MILAN BLAHYNKA

„Čím jsem starší nebo spíš dospělejší, tím víc mi záleží na svobodě. Svoboda je ten nejpodstatnější kámen stavby životního stylu. Pochopit logiku světa, stvořit svět k svému obrazu a sám sebe k obrazu světa, uklonit se a odejít.“

Kdopak tu chválu tvůrčí svobody básníka napsal a 19. listopadu 1986 uveřejnil? Že by třeba František Kautman nebo jiný signatář Charty 77, který, aby konečně vyšamponoval zbytky másla na hlavě z padesátých let, hlásá samizdatně pro pár svých soukmenovců a hrstku ze vždy revoltní mládeže svobodu, kterou upíral jiným? Anebo je to rovněž nějaký samizdatový projev mládence či panny náhle vzdorující totalitě vzápětí poté, co se „rozplývali nad Malou zemí“, Brežněvovou Malou zemí, jak zaznamenal už v květnu 1988 Karel Sýs? Ctižádostivci, kteří vědí, jak moc se namočili, musí přece dokázat, že nemilosrdně už planou pro svobodu přímo absolutní.

Překvapení pro čtenáře, kteří nikdy nečetli pozorně verše a články Karla Sýse nebo je předem odmítali číst: ze své narůstající lásky ke svobodě se vyznal právě on v rozhovoru, který s ním vedl mladší kolega v redakci Tvorby v listopadu 1986 Jaromír Pelc.

Samozřejmě, krásná slova jsou jedna věc a praxe jiná. Zaklínání svobodou ještě nic neznamená, když se upírá jiným; k tomu není a nebylo zapotřebí odvahy a statečnosti.

Jenže zrovna nemalou odvahu Karel Sýs projevil, když Matuškovu emigraci komentoval odstavečkem: „Měl jsem Waldemara Matušku – vlastně mám – rád. Jó třešně zrály byla písnička mého mládí. Doufám, že ji ještě mnohokrát uslyším, že nebudeme vystřihávat to, co nazpíval doma, z desek ani z historie. Waldemar Matuška patří české kultuře, ať chce nebo nechce. Jako Bican zůstane velkým českým fotbalistou, i kdyby kopal za Admiru Alfa Centauri.“

Sýs dobře věděl, že se soudobá vládnoucí byrokracie pokusí Matuškův hlas vystříhat z rozhlasových a televizních vln i z historie, ale zkusil říci v týdeníku z vydavatelství ÚV KSČ nebo v oficiálním měsíčníku Svazu spisovatelů, jaký hloupý nesmysl by to byl. Šéfredaktoři zase dobře věděli, že takový nesouhlas nesmějí připustit, odnesli by si to, a tak glosu Jak šel Walda na houby čteme až nyní ve svazku jeho statí, rozhovorů, poznámek a invektiv z let 1983-1988 VELBLOUD A MARIE S JEHŇÁTKEM (Futura, Praha 2021, návrh obálky a kresba Jan Weber, výtvarné řešení Jaroslav Turek, 216 s.).

Ten svazek byl připraven k vydání už roku 1989, ale jak čteme na frontispisu, „tato kniha, graficky pečlivě upravená a s nápaditou obálkou Pavla Hracha šla do sazby 15. 12. 1988. Měla vyjít v roce 1990 v nakladatelství Československý spisovatel. Ihned po převratu však (staro)nové vedení rozhodlo knihu nevydat“.

Jedna vlaštovka jaro nedělá. Kdyby glosa o Matuškovi byla v Sýsově díle z let 1983-1988 ojedinělá, znamenala by pramálo. Jenže Sýs ve jménu poezie (ano, i mnohé texty, které zpíval Matuška, byly a jsou poezie) se distancoval od soudobé oficiální (ne)kulturní politiky opakovaně, dokonce i přímo polemicky.

Dovolil si polemizovat i se svým někdejším tolerantním šéfredaktorem Jiřím Hájkem, jemuž poděkoval za „atmosféru otevřenosti a kritičnosti, které se těšívali ti, co s ním dělali“, ale nebál se veřejně napadnout jeho rozhovor v Rudém právu z 25. února 1987 O právo na kritiku. Na jeho adresu a projevy stejně smýšlejících psal ve Kmeni 4. března 1987: „Voláte po polemikách a tvrdíte, že jsou spisovatelé alergičtí, ale naskakuje vám kopřivka, dovolí-li si někdo pochybovat o vašich úsudcích.“ A jasnozřivě svou polemiku s nepřáteli poezie nejen své generace ukončil předposlední větou: „Nastává doba, kdy mnozí budou vystupovat a říkat, co už tenkrát říkali, a kdyby byli mohli, to bychom koukali, co by toho byli řekli. Jenomže nerozhoduje, co kdo kdy říkal, ale co opravdu řekl.“

Karel Sýs se mohl, když mu neotiskli polemickou glosku v Tvorbě, jejímž byl jedním z redaktorů, a když měl potíže s publikací některých básní, velice urazit a prásknout dveřmi; sklidil by potlesk ze stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky a možná i uznání v českých samizdatech. Jako inženýr s kvalifikací pro zahraniční obchod (kde nalézali uplatnění mnozí odborníci na jiných místech zcela nepřijatelní) by se dobře uživil, a na sklonku roku 1989 mohl jako jiní podobně ublížení mávat praporem nadcházející svobody. Anebo mohl, tak jako jeho soudruzi v redakci Tvorby a pak Kmene, s nimiž si dlouho rozuměl, ale kteří ho pak po vítězném Listopadu z Kmene vyhnali, v redakci dále zůstat a Listopad hlasitě uvítat, odvolávaje se na otevřenost, s jakou ve Kmeni tiskl a do něhož zval kdekoho; a že chlapce, kteří v Brněnském večerníku „odvážně“ haněli jeho básnickou generaci, usvědčoval ze lží, na níž ruče stavěli svou kariéru, mohl vyřídit jako bezděké škůdce čistoty třetího odboje, nehodné se hlásit k heslu pravdy a lásky.

