JAROSLAV KOJZAR
Bylo to před rokem. Seděli jsme s přáteli na „zahrádce“ jedné pražské restaurace, která pivo prodávala i v době coronaviru. Jenže tehdy se muselo postávat s umělohmotným pohárem nedaleko výčepu a kolem chodili lidé s rouškami. Umělohmotné poháry! To pro nás pivaře je ponižující, ale co dělat? Tak jsme se bavili, pili jeden půllitr za druhým a není divu, že jsme si slovně občas vjeli do vlasů. Ale nebojte se, neprali jsme se. Při každém doušku jsme se ztišili a často přenesli téma někam úplně jinam a těšili se, až se to změní a budeme si moci sednout ke svému stolu. Ta doba konečně přišla a my se opět sešli uvnitř. Přiznávám, že většina oněch zmíněných hádek se točila kolem politiky. Franta byl zarputilý ódéesák, Pepik Blažků zase chodíval v neděli do kostela a lezl, jak jsme říkali, panu farářovi někam. Staníček, proč jsme mu říkali zdrobnělým jménem, ani už nevím, nebyl ryba ani rak a Zdenda se zase shlédl v Babišovi. Já, jediný komunista, jsem si od nich nenechal nic líbit. Svorně jsme se jenom, když na to přišla řeč, pouštěli do Bartoše a jeho pirátské „Silvery“, protože žádný z nás nemiloval marihuanu a muslimy jsme tu pod žádnou záminkou mít nechtěli.
V pozdních hodinách jsme v jakési nostalgii vzpomínali na nějaké ty zajímavé prožitky ze své minulosti. Každý prožil příhodu, na kterou dlouho nemohl zapomenout. Téma jako vždycky bylo předem dáno. Nějak jsme se při tom zamotali do myslivecké latiny, ač nikdo z nás myslivcem nebyl. Já si tehdy, ani nevím proč, vzpomněl na svou příhodu z raného mládí, která asi nebyla moc napínavá.
„To bylo někdy koncem šedesátých let. Tehdy k nám do třídy přišli lesáci z Krkonoš. Prý jestli nechceme na brigádu. Co bychom měli dělat? Ptali jsme se. Sázet stromky a opravovat chodníčky před příchodem turistů. Nakonec pět z nás se rozhodlo. Pojedeme. A tak jsme jeli.
Ubytovali nás pod Mísečkami. V takové horské chalupě, která patřila ‚lesům‘. První ‚školkové‘ pracoviště bylo kousek od chalupy, pak už jsme tahali kameny na zmíněné chodníčky. Ke snídani jsme si dělávali čaj, nebo ohřáli mléko, které tam přinášívala den před tím paní lesní, stejně jako sýr, rohlíky, kus salámu. Také večeře byla už před naším návratem z práce připravena. Stačilo si ji jen ohřát, nebo, pokud šlo o nějakou pomazánku, namazat na chleba. Oběd, přiznávám, že byl opravdu chutný, za námi vozili. Tedy pro celou směnu, nejen pro naši pětičlennou partu. Bývali totiž s námi i místní, většinou ovšem dívky. To jsme kvitovali s povděkem. V sedm ráno pro nás přicházíval hajný Luňák. Jestli se tak opravdu jmenoval, anebo to byla jen přezdívka, na níž si zvykl tak, že na ní slyšel, jsme se nikdy nedozvěděli.
Jirka a Honza se brzy s děvčaty seznámili a navečer se většinou ztráceli. Karel byl spáč. Ten po večeři zalehl a spal až do rána. Já s Karlem jsme spolu hrávali šachy, někdy, je pravdou, přišel i Kamil a pak jsme si dali mariáš. O sirky, jak jinak.
V neděli bylo volno. Karel a já jsme se rozhodli jít nahoru k Labské boudě. Oběd byl studený, mohli jsme si ho zabalit do batůžku a tak jsme šli.
