MILAN BLAHYNKA

Věren svému příjmení zůstává František Uher u her a hříček se slovy, úslovími, příslovími, obraty každodenní nepřeberné tvaroslovně bohaté mateřštiny i ve své nejnovější sbírce SVÉRAZ HRÁZE (Alfa-omega, Dobřejovice 2020, 33 s.) a přitom básní nově. Až na úvodní Právo mluvit, postavené na časování „Mluví / mluvím / mluvíme sám(i) se sebou, // Naslouchá / naslouchám / nasloucháme // Mluví / mluvím / mluvíme“ a zakončené dvojverším „Nemáme právo / mlčet“, všechny následující básně jsou v próze bez interpunkce. Téměř vše, co obnáší jeho pojetí práva nemlčet, naznačuje už první dvojí“ (zřejmě fantaskní polemika s poezií všemožného) „kvílení“. První ocituji celé:

„Nad lesem hrad Ponorná řeka uléhá do zapovězených hradních zahrad Na hradbách průvan a vrány / Žádní kopiníci strážní s přiostřenými dřevci Ani bílá paní neruší příboj snů Vůni jasmínu nabíráme do džbánů.“

Toto vílení zbavuje strašidelný noční hrad z pohádek, pověstí a z Hamleta strachu a úzkosti a zápovědí ve jménu svobody („žádní strážní“), svobody fantazie a za pomoci eufonie, rýmů napřed vnitřních a v závěru konečně rýmu frapantního. Vysvobozeno vypuštěním prvního písmene k evokuje uhlířskou etymologií víly.

Druhé Uhrovo vílení připomene i čtenářům, jichž se dotkla poezie jen ve škole, verše J. V. Sádka („U křišťálových studánek džbánek Srny tam nechodí pít Jen kuny a luny svit…“, pak dojde i na kvílení, a to nikoli „poetické“, ale z drsné současné reality („Ze všech zákoutí kvílení motorových pil Ozvěny romantické lyry se hroutí…“), a nakonec „Konec lesních poutí Konec pohádek Konec éterických víl Jen bosý tulák tam za svítání nabíral vodu do dlaní a pil.“

Těmi řádky se Uher, ročník 1936, přimyká k rimbaudovskému tuláctví o devět let mladší mladé české poezie z doby jejích zelených světlušek, k tuláctví, které bylo odpovědí soudobým normám, a dnes je odpovědí na dnešní hektický způsob života, dunícího decibely na ulicích, na stadionech i v divadlech a kinech. Následující báseň v próze, titulní Svéráz hráze je ohrazení proti hluku, který nedovoluje myslet a po svém cítit. U Uhra „Ticho zní Zvoní a zvoní Nad strání skřivani Vzdálené ržání koní Den po dni brouzdáme dlouhé hodiny prosluněnými vřesovišti…“

Nejmenovaných a pak i jménem vyvolaných opor tohoto vyznání životního ideálu, které se nedá odbýt jako nějaká nostalgie, je ve sbírce požehnaně, počínaje jedním ze zakladatelů světové moderní poezie („Jako kdysi Edgar Alan Poe přemítáme o havranech“), přes Rollanda („Dobrý člověk ještě žije“), Galileiho, Olbrachta, Cervantese, Kiplinga, Jesenina, Préverta, Glazarovou, Biebla – v té až divoké směsici to nejsou pouhé vzory, ale výzvy k přemítání a k odhodlání. Iluze?

„Dobrý film je iluze Dobrý román je iluze Dobrá píseň je iluze“ (vida: i na Pavla Kohouta se dostalo), „Dobrá hudba je iluze Dobrá rada je iluze, Dobrý člověk je iluze“. A pointa: „Ale hledáme ho stále.“

Slova slovíčka u Uhra září celou škálou významů. Taková je například báseň zbudovaná jako zrcadlení na ose, jímž je pableskující „citoslovce podivu“ (řečeno s Vášou-Trávníčkem) aj (první řádek „Nebe peklo ráj Jinotaj aj Jinotaj Nebo peklo ráj“, druhý „Jiný kraj jiný mrav Aj Jiný mrav jiný kraj“ a tak ve tvaru pyramidy postavené na špičku dál postupující redukce až po „Čaj voní sladce Aj Sladce voní čaj“ a resumé, holé údivné „Aj“.

Kdo si hraje, rád paroduje. Základní předpoklad Uhrův paroduje dneska možná víc než kdykoli demagogické redukování důvodů a příčin na jenom jedinou a ještě nepodstatnou. „S nastávajícím podzimem bychom rádi odletěli s čápy na jih („…Nesplňujeme však základní předpoklady Nedokážeme hnízdit na komínech.“). Báseň O (ne)umění zas po výčtu, co vše kdosi uměl, odrovnává namyšlené všeuměly jízlivou pointou: „Uměl dokonce vařit Jenom s lidmi to nějak neuměl.“

Jestliže hra je obecně nejlepší školou přemýšlení, které nebolí, Uhrovy hříčky vrcholí básněni v próze demaskujícími dnešní Komerční společnost, Vítání nevítaných, Smutné město:

„Znuděné polonahé dívky s duhovými prameny v rozevlátých vlasech s dlouhými cigaretami v ústech a spalující touhou v podmanivých očích předstírají břišní tanec na zábradlí mostu pod dohledem dvou policistů diskrétně ukrytých v hlídkových vozech Vážení občané se opíjejí vínem a vlastní úspěšností zatímco vysoko nad střechami nepříliš zřetelné věžní hodiny navracejí běh času jdouce již celá desetiletí pozpátku.“

Na předposlední straně varování: „Hladina oceánu je temná nehybná a čistá Něco se chystá.“

A na poslední? „Nastává konec hry Co zbývá Příští svítání otevřít všechny dvory zvednout poslední závory a nechat vřít říční proud Potomci spouštějí na vodu čluny.“

Nemyslím, že by si František Uher mohl přestat hrát. Předehraje i to, co se na nás chystá.