I když si v letech 1983-1988 s byrokracií vydávající se za socialismus užil dost příkoří („Žádná moje kniha nevyšla tak, jak jsem ji napsal. Ani v roce 1967, ani v roce 1969, ani v roce 1986,“ řekl v projevu na spisovatelském sjezdu roku 1987, kde uvedl i zákazy, které postihly poezii Jiřího Žáčka a Sylvy Fischerové.), Sýs nezatrpkl a nedal si pokoj, nadále sledoval pozorně a vstřícně novinky v básnické, prozaické, výtvarné tvorbě, mluvil na vernisážích, publikoval v katalozích, psal předmluvy a doslovy nejenom ke knihám svých vrstevníků, ale rovněž k dílu nastupujícího básnického pokolení (tomu to bylo málo a podle zkušenosti za dobrotu spravedlivý trest si na Sýse stěžovalo) a také i k nové sbírce Miroslava Holuba, básníka po roce 1968 ostrakizovaného, kterou nebylo snadno k vydání prosadit. Netoliko v četných rozhovorech, jimiž se Velbloud a Marie s jehňátkem otvírá a jež zabírají celou třetinu knihy, bránil „červenou nit poezie“, „oddanost literatuře“ a fantazii, Foglara i Hrabala, toho podobně jako Nezvala proti útokům zleva i zprava. A obranou poezie a lidství kniha končí pásmem postřehů o situaci tvorby a tvůrců v době, která je Vymknuta z kloubů.

Původní znění Velblouda a Marie s jehňátkem (nyní se některé texty „z těch či oněch důvodů liší od původně tištěného znění,“ čte se na s. 214) jsem lektoroval; z toho posudku je text na zadní desce knihy; dnes bych o ní nepsal v recenzi jinak:

„Knihou, nad kterou tě pořád něco napadá, nazval Sýs Mahlerovy zlomky o životě a díle W. A. Mozarta, ale vlastně všecky částky jeho Velblouda a Marie s jehňátkem by se daly nazvat podobně: kniha, obraz, člověk, článek, výstava, výročí…, nad kterými tě pořád něco napadá. Není věci a jevu, nad nimiž by Karla Sýse něco nenapadlo. Jiní ať knihy soudí, katalogizují, začleňují do…, popisují a rozbírají: Karlu Sýsovi jsou podnětem ke spuštění stavidla (nebo se stavidlo zvedá, aby vody a myšlenky mohly proudit?), stavidla nápadů, názorů, návrhů, námitek i nahromaděné zkušenosti básníka-občana osmdesátých let dvacátého století a své země i své kultury… Sýs pokouší čtenáře, svádí ho ke hříchu myslet o literatuře, výtvarném umění a životě jinak, než je v kraji zvykem, totiž bez fráze, samostatně, důsledně protikonvenčně, tj. i proti konvencím protikonvenčnosti… Z knihy se čtenář doví víc a poutavěji než ze sebelépe napsaných dějin o stavu a dějích literatury, výtvarného umění, kultury 80. let, nehledě na to, že takové dějiny ještě nejsou napsány vůbec. Je to knížka, jakou je radost číst, protože je knihou účasti na životě a také k účasti vede.“

Dnes už ovšem je o letech před listopadem 89 v české domácí kultuře, umění a literatuře napsáno nemálo a Sýsova kniha se stává bezděčnou korekturou paušálních soudů a verdiktů. Řečeno slovníkem posledních desetiletí, může se Sýs jevit jako dnešní disident, zatímco jeho faktické trvalé disidentství vůči byrokratické předlistopadové moci je utajováno, jako by ho ani nebylo, zvláště když se jím – na rozdíl od těžařů ze svého disidentství – vůbec nehonosí. Jak ho znám, nemyslím, že kdy chtěl být zván disidentem a ani dnes se jím necítí. Je i ve své břitké esejistice a publicistice prostě jen a jen Básník.

P.S.

Na rozdíl od Boha všemohoucího a vševědoucího, Stvořitele světa a člověka, není Básník jména rovněž na tři, Stvořitel Díla plného člověčiny, neomylný; je lidský, a mýlí se i v sobě. Naštěstí. V listopadu 1986 řekl „Nechci už toho moc psát.“ A od té doby, podoben sopce Stromboli, chrlí knihy a knížečky navzdory době, která nepřeje ničemu, co nevynáší, jednu za druhou. A jeho verše pálí, žhnou, svítí, a jeho věty demaskují svět zahalený do frází a reklamních klamů, které zastírají pravou tvář jeho koryfejů a poskoků.