MILAN BLAHYNKA

Fenomén, jakým je osobnost a dílo Milana Kundery, přitahuje jako lampa můry stále další badatele a taky novináře. K autorovým dvaadevadesátinám vydala Ariane Chemin, autorka knih Jospin a spol., dějiny levice v množném čísle a dalších až po podíl na portrétu Nikolase Sarkozyho, své fejetony, jež psala do deníku Le Monde, knižně, a to pod názvem A LA RECHERCHE DE MILAN KUNDERA (V hledání Milana Kundery, Éditions du Seuil, knižnice Éditions du sous-sol, Paris 2021, 144 s.).

Jak se dočítáme v závěrečném poděkování, hovořila o autorovi Žertu hlavně s Lucem Lévym z pražského Francouzského institutu, s Christianem Salmonem, znalcem Kunderova díla, a díky překladatelce Alici Muthspiel se seznámila s množstvím dokumentů z archivů i článků a také s dvěma rozhovory s Věrou Kunderovou, které v měsíčníku Host pořídili Marie Vodičková (1991) a Miroslav Balaštík (2019).

Právě z rozhovorů s VK načerpala ACh nejvíc údajů o životaběhu MK, jeho první ženy (s ní trvalo manželství jen krátce) a jeho ženy druhé, osudové (která s ním odešla do Francie, trvale žije a pečuje o jeho zdraví a dílo). S ní, s paní Věrou, se ACh dokázala sblížit a v hovorech, z velké části vedených prostřednictvím esemesek tu a tam doplňuje, co český čtenář zná, ale místy i podstatně koriguje, například o životě a práci paní Věry v Bruntále, kde se MK s ní poprvé setkal.

Kniha o Milanu Kunderovi je zvlášť pro české čtenáře nenahraditelná vysledováním příběhu jeho života a práce po hostování a pak po usídlení a zdomácnění ve Francii. Kunderovi často pobývali i v zahraničí, nejraději na ostrovech umožňujících soustředěnou tvorbu. Maximum informací o desetiletích jejich života a díla v exilu ACh vytěžila z porůznu publikovaných (a u nás jenom obtížně dostupných) svědectví osobností, s nimiž se Kunderovi poznali, stýkali a s některými spřátelili), avšak s tím se nespokojila; pokud to šlo, ještě kolegy MK a jeho někdejší studenty v Rennes a pak v Paříži i vyhledala a vyzpovídala. Díky tomu kniha V hledání MK splňuje ve velké míře, co slibuje její název.

Od objemné knihy Jana Nováka Kundera, Český život a doba (Praha 2020), těžící též z dokumentů, publikovaných i ústních svědectví pamětníků, a také ze záznamů policejního sledování a odposlechů československé StB, liší se příběh V hledání MK ve třech zásadních přístupech a výsledcích: Arianě Chemin jde o co nejpravdivější poznání osobnosti, nikoli o její zpochybnění a osočení; za druhé je pro ACh rozhodující dílo, nikoli povaha autora a jeho obraz v mysli a paměti současníků; a za třetí ACh ví sice dobře, že dílo souvisí s charakterem svého autora, ale že je to souvislost velmi složitá a že nelze autora soudit podle myšlenek, natož skutků postav jeho díla. Její vyprávění o MK není ani obhajoba, natož obžaloba, jakou je kniha Jana Nováka, s nímž ACh výslovně polemizuje jenom poznámkou, že „míchá Kunderův život s jeho romány“. Na jiném místě ho nazývá Kunderovým krutým životopiscem.

Fejetony V hledání Milana Kundery nebyly psány na obranu MK, ale de facto jako jeho přesvědčivá obrana působí.