Nahoře na Mísečkách jsme se zastavili u pomníku Hanče a Vrbaty a pak šli dál k Labské boudě a pochopitelně i k pramenu Labe. Tam jsme se naobědvali. Kousek byla polská hranice. Já se rozhodl ji přejít a strávit pár minut ‚v zahraničí‘. Škoda, že jsme s sebou tehdy neměli fotoaparáty a ještě nebyly mobily. Karel byl líný a tak zůstal odpočívat u labského pramenu. Šel jsem tedy sám. Brzy jsem skoro narazil na hraniční kámen. Byla tam i cedule, která zakazovala přechod přes hranice. Tehdy to bylo jinak, než dnes, kdy můžete v Evropě, kam chcete. Byla doba, kdy ještě byla příliš v paměti válka a začala probíhat další, ta studená.
Do Polska jsem vstoupil levou nohou a šel asi deset metrů po polské půdě. Nikdo nikde. Jen jsem se rozhlédl, zamával do prostoru a pak se vrátit na naši stranu. Karel už čekal. Když jsme se vydali na zpáteční cestu, začalo se zatahovat nebe. Rozhodli jsme si cestu dolů poněkud zkrátit. Napravo od cesty byla taková malá cestička, která se ztrácela v křoví a mířila dolů. Dali jsme se po ní. A skutečně, směřovala do údolí. Jenže po několika desítkách metrů se nám ztratila a my měli na výběr. Jít ve směru proti vrstevnicím, protože terén pod námi nebyl moc schůdný, anebo se vrátit. Zvolili jsme první variantu. Jenže spád byl stále horší a nahoře se obloha zatáhla. Byla to hra o čas. Přiznávám, že když začalo v dálce hřmít, byla ve mně malá dušička. Kluci byli v té době už dávno doma a měli o nás strach. To víte, tehdy nebyly mobily a tak jsme jim těžko mohli dát nějakou zprávu.
A bouřka? Bouřilo to, čím dál víc. Měli jsme děsný strach. Jenže stále to bylo někde u Sněžky a my se utěšovali, že nás to mine. Neminulo, ale měli jsme štěstí. Karel byl dokonce tak strachy bez sebe, že jsem ho musel povzbuzovat. Poprvé v našem údolí však uhodilo právě ve chvíli, kdy jsme otevírali dveře našeho domu. Nepřeji vám zažít ten pocit úlevy. To už blesk za bleskem švihal do protější stráně. Druhý den jsme se dověděli, že několikrát tam uhodilo a že jsou dokonce polomy. Právě do té stráně, po níž jsme se snažili dostat do údolí. Hajnému jsme se však nepochlubili. Asi by nás oprávněně zpucoval…“
Chlapi chvíli mlčeli. „Asi bych také měl strach“, konstatoval jen Franta. „Také jsem něco podobného prožil. To bylo…“
„Počkej,“ přerušil ho Zdenda. „Četl jsem v jednom časopise totéž vyprávění. Jak se ten tvůj kamarád jmenoval?“
„Karel…,“ odpověděl jsem překvapeně.
„Karel, říkáš Karel… Je to možné, že autor byl skutečně Karel… Já to najdu a zítra to jeho vyprávění přinesu.“ Byl jsem zaskočen. Vypadal jsem v té chvíli jako opisovač diplomových prací, což je u nás módní „profese“. Alespoň pokud jde o ministry a poslance. Asi ten jeho příspěvek však poněkud narušil náladu, i když, kdo by věřil nějakému plátku? Stejně podobných příhod může být habaděj. No, řekněte, kdo z vás nebyl za bouřky venku a neměl strach z blesků?
