noc a den, překrásnou melodii, kterou pozná snad každý, kdo ji alespoň jednou slyšel. A byla to právě ona, která odmítala mé pozdější pokusy usnout. Zůstala mi v hlavě, stále jsem ji omílal, až jsem vstal a šel napsat článek, který právě čtete. Ale ti hudbymilovní to jistě znají. Přidala i řadu česky zpívaných písní, jako vždy byla dokonalá, svou produkci ukončila písní Podívej, kvete růže, podívej, kterou věnovala Gustavu Bromovi.

I přes pozdější obtíže se spánkem to byl nádherný vzpomínkový večer, protože nejen připomínal historii mnohého, co se již nikdy nemůže opakovat. Na rozdíl od člověka to zůstane nesmrtelné, věčně zelené, jako tráva, která vždy na jaře znovu vyraší. Buďme hrdí na národ, který má muzikanty a básníky schopné napsat: „Kdo v zlaté struny zahrát zná, jej ctěte víc než sebe, neboť vás tak Bůh miloval, že poslal vám ho s nebe. Hrozné, když Bůh neúrodou a morem trestá přísně, však ze všech trestů největší, když národ nemá písně. Ten národ ještě nezhynul, dokud mu věštec zpívá, jeť píseň v nebi zrozena a ve smrť život vlívá.“

Náš národ to již jistě nebude. Díky však za to všem talentovaným a pilným lidem, kteří ještě donedávna byli označováni za národ muzikantů, a všude si rádi zanotovali melodii Ta naše písnička česká… A nejen ji.

Program, o kterém se v tomto článku zmiňuji, byl natočen již v roce 1998 Českou televizí, ale i tak je stále stejně aktuální, sbližuje lidi. Kéž by to tak bylo se vším, co tato televize produkuje.