FRANTIŠEK UHER
Mezi současnými východočeskými básníky se výrazně prezentují Věra Kopecká a Václav Franc, jehož sbírce KŘIŽOVATKY SAMOT (Nakladatelství Nová Forma, 2021, 84 str.) nejsou cizí úsměvné pláně současného výrazně zvlněného života, v němž se optimismus stává vzácností. Franc ovšem dokáže na konejšivou oblohu vyslat i dravčí křídla. Pod nenápadným příkrovem metafor probleskují světla myšlenek, dorůstající v objektivní výpovědi. Je silný tam, kde se uchyluje ke koncentraci sdělení, byť třeba pouze prostřednictvím čtyřverší. Někdy jde o vtipné přiostření, jinde získávají verše na údernosti, stávají se základními kameny. Konkrétně básně bez názvu na str. 28 a 57, básně Bolesti, Naděje, Čekání, Loučení, Tvůrčí muka, Opuštěný příběh, břitký Aforismus.
Nebývá to zvykem, ale nahlédněme na hladinu Francových veršů prostřednictvím citátů. K pesimističtějším zátočinám směřují verše rozevírají se brány samot či odkvétají labutí písně, vstřícněji vyznívají další runda naděje nebo denně jednu kapku medu. Jako ostrov k obeplutí můžeme spatřovat dary komerční zimy, ale čtenáři neuniknou ani Francova optimistická nahlédnutí. Včetně citlivých osobitých návratů do dětství. Pokud píše na oheň svoje stránky zvykám, berme to jako zdvořilý bonmot, jeho poezie vyzařuje vlídnou křivku vlaštovčího letu, nikoli plameny. Křižovatky samot jsou mnohavrstevné, snad každý čtenář v nich najde svou živou vodu.
Na závěr slova, která mají v čase obecného ohlupování platnost ukazatele směru: Aspoň pár díků / hledačům cest / bez hrobníků.
Francova sbírka si našla svůj správný čas. Nebo naopak, čas ji bere za vlastní.
Věra Kopecká oslovila čtenáře sbírkou U BRÁNY TICHA (vyd. Kopecká, 2021, 90 str.), doprovázenou vlastními fotografiemi.
Lyrika veršů a lyrika fotografií tvoří kompaktní celek krystalického charakteru, zbaveného ostrých hra. Za nabízenou bránou ticha vstupuje na území převážně přírodou motivovaných veršů.
Motiv hledání je v poezii Věry Kopecké specifický, vytváří pastelový odstín na všech barvách její tvůrčí inspirace. Doprovází ho osobitá lehkost, ovlivněná stále zřetelnější schopností zacházet úsporně se slovní zásobou. Nikde nezaclání ani slabika navíc. Když čteme Budu ti psát / Sojčím pírkem / po obloze, jako kdyby verše psala prstem do písku a zároveň tesala do kamene.
Stále to bude plnohodnotní, skromná a zdánlivě tichá poezie, jejíž hlas slyšíme v jemném šumění veršů, ale nacházíme ho i v dýmu nad komínem za mrazivé noci. Bude však hřát.