Za pár dnů jsme se zase sešli „na jednom“. Než jsem si stačil sednout, Zdenda mně vnutil výstřižek z nějakého časopisu. „Už jsem si ho s chlapy přečetl…“
Sedl jsem si, pivo bylo rychlejší než já – tedy hostinský s půllitrem, kde pěna se jen blýskala – ale já byl tak zvědavý, že jsem se ani nenapil a začal číst. Napřed jsem si ověřil jméno autora. Skutečně tam byl podepsán Karel…, dnes vysoký funkcionář jedné politické strany, která mezi námi tady v hospodě neměla svého zástupce. Pak začal číst:
„Bylo to koncem šedesátých let. Tehdy ještě totalita byla dost silná, aby posílala za málo do vězení. Chodil jsem do gymplu a jednou k nám přišli ze státních lesů. Prý potřebují nějaké síly pracovat v lesích, že se to jinak prý nestihne, teda splnit plán. Nehlásil se nikdo. Tříďas byl straník, chvíli mlčel a pak jmenoval pět z nás, že povinně pojedeme. To víte, neměli jsme v sobě sice dost svazáckého nadšení, ale co dělat. Maturita skoro klepala na dveře a tak jsme se s povinnou brigádou naoko smířili. Odvezli nás někam pod Mísečky a ubytovali v takové ratejně, kterou ‚od Němců‘ snad nikdo neopravoval. Tehdy byl s námi nějaký Michal, Míša. Ten na rozdíl ode mne a dalších kluků byl zažraným svazákem. Udával nás učitelům, když jsme se nějak ‚provinili proti socialismu‘. Ubytování, horší než v kasárnách, jsme tedy měli, krmili nás, to je pravda, ale nic extra. Suchý, někdy ztvrdlý chleba byl na snídani, oběd na pracovišti, kde nás bylo nahnáno víc, jsme často vysypávali do smrčků. S námi tu byly totiž i holky z okolí, které to měly snad za studijní povinnost dřít se na platy lesáků. Dělali jsme. Večer po skončení směny nás pustili na ubikaci, nechali tam nějaký starý salám a sýr, který zapáchal a my, protože jsme měli hlad, tak jsme ho snědli. Pak nás zamknuli, ale kluci utíkali za holkami oknem. Já nechtěl mít malér, kdyby je chytili, tak jsem s tím Michalem hrával šachy a pak jsme šli spát.
Jen v neděli nám dali volno. Domů daleko, kluci zase zmizeli za holkami a zůstali jsme jen my, já a ten svazák Michal. Slovo dalo slovo, a že se tedy vydáme na výlet. Šli jsme nahoru k Labské boudě. Kolem pomníku Hanče a Vrbaty. Skončili jsme u pramene Labe. Michal se rozhodl podívat ke hranicím, ale brzy se vrátil. Nesmělo se k nim blíž než na padesát metrů. Dál už směli chodit jen pohraničníci, naši i polští, a nikdo z nás nechtěl dostat kulku do těla anebo znovu budovat Varšavu. Tehdy totiž naši komunističtí sousedé každého, kdo přešel hranice, posílali do jejich hlavního města a měsíc tam musel dělat. To byl tehdy jejich trest. Trestalo se prací. Skoro jako za Němců, kteří před vchodem do každého koncentráku měli nápis: Arbeit macht frei. V té chvíli po nebi se však začaly pohybovat bouřkové mraky. Museli jsme pospíchat do ubytovny. Jenže tehdy nebyly turistické cesty značeny jako dnes a my ztratili orientaci a namísto značené cesty se vydali přímo dolů. No, nepřejte si, co nás čekalo. Jen vzhledem k tomu, že jsem měl dobrou skautskou výchovu, jsme dorazili dolů. To se už nad námi míhaly blesky a začalo pršet. Strach jsme měli oba. Michalovi nic nepomohla jeho ‚uhlířská víra‘. Kamarádi nás čekali s obavami. V té době v naší socialistické zemi nebyly nejen mobily, ale ani telefony. Náš hlídač, místní lesník, kterého kolegové zavolali, už chtěl kvůli nám volat Bezpečnost. Když jsme ale konečně otevřeli dveře, oddechli si všichni. A ten lesák, který se klepal strachy, že bude zatčen a možná i potrestán, se nechal umluvit, že nebude nic hlásit.