Navzdory námaze, kterou ACh na své pátrání vynaložila, tu a tam však nepůsobí její vyprávění dost věrohodně, například na s. 36, kde po odstavci o Kunderově vystoupení na vinohradském sjezdu Svazu čs. spisovatelů v červnu 1967 následuje odstavec, podle něhož se Kundera „pár dní později potají žení“ s Věrou, „dívenkou z nádraží v Bruntále“, která se mezitím stala známou jako rozhlasová a televizní hlasatelka pendlující mezi Prahou a Brnem. Ve skutečnosti byli Milan a Věra sezdáni už 29. září 1962 v Luhačovicích, jak si z tamní matriky vypsal Jan Novák, jemuž Hana Jestřábová, žena Kunderova svědka na té svatbě a přítele Vojtěcha, vyprávěla o tom, jak si Milan s Vojtěchem z neúcty k obřadu vyměňovali na radnici místo ženicha a svědka a zažertovala, že je vlastně po Vojtěchovi vdova. Novák to vzal vážně a vyvodil z toho, že se Kundera „vlastně podruhé nikdy neoženil“. Když se ACh ptala paní Věry, kdy se vlastně svatba konala, dostalo se jí formou SMS odpovědi, že to bylo dávno pradávno, a pak ještě, že se ta svatba konala jen proto, aby mohli spávat v hotelech tehdejší prudérní vlasti v jednom pokoji. A tak ACh, byť jindy výborně porozuměla kunderovskému žertování paní Věry, připsala utajenou svatbu mylně až do roku 1967.

Sympatická Ariane Chemin je ovšem novinářka, což dnes znamená, že nesmí ignorovat nic, co se dá prezentovat jako atraktivní skandál. Skandálem zavání a může budit podezření, když autor vyškrtne při dalším vydání svého díla třeba jistá jména. Takovému podezření, že textovými změnami například Žertu pro publikaci v prestižní edici Pléiade Kundera „hleděl vymazat svou komunistickou minulost“, propadl ve své jinak pozoruhodné knize Jak se stát Kunderou? (Comment devient-on Kundera?, nakl. L‘Harmattan, Paris 2001, 525 s.) Martin Rizek, který ji obhájil na curyšské univerzitě roku 1999. ACh žel takovému motivu přitaká větičkou, že zkrátka „spisovatel je velký taktik“. Ale co horšího, ubližuje mu, když úpravy v Žertu vidí „jako oficiální vyzmizíkování osob na fotografiích v čase propagandy“. To Francois Richard, „velký pořadatel edice Pléiade“ věrohodně vysvětlil, proč Kundera nezařadil do definitivního vydání Žertu Aragonovu předmluvu z prvního francouzského vydání: „Knihu příliš politizovala.“ ACh naštěstí sice registruje vygumování zmínky o Karlu Gottovi jako „idiotu hudby“ z prvního vydání Knihy smíchu a zapomnění, ale na rozdíl od Kunderových nepřátel v tom nevidí nic odsouzeníhodného, byť ji nenapadlo, že Kundera, sledující dění v české kultuře, zřejmě tím jen svůj někdejší křivdící soud korigoval. Hlavní ovšem je, že ACh tiše dává za pravdu Ricardovi, který hájí „právo autora rázně se bránit proti mudrcům z univerzit, kafkologům dneška“, a protože „Kundera nebude Kafkou“, dodává ACh (tj. na rozdíl od autora Zámku má možnost zabezpečit své dílo proti svévolným posmrtným vykladačům), kontroluje a koriguje překlady svého díla. A brání je, totiž své už francouzsky psané romány, i proti svým francouzským dlouho blízkým kolegům a přátelům, kteří jim neporozuměli a nepostřehli, že jejich ověřovací publikace ve Španělsku a v Itálii byly nejen věcí marketingu, vypracovaného u Gallimardů, ale také, jak napsal Francois Ricard, údery do nosu toho, co by se u nás dalo nazvat pařížskou kavárnou.

ACh se v závěru své knížky podivuje, že když Milan Kundera při telefonickém rozhovoru paní Věry s ní sáhl po sluchátku, aby jen jí tiše řekl hlasem, který zněl jako milostná píseň a na co čekala jako jeho obdivovatelka od raného mládí, znajíc jeho hlas jen z pódií, rozhlasu a televize, paní Věra mu vzala telefon z ruky a své telefonování s novinářkou navždy uťala. Nebylo to jenom přirozené gesto v řádu dokonalé (možná až přehnané, protože MK zřejmě mínil novinářce jen poděkovat za její práci, kterou mu jeho žena jistě chválila) ochrany autora od všech možných nebezpečí komunikace se světem jinak než skrze věrné médium.

Knížka V hledání Milana Kundery je sympatická už tím, že se považuje jen za příspěvek pro porozumění mimořádné tvůrčí osobnosti. Inspiruje k dalšímu pátrání. Kdo kdy bude o Milanu Kunderovi psát, nebude moci nepřihlížet k poznatkům, k nimž dospěla ACh.