Ale přiznávám, že jsem tehdy měl velký strach. Ono totiž do protější stráně, kde jsme slézali, několikrát za sebou udeřilo…“
Dočetl jsem. Připadal jsem si, jako když do mě skutečně uhodil blesk. Nebyl jsem schopen slova. Jen jsem si pomyslel: Ten hajzl. To snad nemohl myslet vážně, ale věděl jsem, že to vážně myslí. Chlapi, mnohem mladší, než jsem byl já, nemohli tu dobu pamatovat. Proto v jejich výrazu jsem mohl přečíst: „Co tomu říkáš? Nebylo to přece jen tak, jak napsal ten Karel? A ty jsi onu dobu, bylo to přece tvoje mládí, si zidealizoval?“ Věděl jsem, že musím odpovědět. Nejen kvůli sobě, ale kvůli té době, kvůli pravdě. Ale, jak to chlapům říct, aby mně věřili? Denně jsou jim televizí a novinami vtloukány informace, které často se halí do odbornosti a tzv. vzpomínek pečlivě vybraných pamětníků. Co jsem já, proti nim? Obyčejný „komanč“ z jejich obce. Rarita. Vždyť přece každý už ví… Co vlastně ten každý ví?
No řekněte, mohl jsem to tak nechat?
„Karel je politik. Živí ho politika. Píše, jak se očekává. I to, co mám před sebou, je kus politiky a byť třeba hozený kamínek na minulost, který má dokázat, jak to tehdy bylo, pardon mělo být, hrůzné. Co vy o tom víte?“ povzdech jsem si.
„Ale hranice přece byly uzavřené a…,“ ozval se Zdenda.
„Jen ještě dodej,“ přerušil jsem ho, „nebyla svoboda a za každým stál jeden estébák… Ale držme se toho, co napsal Karel. Co myslíte, smělo se tehdy tam v Krkonoších jen na padesát nebo kolik metrů k polským hranicím a toho, kdo tu padesátku přestoupil, když načapali, odvezli budovat Varšavu nebo ho přímo zastřelili? Lhostejno, jestli naši nebo Poláci…“
Odpovědi jsem se nedočkal, proto jsem pokračoval sám: „Kousek od Labské boudy po celém návrší vedla ‚československo-polská cesta přátelství‘, tak se tomu tehdy říkalo. Jejím středem vedla hranice. Turisté ji běžně překračovali, a že by ani metr neudělali krok nalevo či napravo? Víte, kolik lidí v létě po té stezce v létě prošlo? Úplné Václavské náměstí. A že nebyly turistické značky, které jasně ukazovaly cestu požadovaným směrem? Franto, ty jsi člen turistického svazu. To ony dvojbarevné značky, pardon tři pruhy, na stromech či kamenech jsou novinkou Listopadu?“
„Ty naše značky jsou tu už víc jak sto let. Prý první vznikly dokonce v osmdesátých letech 19. století a první dálkové, přes Šumavu jsou, jak nám říkali, z roku 1912,“ odpověděl bezelstně.
„A v padesátých či šedesátých letech je někdo vymazal?“
„To je blbost,“ zareagoval Franta.
„Tak vidíte…“ pokračoval jsem já. „My s Karlem jsme tehdy na značku kašlali a šli přímo dolů do údolí. Že to byla hloupost, dnes vím. Ale abych pokračoval. Napřed ta brigáda. Víte, v té době ještě ne každý měl na všechno a tak jsme, my mladí, tedy ne všichni, pochopitelně, hledali letní brigády. Nabídka jít do Krkonoš a pracovat v lese byla pro nás lákavá. Že se nás přihlásilo jen pět? Někteří měli už předjednané brigády. Často na pracovištích svých známých. A další měli majetnější rodiče, i za socialismu byly totiž rozdíly mezi lidmi. Někdo měl vyšší plat, někdo majetek z minula, a logicky některé z jejich dětí byly prostě líné a chtěly si odpočinout. Nás pět muselo dokonce dostat vysvědčení s předstihem. To znamenalo se nechat dřív vyzkoušet. Teprve pak nás ředitel uvolnil a my mohli jet. Já pak po čtrnácti dnech volna, tedy po zmíněné brigádě, kdy jsem byl u babičky s dědou, jsem dokonce měsíc dělal na kladenské Poldovce jako přidavač v její stavební četě.
Ale abych nepřeskakoval. Karel, který tak trpěl, byl v té době předsedou ČSM naší třídy. Byl velmi snaživý. Těm estébákům za každým rohem určitě nevěříte ani vy. Prý v roce 1989 jich mělo být v celé republice na čtyři tisíce a to včetně dalšího personálu, tedy písařek, řidičů, techniků a šéfů. To v dnešní bisce jich nebude míň. Ti ale dnes mají zcela jiné technické možnosti ke sledování, včetně odposlouchávacích zařízení, všelijakých neziskovek, které s nimi spolupracují, a supermoderní techniky.“
„Jak to víš?“, skočil mi do řeči šťoural Franta.
„To, kolik jich bylo, jsem si hned po Listopadu přečetl v jednom plátku. A kolik je těch dnešních? Nevím. Nemám prověrku na supertajné dokumenty na toto je utajované číslo.“
Pak od piva zvedl svou halu Staníček. Málokdy mluvil, víc poslouchal. „Víte, já také všechno nejím. Nemohu se zbavit dojmu, že onen negativní přístup toho Karla, byl způsoben špatným dojmem ve stravování a to s ním šlo celé ta léta. Kdo z vás, chlapi, si pamatuje tak přesně události staré třeba třicet let? Ale to, že jsme měli hlad anebo se to, co nám dávali, třeba na vojně, se nenechalo žrát, si pamatujeme. A pod tím dojmem hodnotíme zpětně všechno. Při tom na tu vojnu jsme tehdy nadávali a dnes na ni vzpomínáme třeba s nostalgií.“
Neměl jsem sil mu odpovědět. Bylo to zbytečné a důkazy se v téže věci nenechaly předložit. Chutnat nebo nechutnat je skutečně dost osobní. A chlapi? Chvilku mlčeli a pak Zdenda vyslovil otázku: „Proč to ten Karel vůbec napsal, když jsou v těch jeho vzpomínkách takové blbosti?“
Neudržel jsem se a okamžitě odpověděl: „Je politik ze strany pána… však víte. Chce-li se udržet, pak musí ‚výti s vlky‘, jak praví jedna lidová moudrost. Jejich strany, i ta tvá, Zdendo, mohou uspět jen tehdy, když pomluví minulost. Znáte ten vtip: Nastoupí nový ředitel a jeho předchůdce mu předal obálku. Když ji ten nový otevře, může si přečíst: Jestliže ti to řízení nepůjde, svěď to všechno ještě na mne. A tak nezbývá než svádět a svádět. A nejde jen o nějakého Karla. Po převratu se zrušily jesle a velká část mateřských škol, jako nedemokratické zařízení nehodící se do moderní doby… a dnes je znovu složitě zavádíme. Tehdy, pamatujete, protože prý jen soukromník je dobrý hospodář, se prodaly fabriky těm připraveným. Ne nadarmo se tomu říká ‚zlodějská privatizace‘. A výsledek? Z mnoha fabrik zbyly jen nosné zdi – s tím přece máš, ty Franto, své zkušenosti, tvá továrna už nestojí – a pak jsme se třeba dozvěděli, že Žižka byl jen lapka a Koněv masový vrah. Žižkovo náměstí se v Budějicích přejmenovalo na Přemysla Otakara a Koněvova socha se přesunula do depozitáře. A ve stejné době sochy císařovny Marie Theresie a císaře Františka, kteří Čechy drželi pěkně zkrátka, se ocitli na pražských náměstích. Mám pokračovat?“
Nikdo nereagoval. A tak jsem zvedl sklenici, druhou rukou odstrčil výstřižek z novin a řekl jen: „Chlapi, na zdraví!“ Všem se najednou ulevilo a vypili jsme ještě několik dalších „žejdlíků“.